Kdybych dnes dospíval a četl pouze pravicové texty, asi bych měl také rychle jasno: podporou pravice bych se symbolicky ztotožnil se silnými, udatnými, nezávislými a opravdovými muži s vlastním autem, jejichž úspěch sahá minimálně ke hvězdám. Pohrdal bych sebrankou potřebných, vůbec bych nechtěl být jako svobodná matka, sedřený kopáč nebo simulující číšník, kteří raději lenivě sedí doma, než aby pracovali za žebráckou mzdu nebo vdechovali šestnáct hodin denně cigaretový kouř. Kdyby se úspěch nedostavil, psal bych alespoň pravicové články a vybavoval jimi úspěšné pravičáky, kteří nemají čas přemýšlet. Pánové Urban a Zálom se o to snaží, i když se při tom stále dokola opírají o několik pochybných předpokladů.

Podívejme se na tyto předpoklady podrobně:

1.Předpoklad, že právo vlastnit je tzv. přirozené právo, které je přímo obsaženo v právu na svobodu a na život.

2.Předpoklad, že právo vlastnit je negativní právo.

3.Předpoklad, že lidská solidarita vykonávaná prostřednictvím státu je autodestruktivní či absurdní, protože ji nelze univerzalizovat (nelze ze všech učinit příjemce pomoci).

4.Předpoklad, že neregulovaná lidská aktivita, založená na egoismu, vede bez dalšího k větší výkonnosti ekonomiky a v konečném důsledku k profitu všech.

Všechny tyto předpoklady jsou podle mého soudu chybné.

1. Uplatňování "práva na majetek" je vázáno na existenci uznaného systému práv a zákazů, tedy na existenci státu. Mohu disponovat svým majetkem znamená: já mohu, zatímco ty bez mého svolení nesmíš (srv. Tugendhat, E., Liberalism, Libertarianism and the Issue of Economic Human Rights, in: Aufsätze, Frankfurt am Main). Vlastnická práva zanikají se státem, zatímco právo na život je přirozené v tom, že může být /ne/porušeno i bez existence státu. Vlastnická práva porušit vně státu nelze. Názorná metafora: představte si, že jste jediný člověk na planetě -- tedy žijete (není porušováno vaše právo na život); položte si teď otázku, jak vysoký je váš majetek. Pokud nejste úplně šílení, připadne vám tato myšlenka nesmyslná nebo se dáte rovnou do smíchu. To se bude smát vaše skutečná povaha vaší domnělé přirozenosti. Právo na život a právo vlastnit spolu vůbec nesouvisí. Porušení vlastnického práva není porušení přirozeného práva. Takže i kdyby byla platba daní porušením vl. práva, "přirozený stav" výkonného plátce tím dotčen není. Robinson neplatí daně mimo jiné i z toho důvodu, že nic nevlastní. Nic nevlastní, protože se nemusí vymezovat vůči cizím nárokům, protože s nikým nesoupeří. Vlastnictví je společenským plodem konkurence. Zda je soutěživost lidskou přirozeností, musí pravice teprve dokázat.

Odečtete-li tedy od vlastnického práva "stát" (systém práv a zákazů), nezbude vám nic. Kdo klade vl. právo do stejné kategorie práv jako právo na život, důstojnost, svobodu a rovnost, může nyní namítnout, že ani tyto hodnoty nepředcházejí existenci státu, protože jsou rovněž odkázány na existenci systému práv a zákazů (já mohu disponovat svým životem, ty mým životem disponovat nesmíš). Tento (chybný) soud však ohrožuje pravici více než levici: levice snadno uzná, že svoboda či rovnost jsou cosi jako vloha či účelová forma (řečeno s Aristotelem), která se může realizovat jedině ve společnosti, nikoli v předsmluvní džungli, a úlohou silného státu je aktivně dopomáhat k její co nejdokonalejší realizaci -- úlohou státu není chránit fakticky neexistující svobodu a rovnost konzervací poměrů a nerovností, které náhodně vznikly v předsmluvní džungli.

Shrňme Tugendhatovou formulací (volně): vlastnické právo se liší od přirozených práv tím, že je narozdíl od nich sociální institucí, uměle (smluvně) vytvořenou asymetrií, je smlouvou vytvořenou mezi vlastníky a nevlastníky (je nerovností). Narozdíl od symetrii a rovnost mezi lidmi zakládajících přirozených práv, stát může porušit vl. právo pouze, pokud je předtím ustavil. Řečeno terminologií J. Searla: vlastnictví je institucí vytvářenou společenskými pravidly (podobně jako třeba šachy se rovnají pravidlům hry v šachy), důstojnost či rovnost jsou naproti tomu suverénní hodnoty, které jsou pravidly regulovány, nikoli vytvářeny: člověk má svoji důstojnost rovněž tehdy, je-li pošlapávána. Člověk nemá majetek, neuzavřel-li smlouvu s nevlastníky.

2. Stát nemůže"negativně" udržovat, tzn. tolerovat něco, co sám svou existencí pozitivně vytváří. Tolerance a produkce se k sobě podle mého názoru vztahují stejně jako pozitivní a negativní práva. Stát není ochránce, nýbrž strůjce soukr. vlastnictví. Odečtete-li naproti tomu "stát" od práva na život, nepřestanete žít. Právo disponovat svým majetkem není negativní právo, v tom se liší od práva na život a zachování důstojnosti. Pokud přijdete s lepší definicí rozdílu mezi negativními a pozitivními právy, budu za ni vděčen. Podle mého znamená negativní právo to, že stát jeho výkon toleruje, zatímco pozitivní právo znamená, že stát naplnění tohoto práva aktivně realizuje. Pokud přijdete s ekonomickou nákladností jako kritériem, způsobíte v tradičním chápání negativních a poz. práv velký zmatek. (Mnohá negativní jsou pro stát nákladnější než některá pozitivní, jež nemusí stát vůbec nic.) Je-li negativní právo totéž, co státem tolerované, nemůže být negativní právo jiné než právo přirozené, předsmluvní (pokud může, pak je to dle mého soudu popření relevance opozice negativní-pozitivní). Vlastnické právo však není přirozené právo.

