Začátkem dvacátého století bylo módním tvrzením radikální pravice, že "amerikanismus" je stejnou hrozbou evropské civilizaci jako bolševismus. Amerikanismus se spojoval s kulturní povrchností kapitalismu, s nedostatkem kořenů mnohoetických přistěhovalců a s vulgární prostředností liberální demokracie. Často se zapomíná, že Amerika byla tehdy daleko populárnější v Evropě mezi levičáky než mezi konzervativci. Až po druhé světové válce se to začalo měnit.

Evropa a Amerika mají jistě společnou například americkou populární kulturu, ale existuje množství skutečností, které Ameriku a Evropu rozdělují. Američané jsou zamilováni do zbraní a do trestu smrti. A Evropa je stále ateističtější, zatímco Američané stále více padají do náruče Ježíšovy.

Jedete-li autem libovolnou evropskou zemí, zaznamenáváte okamžitě úpadek tradičních církví. Nejlepší z kostelů se staly jen turistickými středisky. Jiné byly uzavřeny, proměněny v mešity anebo v restaurace či byty. I v Itálii dosahuje autorita církve jen malého procenta populace.

V zemích s velkým počtem muslimského obyvatelstva, jako je Francie nebo Holandsko, se islám zcela zjevně stane největším organizovaným náboženstvím. To vyvolává v nemuslimské většině velké znepokojení, nejenom proto, že je islám tradičním nepřítelem křesťanstva, nebo že politického islámu využívají teroristé. Hlavně proto, že to je v protikladu s novým evropským ateismem. Evropané zapomínají, jak teprve nedávno se vzdali svého náboženství, a muslimská zbožnost se jim zdá hluboce "neevropská". Američané, kteří jsou zbožní, nemají tak velký problém s vírou jiných lidí.

Jedete-li po dálnici v Americe, zejména v republikánském státě, zjistíte, že se náboženství stalo naprostým byznysem. Všude vidíte náboženské reklamy, zejména na Ježíše. Bůh jako takový není tak silně přítomen. Jazyk, jímž se v Americe náboženství inzeruje, je velmi blízký jazyku bankovních produktů a projektů na rychlé zbohatn utí. Je to tatáž reklamní kampaň. Pokud máte pocit, že vám dává nový investiční fond bohatství, jistotu a bezpečí, totéž platí pro Ježíše.

Slyšel jsem náboženského kazatele v americkém rozhlase, pokračuje autor, který sliboval posluchačům spasení "bez dalších závazků". Jiné církve, tvrdil tento kazatel, požadují, abyste jim prokázali, že jste dobrého charakteru, než vás Ježíš spasí, ale tato církev ne - každý se okamžitě může obrátit na Spasitele a okamžitě mít prospěch z jeho požehnání - když zaplatíte malý manipulační poplatek. Náboženství je v zemi volných tržních vztahů předmětem stejných pravidel agresivní podnikatelské konkurence jako všechno ostatní.

Je možné, že se Evropané postavili proti náboženství jako takovému. Jsem spíš přesvědčen, že rebelovali proti tradičním autoritám, včetně autority církve. Široká evropská rebelie proti autoritám začala v šedesátých letech - a byla to také rebelie proti církvím. Cílem bylo osvobodit se od tradičních omezení, být svoboden při rozhodování jak žít život - být víc jako Američan.

Avšak mimo Evropu bylo náboženství často v protikladu s tradiční autoritou. Mělo v sobě příslib osvobození od rigidního, autoritářského třídního systému. V částech Afriky, v Číně i jinde, je dlouho křesťanství spojováno s moderní civilizací a společenskou rovností.

A pak existuje to, čemu Donald Rumsfeld říká "nová Evropa". Pro Poláky bylo donedávna náboženství zdrojem opozice vůči komunistickému režimu. Polský katolicismus byl možná plný předsudků, ale byl únikem od světské ideologie, která se považovala za utlačitelskou.

Jinde v bývalém sovětském impériu nehrálo náboženství tak velkou roli, ale přesto, po revoluci v roce 1989, přivedl Václav Havel, naprosto světský intelektuál, svou novou vládu bývalých disidentů do svatovítské katedrály na mši, kterou celebroval devadesátiletý kardinál František Tomášek.

Avšak popularita náboženství netrvala příliš dlouho. Češi a dokonce i Poláci začali opouštět své církve skoro tak rychle, jak to předtím učinili Západoevropané. V roce 1989 uvádělo 92 procent Poláků, že má důvěru v katolickou církev. O deset let později to už byla jen polovina tohoto počtu a začalo být nesmírně obtížné získávat nové kněží. Češi byli vždycky skeptičtější. Podle loňského průzkumu veřejného mínění věří jen 19 procent Čechů v Boha.

Navzdory hrdinství bývalého papeže je katolická církev zatížena břemenem zbabělství a oportunismu. Jako instituce kolaborovala s nacisty i s komunisty a po roce 1989 se znovu začala snažit zasahovat do politiky. Není divu, že na ni lidé pohlížejí s velkou dávkou cynismu. Ale to neznamená, že je náboženství mrtvé. Tradiční autority se sice rozkládají, ale náboženství se začíná stávat stále více otázkou osobní volby, jako v USA. Lidé ve východní Evropě, stejně jako v Brazílii a v Číně a jinde, se obracejí k různým charismatickým vírám.

Něco podobného se děje i v islámu. Otázkou je, zda by se to mohlo začít dít i mezi západoevropskými křesťany. je to možné. Touha po náboženských zážitcích v lidech nezahynulo, jak bylo vidět reakcemi veřejnosti například při smrti princezny Diany. Masová hysterie, která tehdy vznikla, vyvolala dojem, že v populaci existuje jakýsi potlačený mariánský kult. Zmatená, ale manipulativní mediální celebrita se po smrti stala svatým idolem vzbouřeneckého náboženství.

Mladý český malíř a pop zpěvák skupiny Veselá Zubatá Rudolf Brancovský je následovníkem Krista. Jeho skupina hraje v kostelích, i když jejich punkový styl není vždy v oblibě u církevních úřadů. Holandský bruslař-maratonec René Rutenberg je dalím příkladem. Jeho kariéra byla před dvěma lety vážně poškozena, když obdržel "signál od Boha", aby netrénoval v neděli. Nevadí mu to, protože Bůh je pro něho vším. A znepokojující je, že islám je podle něho satanská víra, která ovládne svět, protože křesťané neplní svůj úkol vést nevěřící ke konverzi.

Je možné, že takovíto náboženští fundamentalisté zůstanou vždycky v Evropě na okraji. Není to však jisté.

Podrobnosti v angličtině ZDE