Naši pacienti mají jiné potřeby než se dívat na zápas typu "ultimate fight" kde jeden musí skončit na zemi KO. Medicína koriguje etickým kodexem vyjadřování se k práci kolegů. Důvod není "držení basy" mezi lékaři, ale to, že výsledkem vzájemného pomlouvání nebývá to, že pacient dojde k závěru, že já jsem genius, ale to, že všichni lékaři jsou tak trochu nebezpeční jeho zdraví. Mám pocit, že alespoň ve zdravotnictví by se podobný kodex hodil i politikům.

Ale zpátky k článku:

Jedním z největších skutečných problémů ve zdravotnictví je permanentní vzdělávání a informace. To se týká i farmaceutických přípravků. Jistě, informace jsou všude dostupné. Dnes především na internetu a většina odborných časopisů má své e-verze. Ale v reálu si představte lékařku (lékaře), který(á) po padesáti (i více) pacientech v ordinaci zasedne k počítači a surfuje po informacích. Ano, mnoho z nás to dělá.

Ale myslím, že i Ti, co tak činí, uvítají informace předané během několika minut osobního rozhovoru. Tzv. uplácení farmaceutickými firmami se stalo oblíbeným sloganem kde koho.

To, co přináší dealer "obyčejnému" lékaři je informace o přípravku a informace o ceně. Možná propisovačku nebo zapalovač. Ale získání informací má hodnotu nedocenitelnou.

Především pro nemocné, ale i systém. Ekonomické informace většina lékařů vnímá jako nutné zlo a pokud mohou, volí z mnoha důvodů lacinější variantu. To je dáno konceptem tzv. indukované péče v individuelních smlouvách.s pojišťovnami. Ve zkratce řečeno, "čím levněji vykonáváš péči, tím více peněz dostaneš".

Nevím kolik relevantních informací má pan Cvek o způsobu nákupu přístrojů.

Pokusím se něco o něm napsat. Především se nekupuje přístroj, ale systém. Jinými slovy cena vlastního přístroje je jenom jednou z položek. Například kupuji přístroj na testování nádorových markerů. Jeho cena je 2 miliony korun. Životnost (především morální) předpokládám 5 let. Za těchto pět let na něm vykonám testy v ceně cca 30 milionů korun.

Testy, které budou monitorovat a určovat léčbu, zachrání životy a zdraví. A to nejenom důchodců, ale i mladých lidí. A je na primáři oddělení, aby nejenom pro jednorázové výběrové řízení na přístroj, ale i během jeho používání sledoval ceny za jaké kupuje a velmi tvrdě o nich vyjednával.

Bohužel z vlastní zkušenosti musím konstatovat, že to chce se doučit řadu věcí, o které bych se radši nezajímal -- vliv kurzů měn, vliv doby splatnosti a neustále licitování mezi jednotlivými firmami, aby šly s cenou co nejníže. Uvedený příklad komentovat nemohu, neznám detaily a důvod, proč tento přístroj skončil nepoužíván. Ale (i když pominu, že jeho cena je v uvedeném zařízení kapka v moři), tak ho jistě lze zapůjčit, či prodat tam, kde by ho využili. Jenom se musí chtít a ne nadávat na něčí hloupost.

Problém pojištěnců, za které platí stát, je komplikovaný. Jsou to především děti a studenti, ženy na mateřské dovolené, nezaměstnaní a také důchodci .

Budoucnost a minulost národa. Zde myslím má pan Cvek plnou pravdu. Ale jinak než píše. Stát za tyto pojištěnce platí sazbu odvozenou od minimální mzdy. Nejsem ekonom a nahlédnout tuto vědu je zcela mimo mojí intelektuální kapacitu. Ale za logické bych považoval platbu odvozenou od průměrné mzdy.

Ano, již slyším ten křik co by to stálo... Ano stálo, ale investice do zdraví, podobně jako do školství či infrastruktury se stonásobně vrátí. Zdraví, pracující lidé jsou jediným bohatstvím tohoto státu. Nesedíme na plynu ani ropě.

Kvalita zdravotnictví je velmi obtížně uchopitelný pojem. Vybrat kriteria, která jsou skutečně ovlivněna jenom tímto resortem je nelehké až nemožné. Ze svého pohledu člověka, který měl možnost pracovat ve zdravotnictví leckde po světě a to i ve velmi vyspělých zemích, a s vědomím totálního subjektivismu tohoto prohlášení řeknu, že naše zdravotnictví se nemá za co stydět. Naši nemocní mají vynikající péči. To nejcennější ve zdravotnictví nejsou přístroje a léky, ale lidé. Lékaři. Sestry. Technici. Laboranti. A ti co v našem zdravotnictví pracují vůbec nejsou špatní. Věřte mi. Mluvím z vlastní zkušenosti.