Je zajímavé, že naprostá většina lidí by se cítila poškozena, kdyby je v nočním parku před Hlavním nádražím okradl lupič, a jejich pocity by nijak neovlivnil fakt, že lupič ty peníze možná opravdu nutně potřeboval. A přitom titíž lidé schvalují sociální politiku státu jako potřebnou, dobrou a vysoce morální. I když v podstatě jediný rozdíl je, že potencionálním lupičům umožňuje nevyčkávat v mrazu a dešti v parku a nečekat na svou oběť, ale pro svoje peníze si pohodlně chodit pravidelně na poštu, nebo je dostávat v podobě nějakého "veřejného statku".

Zpravidla je ale myšlenka správnosti danění živena skutečností, že bohatí platí daně mnohem vyšší, než středně příjmoví občané. Považují za přirozené, že bohatí podnikatelé musí hradit ostatním veřejné statky, dokonce si v mnoha případech myslí, že na daních odvádějí málo a měli by proto být zdaněni daleko víc. Přitom se zaštiťují hlavně argumentem, že bohatství a peníze jsou kořenem všeho zla, a je možné je získat jedině nepoctivým jednáním, kdy buď přímo kradou a podvádějí, anebo alespoň kořistí z práce ubohých zaměstnanců. Ti vzdělanější začnou listovat Kapitálem a ohánět se teorií nadhodnoty. Výstižně a čtivě píše o lidech mluvících proti úspěšným podnikatelům a odsuzujících trh a kapitalismus Ludwig von Mises ve své vcelku útlé knížce Antikapitalistická mentalita, kterou by si měl přečíst každý nepřítel svobody, trhu a kapitalismu.

Názory proti kapitalismu a tím i proti svobodě, jsou názory těch, kteří nevěří sami sobě, mají frustraci ze svého malého úspěchu, nebo přímo neúspěchu. Pro ně není svoboda plná možností, za cenu odpovědnosti, kterou však je možné unést. Naopak, pro ně je svoboda plná nástrah a nebezpečí, možností selhání. Jsou to lidé, kteří věří v dobrosrdečnost a morálku zbojníků, kteří bohatým brali a chudým dávali, jen s tím rozdílem, že dnes Jánošík nemusí číhat v lese na svou oběť, ale oloupí ji pohodlně zpoza zdí ministerstva financí, nebo práce a sociálních věcí. Svoji nevíru ve svoje schopnosti přenášejí na společnost -- neberou sociální politiku jako prostředek, který má pomoci jim samým, ale jako zdroj, ze kterého mají čerpat ostatní. Nechtějí být nařčeni ze sobeckých pohnutek, a proto si při diskuzi o potřebě státního přerozdělování a nucené solidarity berou za rukojmí chudobou trpící Afričany nebo zaměstnance hypermarketů, kteří pracují za téměř minimální mzdu. Zajímala by mě míra skutečné solidarity těchto dobrodinců, kteří mají tak jasnou představu o tom, jak naložit s majetkem těch bohatších.

Takto se dobrodinci hájí například tím, že bez potřebné míry solidarity bychom měli ulice plné hladem umírajících sirotků, nezaměstnaných, a že například hladomory v Africe jsou přímým důsledkem kapitalismu bez solidárního přístupu. Pravdou je samozřejmě pravý opak. Na hladomory má patent zejména komunismus, tedy systém, který rozhodně nectí soukromý majetek, a jistě i pan Vít četl o Stalinem způsobeném hladomoru na Ukrajině, při kterém zemřely miliony lidí. Hladomory v Číně poté, co Mao Ce Tung zavedl nesmyslnou přeměnu zemědělských usedlostí na primitivní malé hutě vyrábějící nekvalitní a nepoužitelnou slitinu železa, můžu uvést jako další příklad. Hladovějící země v Africe jsou zpravidla diktátorské režimy, kde vládne korupce a ozbrojené bojůvky s kontakty na státní moc. Tedy nejde o kapitalistické země, a tamní hladomory nelze přičítat kapitalismu. Pěkným příkladem je třeba Zimbabwe s šíleným diktátorem Robertem Mugabe. Těmto zemím může pomoci jen zavedení systému, který respektuje individuální práva jednotlivce -- tedy kapitalismu.

