Že lásky není nikdy dost věděla už paní Javořická, když psala příběhy šité vkusu lačného čtenářstva a nehleděla na posměch literárních veličin a přísných kritiků. (A mnoho jich nám nezbylo). Následovníků měla spisovatelka, má a mít bude dost. Lidé raději seriály než "velké" umění. Lidé raději poctivou vepřovou -- než kedluben a mrkev vařené ve vodě. Raději též pivo a nikoli limonády a dobré vody. Milují pohodlí a blahobyt, nestojí o asketické plky a mravoličná kázaní. A nelze se jim divit, starostí a nelásky zažívali a zažívají stále nadbytek. Poťouchlých chytráků a kádrováků neubylo.

Potěšilo mě, když jsem spatřil v jednom seriálu v jedné hlavní roli bývalého estetika a profesora uměnovědy, režiséra a herce skvělých postav a životních příležitostí. Šéf nás stvořil trošinku i z hada -- mrskáme se kupředu, voláme -- hele, potvora jakási, jde po penězích a ničí umění! Pak ničíme my a voláme pro změnu -- závist je odporná vlastnost! Dialektika života je přesná a neúprosná -- takže, amatérský a nesmiřitelný estetiku: nesuď, abys nebyl souzen!

Kýč je stvůra, pryč s ním, hurá! I ten se musí ovšem umět psát. Nepřátelská chásko, zkus si to, uvidíš, jak pohoříš. Každý to nezvládne. Nedokáže se nechat svázat jasnými a předem danými pravidly inženýrského budování vztahů a příběhů. Nemělo by se ale přihodit vystudované dramaturgyni, že v jednom díle se odehraje neskutečně mnoho nedotažených zápletek s milovanou hrdinkou seriálu -- mluví se o tom, (jak v rozhlase) že bourala, že leží na ÁRU, pak ji vypnou z přístrojů, dýchá sama. Já bych to chtěl vidět -- leží, je poraněná, blízcí stojí u postele, lékař je utěšuje. Myslím to vážně, jako jsem vážně pod dekou s baterkou čítával Komtesu a šotka, když matička moje milá donesla domů tašku knih k duchovní pastvě do našeho bytu v Karlíně.

Řemeslo je řemeslo, má se dbát na jeho poctivost! A kdo nechce a nesnáší kýč, ten ať se nedívá. Kdo nechce lásku, nemiluje. Kdo škodí, škodit bude. Kdo je naladěn pozitivně je holt jinačí než pesimistický brepta.

V protikladu snahy úspěšného voňavého seriálového života byl moderátor večera, dřevorubecky vybavený nešťastník, slonem v porcelánu. Jasná řeč, že tvůrci si váží svého diváka trošku, vzala za své -- ten chlapík, zdá se, váží si pouze sebe sama a nemá sebekritickou záklopku s povinným pojišťovacím ventilem s nápisem: pozor, neumím všechno. Škoda, že nevyškolili namyšleného a namakaného kolegu řečníka autoři seriálových cyklů.

Škoda také, že pan Gondík musel připomenout jakýsi triumvirát nejchytřejších v této zemi -- nemá to zapotřebí. Navíc se jejich shozením shodil i on sám -- záleží mu tolik na jejich soudu? zřejmě ano, ale rytířskosti nepobral a dostal se na jejich úroveň -- píchni ho, řízni ho, pusť mu krev! Lásky není nikdy dost, pane Gondíku -- tož, jak říká můj věkovitý přítel ze Sudet: Mejte se a na skle!

Kdosi mně vyprávěl o Michalangelovi, on měl svoje dílny a tovaryše a učeníky. To měl i jeden úspěšný a vzdělaný redaktor v Praze, také hned po revoluci zaplavil trh jednoduchým čtivem, no a co? Proč ne? Lidé to chtěli číst. Lidem nevnutíš svůj vkus, chytráku kritiku. Navíc, když ten tvůj vkus je ulítlý a ty krapítku páchneš, nemyješ se, nedbáš obecného zaběhnutého a odlišuješ se za každou cenu -- neboť tvé je království bezduché honby za jedovatými větry.

Spisovatel Jan Trefulka se v divadle na Smíchově při besedě s posluchači, krátce po revoluci, divil, že lidé se snižují k psaní šmíry. A dštil síru na autorské zrádce. Josef Škvorecký mu bohorovně odvětil: v Americe to lidé dělají podobně. Píší nižší literární útvary, aby mohli napsat ty vyšší -- měl zkušenost, ale možná i pochopení. Tož, to my nemáme (leda pro sebe) a hned po hubě, když není po našem! Říkával pan malíř Jíra, že ona si to už Gedel přebere -- svatá pravda a hezké dny tam nahoře, mistře. Je bez vás smutno na Boučkově statku.

Ceny rozdány, život jde dál. Mejte se a na skle.