Tento filmový dokument se právě dostává do distribuce a shodou okolností je to ve stejné době, kdy vychází nové číslo společensko-ekologického časopisu Sedmá generace, které se věnuje problematice bio potravin. Je to zvláštní náhoda, protože na každé ze stran stojí jiný přístup k potravinám a stravování. (Lze tady však nalézt i spojnici v přítelkyni režiséra, která pracuje v bio restauraci.)

Je zřejmé, že se někteří z nás při zaregistrování toho faktu, že tloustnou, dokáží na základě několika jednoduchých opatření se svým problémem vypořádat. Jsou však i takoví, kterým to příliš nejde. Můžeme se pouze domýšlet, čím je to způsobeno. Nedostatkem pohybu? Špatnou informovaností? (Neví snad tyto osoby, co je pro ně špatné?) Nebo je to snad zapříčiněno špatnými stravovacími návyky, které si povětšinou neseme z dětství a dále je prohlubujeme v různých jídelnách?

Stravovací návyky jsou také jedním ze základních témat filmu Supersize me, kdy se režisér snaží poukázat na to, kde mohou ony problémy s nadváhou klíčit. Pomineme-li nedostatek pohybu, jedná se právě o přístup školních jídelen, které preferují "junk food" (těžce přeložitelný termín, který v sobě zahrnuje nezdravá, levná jídla ze špatných surovin, jídla z rychlých občerstvení, velkoprůmyslově zpracované potraviny nejčastěji v konzervách s mizivou výživnou hodnotou). Vždyť v mnohých školních jídelnách se dnes už ani nevaří, jídla se tam pouze ohřívají. (Krásným paradoxem např. ostravské menzy bylo to, že se kuchařky snažily o úlitbu vegetariánům v podobě jednoho bezmasého jídla, ale nějak přitom zapomínaly na polévku. Běžně byla tedy k rýži a sójovému masu na tisíc způsobů kuřecí polévka. Dovolím si odhadnout, že jinde tomu nebylo či není jinak.)

Je neoddiskutovatelným faktem, že jsme tvořeni tím, co jíme, a že to má dopad i na naše psychické rozpoložení. Jako důkaz může fungovat ona část filmu, která pojednává o speciální škole pro nezvladatelnou mládež. Těm je ve školní jídelně připravována vyvážená strava založená na zeleninových a ovocných salátech. Tato strava má na ně pozitivní účinky, jsou klidnější, soustředěnější.

Tím se dostáváme k hlavnímu tématu Sedmé generace. Ta se snaží přiblížit málo známou značku BIO, za kterou se skrývají nejen kvalitní suroviny a výrobky, ale také šetrný přístup ke krajině a zvířatům (i maso může být v bio kvalitě). Je naprosto jasné, že dnešní doba vůbec nenahrává tomuto trendu, protože většina lidí preferuje cenu na úkor kvality. Pokud si ovšem někdo myslí, že pozřením párků (kilo za 50 Kč) do sebe dostává svou denní dávku masa, hodně se mýlí. Této situace využívají především supermarkety, jejichž reklamní kampaně jsou postaveny na letácích informujících o výhodných (?) cenách.

Je však otázkou, zdali v současné době mají u nás bio potraviny šanci na větší prosazení se. V České republice stále ještě existuje mnoho rodin, které mají někde v zahrádkářské kolonii nebo za domem vlastní zahrádku a určitě ji neprolévají chemikáliemi. Mají tedy přísun zdravější zeleniny a ovoce, než jim nabízejí supermarkety. Toto je hlavní rozdíl oproti např. Velké Británii, kde je již větší část populace než u nás "posedlá" bio potravinami. Mnozí si také uvědomují, že je daleko lepší nakupovat od místních farmářů, a to i v případě, že jejich produkce není bio. Něco, co bylo vyrobeno v bio kvalitě a následně převezeno na větší vzdálenost, ztrácí tímto svou přednost.

Pokud nás tedy něco dovede, i když pouťovými prostředky, které ve svém článku Ivan Adamovič kritizuje, k zamyšlení nad českými stravovacími zvyklostmi, vůbec bych to nepovažoval za promarněnou šanci. Chceme-li v této zjednodušující době zaujmout a na něco upozornit, možná není od věci použít vyjadřovací prostředky oné doby. Tohle je pouze první krok, přesto hodně důležitý, který každého z nás při hlubším ohledávání terénu může dovést třeba až na stránky časopisů (či knih) otevírajících nové obzory a detailnější vhled do problematiky.