Chudobu neodstraňují štědré dary, přerozdělování majetku, vysoké daně, a stejnost. To dokáže jedině systém svobodné volby. A moc se divím, že i když tuto skutečnost je možné snadno ukázat na příkladech, levicoví dobrodějové stále a bez uzardění donekonečna za příčinu vší bídy považují kapitalismus. Pan Vít píše, že ve svobodné společnosti by byl člověk člověku vlkem. O kus dál píše, že i vlčí smečka dá nažrat slabším a nemocným. Je to zajímavý rozpor v názorech, myšlenkový veletoč v jednom jediném článku. Podobných rozporů se ale antikapitalističtí Jánošíci dopouštějí zcela běžně a beze studu.

Pan Vít, který na můj článek rychle zareagoval příspěvkem s názvem Malý pravicový Lenin, má pocit, že majetek je krádež, a že za každým bohatstvím se skrývá zločin, což se pokusil stvrdit citací klasiků. Ohání se přitom jmény jako Kožený nebo Krejčíř, což jsou ale jen dvě jména z mnoha tisíců úspěšných a poctivých podnikatelů, kteří začali svou činnost skutečně od naprostého začátku, od píky, a nikdo nemůže popřít, že těchto lidí je většina. Není tedy možné poukazovat na nemorálnost peněz a bohatství, a poukazovat na několik extrémních případů.

Prohlašovat, že majetek je svatý, i když je nakradený, je demagogie. Nikdo přece neřekl, že ctít majetek by znamenalo tolerovat zloděje. Pokud ale přece jen někdo vidí danění jako prostředek jak převést část majetku od "nepoctivých zazobanců k obyčejným lidem, kteří jsou raději chudí, ale alespoň jsou poctiví", jak ospravedlní danění těch, kteří nikdy nikoho nepodvedli, neokradli, řádně platí svoje závazky, a snaží se splňovat podmínky, které před ně klade stát?

Pan Vít sice toleruje, že Bill Gates získal svoje miliardy transparentním způsobem (také jeden z těch, kteří začali od píky, v otcově garáži a bez počátečního kapitálu), ale poukazuje na to, že systém, který mu dovoluje tak obrovský majetek získat, zatímco jiným se toto nepodaří, je nespravedlivý. Co je na tom nespravedlivého? Že jeden člověk se svou pílí a houževnatostí dostal tak vysoko? Že našel produkt, který, ač o jeho kvalitě by se daly vést diskuze, je oblíbený a žádaný? Že dal práci a možnost kariéry tisícům dalších pracovitých a schopných lidí? Že dává každý rok velké sumy peněz na dobročinnost? Pokud systém, který dává komukoliv, kdo má nějakou vizi, možnost zbohatnout, je nespravedlivý, jakým spravedlivějším by měl být nahrazen? Komunismem? Absolutní rovností? Tohle už lidstvo zažilo, a vedlo to jen k rovnosti v bídě. Byla některá centrálně řízená země schopná dosáhnout takové míry růstu, technologického pokroku i bohatství, jako srovnatelné země respektující svobodu a kapitalismus? Říkám, že ne. Přerozdělování bídy nikdy k pokroku, bohatství a spravedlnosti nevedlo jinde, než v hlavách antikapitalistů.

Je zřejmé, že mnoho lidí (a současný systém je v tom podporuje) si raději vybere rovnost v chudobě, než aby se museli zelení závistí dívat na to, jak jejich úspěšnější soused vlastní vzkvétající firmu, zatímco oni musí dřít za pár korun v supermarketu. Nemusí. Tu možnost být úspěšný má kdokoliv. Ve svobodné společnosti má každý šanci sledovat svoje hodnoty a cíle -- a nemusejí to být zdaleka jenom cíle peněžní.

