"Prosadili jsme privatizaci podniků, a ne jejich sanaci organizovanou moudrými ministry Pithartovy vlády. Nebezpečný byl i návrh odsunout transformaci, až budou perfektní instituce a právní řád, tedy nikdy", říká Klaus v článku pro MfD. Tady Klaus přiznává, že věděl o rizicích divoké privatizace a přesto ji zahájil. Možná i proto můžeme říkat, že to byla ukradená revoluce. Kdyby tehdy na Letné řekli lidem, co chystají, tak tam zůstali sami. Jenže nám tehdy lhali.

Havel lidi ujišťoval, že nezaměstnanost v Československu nebude. A tak nám všichni mazali med okolo úst. Ale jen Klaus díky pilnému studiu díla V. I. Lenina věděl, že masy nevědí, co chtějí. Je to stará leninská poučka, že jen tvrdé jádro revolucionářů ví, co je pro lidi to nejlepší a vede hloupý lid tvrdě ke světlým zítřkům. U nás se do čela kapitalistických revolucionářů postavil Václav Klaus.

Nejprve si řekněme, co je CEP. Zakladatelem institutu Centra pro ekonomiku a politiku (CEP) je Václav Klaus. Ředitelem tohoto institutu je Petr Mach, jehož názory můžeme občas číst v tisku. Klaus zřídil institut CEP, aby mohl propagovat (podle vlastního vyjádření) ostřejší názory, než jaké si může dovolit Klaus v politice. Stejně tak je to s názory různých objektivistů, jako jsou pánové Zálom, Špinar nebo Chvalkovský. Smysl těchto extrémních sekt je v posouvání mediální diskuze maximálně doprava - potom se takový Klaus, Tlustý nebo Langer mohou jevit jako umírnění a rozumní. Už řadu let po českých univerzitách zdarma rozdávají svůj časopis, tištěný na křídovém papíře, Laissez faire. Stejně zdarma jsou mezi studenty distribuovány ultrakonzervativní antisocialistická "studentská" periodika - Babylon a Agora, na nichž je pikantní, že dostávají dodnes finanční příspěvek ministerstva kultury na podporu kultury (nikoliv politiky), vedeného navíc sociálně-demokratickým ministrem. Taková je demokracie.

Na konferenci se sešli všichni mušketýři transformace. Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Ivan Kočárník či Dušan Tříska.

Vladimír Dlouhý -- dlouhá léta nejpopulárnější politik. Byl to vlastně ministr pro privatizaci. Jeho největším úspěchem je privatizace Poldi Kladno, ve které se osobně angažoval. Odměnou za jeho činnost jsou úspěchy v soukromé sféře.

Karel Dyba -- bývalý ministr hospodářství. Na ministerstvu se moc neukazoval -- neměl čas. Svůj čas trávil hlavně na tenisových kurtech, kde hráli s Klausem a dalšími prominenty. Tam se tvořila politika vlády. Přesto se zapsal do dějin výrokem, že "lidé si musí zvyknout na to, že si na byt za celý život nenašetří". Zlatá slova -- jednou budou na bronzové desce na jeho ministerstvu.

Ivan Kočárník - bývalý ministr financí. Žezlo převzal po Václavu Klausovi, který postoupil na post ministerského předsedy po volbách. Jeho post mu umožňoval ovládat hospodářství státu. A pan Kočárník se otáčel. Celý národ (nebo spíše pár lumpů) mu děkuje za jeho angažovanost v kauze lehkých olejů.

O tom, že LTO a motorová nafta je jedno a to samé, věděl každý, stejně jako to, že na motorovou naftu jsou vysoké daně. Slováci na možnost podvodů s LTO a jejich záměnou za motorovou naftu přišli hned. Na nočním zasedání parlamentu zavedli barvení nafty a tím okamžitě zamezili dalším podvodům. Ne tak ministerstvo financí v rukou pana Kočárníka. Ten nás tři roky přesvědčoval, že to nejde, je to složité a tak podobně. Teprve, když se situace stala neudržitelná, kdy vraždy bílých koní byly na denním pořádku, pan Kočárník milostivě povolil parlamentu, aby tomu udělal přítrž.

Další aférou jsou vratky DPH. Na Slovensku (ti Slováci jsou chytří chlapci) se uzákonilo, že DPH se vývozci vrátí, až bude daň zaplacena u všech předchozích obchodníků. Jen tak se může zabránit podvodům, kdy firma A koupí něco lacino, prodá to firmě B, která to prodá za miliony firmě C. Firma B samozřejmě DPH z tohoto obchodu nezaplatí. Firma C to vyveze za hranice, kde to vyhodí na skládku. Ale doma bude žádat o vrácení DPH dříve 22%, nyní 19% z nikdy neexistujících milionů. Má to jednu malinkou vadu -- je nutno zavraždit bílého koně ve firmě B, aby se na vás nepřišlo. Ale takové maličkosti u nás nejsou překážkou obchodů. Ten slovenský zákon totiž u nás stále nemáme.

O Dušanovi Třískovi jsme toho moc nevěděli. Nebyl to politik, ale úředník, který měl na starosti privatizaci. Byl architektem privatizace ze zákulisí. Jeho dítětem je kuponová privatizace, kterou splichtil spolu s Klausem. Oč méně se o něm mluvilo tenkrát, o to více se něm mluví - hlavně na internetu - nyní. Hitem je zpráva, že byl majorem StB.

Na konferenci však chyběl jeden důležitý pán -- Tomáš Ježek. Klaus ho nepozval, protože se spolu poškorpili a vyřizovali si účty přes média. Tomáš Ježek je autorem sloganu o "útěku před právníky" během privatizace. Co se zdálo tehdy výhodné, se ukázalo jako ideální prostředí pro lumpy a zloděje. Výsledky všichni známe. Likvidace nejlepších podniků -- Poldi Kladno, ČKD, Škodovky a stovek menších. Pan Ježek zařizoval v Praze burzu, ve které potom šéfoval.

Po dlouhé době se na veřejnosti objevil bývalý federální premiér, Marián Čalfa. Ten vyjádřil přesvědčení, že tehdejší kabinet položil správné základy transformace země, a to díky ekonomickému týmu, vedenému Klausem. Prezident byl tímto vyjádřením polichocen. To jeho nelibost pocítil Václav Havel, který před zasedáním řekl, že "neviditelná ruka trhu páchá různé, pěkně viditelné zločiny". Vyjádření hezké, ale my víme, že vrána vráně oči nevyklove. Václav Havel má na všem, co se tehdy stalo, svůj podíl.

Na sezení si všichni hezky notovali -- škoda, že chyběli pánové Macek, pistolník Čermák, Tlustý a telemostem Viktor Kožený z basy na Bahamách. Případně Pepa z Hongkongu...

Je obdivuhodné, že se tito pánové odváží na veřejnost. Chovali se přesně podle hesla, když nás nikdo nechválí, tak se pochválíme sami. "Ekonom" Klaus předvedl, že není ekonomem, předseda a zakladatel politické strany předvedl, že není politikem a konečně ve funkci prezidenta předvádí, že není nadstranickým prezidentem, jak sliboval.

Jsem přesvědčen, že jméno tohoto pána není tou správnou vizitkou pro Českou republiku, ale ani pro každého z nás. Tohle už jsem také někde četl.

"Byla to mimořádná, ale úspěšně zvládnutá chvíle naší novodobé historie. Dnes už - díky ní - žijeme v úplně jiném světě. Náročnějším, ale nekonečně svobodnějším".

Nejsvobodnější jsou nezaměstnaní, kteří nemusí ani do práce.