3. I když uznáme, že sociální právo na pomoc v nouzi porušuje (nepřirozené) právo vlastnické a má problémy s univerzalizací, pořád to není nic proti potížím, s jakými se musí potýkat takové vlastnické právo: představme si, že bude univerzalizováno např. ve formě pozemkového vlastnictví, celá planeta bude soukromě vlastněna ctihodnými a vysoce výkonnými opatrovníky; představme si, že bude třeba na hranici dvou soukromých pozemků nalezeno odložené nemluvně: má toto nemluvně a priori právo být zaopatřeno? Půjde při vymáhání tohoto práva na život o porušení práv vlastníka? Je jasné, že soukromé pocity vlastnění jsou vnitřní vlastníkův problém. Univerzalizujte pozemkové vl. právo, a učiníte právo na život závislým buď na násilném porušení vl. práva, anebo na dobré vůli vlastníka, čímž z přirozeného práva na (život) učiníte podmíněné. Tudíž (teď pěstuji pravicovou logiku): není-li vlastnické právo univerzalizovatelné (neboť pak je v rozporu s právem na život), pak je absurdní, zrušme je.

Říci, že právo na pomoc v nouzi je absurdní proto, že všichni nemohou být příjemci pomoci, je jako říci, že psi jsou absurdní proto, že všechna zvířata nemohou být psy. (Čím by se potom ti psi krmili, že!) Situace je analogická v tom, že z nějakých důvodů vylučujeme, že chudí si jsou vzájemně s to pomáhat, stejně jako vylučujeme, že psi mohou být kanibaly. Situace má analogické a žertovné rozřešení: kdyby všechna zvířata byla nekanibalskými psy, psi by vůbec neexistovali (uznáme-li, že masožravec patří k definiční výbavě psa); kdyby všichni byli chudí, chudí by neexistovali, poněvadž by si kolektivně přivlastnili přírodní zdroje, které teď nevlastní mimo jiné proto, že je už vlastní bohatí. Chudí existují proto, že existují bohatí. Takto lze z pravicového východiska čelit chudobě kolektivismem. - Tímto žertem je naznačeno, že představa univerzální chudoby, již stoupenec pravice navozuje a jíž argumentuje, je identická s představou bohatství, jež nikdo soukromě nevlastní, čímž se problém chudoby jaksi sám od sebe řeší, z čehož plyne, že všichni nemohou být chudí. (Omlouvám se ekonomům, kteří jsou přesvědčeni, že zdrojem bohatství není příroda, ale jejich důvtip, který přírodu daleko předčí a který ji devastuje: co je přece čistá voda a čistý vzduch proti opravdovému bohatství! Pokud příroda není bohatství, nechť se jí bohatí vzdají ve prospěch chudých, oni už si s ní nějak poradí. - Dále se omlouvám těm, kteří věří, že chudoba je absolutní, nikoli relativní veličina.)

4. Je zřejmé, že v ekonomice, v níž naplňování požadavků současné sebezáchovy vylučuje budoucí sebezáchovu, lze sotva hovořit o jakékoli "efektivitě". Lze-li z destruktivních (zápornou hodnotu přinášejících) činností izolovat kladnou peněžní hodnotu, nelze mluvit ani o ekonomice -- s hospodařením či hospodárností to nemá nic společného. Podstatou kapitalismu není svoboda volby, ale faktická nutnost získávat peněžní prostředky za jakoukoli cenu (podstatou kapitalismu je růst v penězích). To se dělá nejsnadněji a s nejvyšší konkurenceschopností přenášením zátěže (nákladů) na bezbranné, třeba jejich neurčitou difúzí (emise škodlivin). Sotva dnes najdete v "ekonomice" sektor, který nezvyšuje produkci toxických nebo jinak zdraví poškozujících látek -- už proto, že vše je závislé na dopravě. Kdo "odškodní" kojence, který vdechuje zplodiny, který později onemocní třeba v prostředí privatizovaného zdravotnictví? Nelze-li privatizovat takto důležité "náklady" (emise škodlivin), vysvětlete někdo z pravice, jakým přirozeným právem požadujete privatizaci zisků? Získat peněžní výhodu z činností, jež ostatní pomalu zabíjejí, není ani úctyhodné. Buďme upřímní: podnikatelé by nesplatili škody, které souhrnně napáchali, ani kdyby byli zdaněni stoprocentně.

Ze společenského charakteru soukromého vlastnictví, nákladů i zisků lze usuzovat na to, že soukromé vlastnictví, náklady a zisk je možné a potřebné regulovat konvencí (usnesením většiny). Je předmět svobodné volby, bude-li k takové regulaci docházet formou, již pravice označuje jako "volná ruka trhu", anebo nějakou úplně jinou. Ekonomika je do praxe promítnutým lidským výmyslem (názorem jednotlivce, kterému na čas uvěří více lidí), ekonomika není příroda. Je zřejmé, že poptávku po volné ruce (zprivatizujme stát!) vytváří menšina těch, kterým unikají souvislosti. Možná i proto jsou tak výkonní.