Pokud je majetek zlem a vždy se za ním skrývá velký zločin, platí to i pro majetek pana Víta? Nebo snad žije jako Diogenes v sudu a jediným jeho majetkem je nádoba na vodu, lžíce, plášť a mošna na chleba? Pokud pan Vít a jemu podobní považují soukromý majetek za zlo a zpochybňují základní právo majetek vlastnit a svobodně s ním nakládat, jakým morálním argumentem obhájí vlastnictví svého bytu, ve kterém žijí, oblečení, které nosí, a počítače, na kterém píší svoje články do Britských listů? A pokud argumentují tím, že soukromý majetek chudého člověka je v pořádku, zatímco okázalé bohatství milionáře je do nebe volající nespravedlností, ptám se, jakým logickým postupem stanoví hranici, kdy je majetek dobrý a tedy nedotknutelný, a kdy se jedná o zlo, které je nutné náležitě po jánošíkovsku potrestat.

Nedotknutelnost majetku je základním předpokladem svobodné společnosti, jak pan Vít správně cituje Martina Římana. To je princip, který by se měl tesat do kamene, měl by být jednou z prvních věcí, které by měly školou povinné děti náležitě probrat v hodinách občanské výchovy. Majetek však není alfa a omega všeho. Majetek je jen prostředkem k získání vyšších hodnot, přičemž nejvyšší hodnotou je lidský život. Vztah mezi třemi základními právy je takový, že člověk k zachování svého života potřebuje svobodu konání, tedy i svobodu získávat a spravovat majetek. Pokud omezíme svobodu nebo právo na majetek, omezíme schopnost člověka zachovat svůj vlastní život. Peníze a majetek samy o sobě žádnou hodnotu nemají. Hodnotu mají jen ve vztahu k člověku, který je hodnotí. Alfou a omegou je tedy život člověka jako nezávislé bytosti. A na slovu nezávislé by měl být důraz.

I když, jak píše pan Václav Rada ve svém článku, nežijeme ve vzduchoprázdnu, ale jsme obklopeni dalšími a dalšími jednotlivci, lidská společnost není přece v ničem podobná společenství mravenců nebo včel, kde každý jedinec je zaměnitelný a žije jen proto, aby sloužil celému společenství. (I když socialisté by tak lidskou společnost rádi viděli, a všemožnými zásahy do svobody jednotlivce se ji snaží v takové společenstvo mravenců předělat.) V lidské společnosti má každý jednotlivec svoje osobní zájmy, svoje cíle, kterých se snaží dosáhnout. Fungující společnost tvoří vzájemné vztahy mezi těmito jednotlivci, a ne všemocná ruka státu, ať už představovaná Velkým bratrem z Orwellova románu nebo sociálně demokratickou vládou v čele s buldozerem Paroubkem.

Pan Rada dal příklad podnikatele, který tím, že ze svých daní přispívá na vzdělání studentů, se tak stará o to, aby později mohl najít kvalifikovanou pracovní sílu. Jenomže takhle nikdo racionálně neuvažuje. Podnikatele nezajímá, jestli školy chrlí každý červen stovky maturantů s odpovídající kvalifikací. Vůbec ho to nemusí zajímat, protože proti jeho zájmu najít dobrého pracovníka stojí zájem studenta (nebo jeho rodičů) získat kvalitní vzdělání za účelem získání dobrého zaměstnání. Zaměstnanecký vztah podnikatele a tohoto absolventa je pak setkáním dvou svobodných jedinců, výsledkem dvou svobodných sledování vlastního prospěchu, vlastního cíle a vlastních hodnot.

Odpůrci svobody, trhu, kapitalismu, a peněz svými názory nezpochybňují jen svobodu těch úspěšných a bohatých. Se závistivým poukazováním na prohnilost bohatství, morální potřebu progresivního danění a křišťálově čisté dobro přerozdělování ve prospěch sociální politiky popírají zároveň i svoji vlastní svobodu, svůj majetek, svoji šanci dosáhnout štěstí, což je podle mého názoru největší tragédie levicově smýšlejících lidí. Možná pokud by raději věnovali čas na přemýšlení a alespoň povrchní studium ekonomie a politiky, sami by poznali, že nemají pravdu, a přestali by být nejen v mých očích jen tragicky směšnými postavičkami.

Poznámka redakce: Luboš Zálom patří k přívržencům tzv. "objektivistů" - následovníků Ayn Randové, která ve svých dílech oslavovala kapitalismus a sobectví jako nejvyšší ctnosti. Zajímavé na Ayn Randové bylo, že odmítala stejnou měrou jak komunisty a socialisty, tak i křesťany [což ji lišilo od konzervativců]).