Avšak například při americkém náletu na Tokio z 10. března 1945, při němž zemřelo i podle toho nejmírnějšího odhadu přes 100.000 lidí, došlo k masivnímu nasazení hned několika druhů zápalných bomb proti civilistům - napalmových, hořčíkových a právě fosforových. Přesto oficiální dějiny 2. světové války soustavně uvádějí, že ačkoliv mocnosti Osy i Spojenci shromáždili velké zásoby chemických zbraní a vyvíjeli prostředky k jejich nasazení (například německý raketomet Nebelwerfer byl původně určen právě k tomuto účelu), k praktickému nasazení těchto zbraní na hlavních frontách nedošlo. Nikde se tedy nepíše o tom, že USA použily proti Japoncům chemických zbraní. Březnový nálet na Tokio je dokonce - přinejmenším v Evropě - poměrně málo známou událostí. Buď tedy budeme muset přepsat dějiny 2. světové války, nebo připustit, že postup, který v jednom případě nebyl klasifikován jako chemický útok, není možno takto vyhodnotit ani v druhém případě - jen proto, že se nám právě hodí prohlásit "Američané vtrhli do Iráku kvůli údajným chemickým zbraním a sami je tam teď používají".

Jak vyplývá ze mnou vybraného příkladu, stejně jako z mých článků zde, zde nebo zde, nehodlám v žádném případě americký postup v Iráku obhajovat. Jde mi jen o věc, která je značně abstraktní a z politicky podbarvených interpretací čehokoliv takřka soustavně vypadává - o správné proporce, a chcete-li, o pravdu.

Monbiot na podporu svého tvrzení uvádí prakticky totéž, co profesor Rogers o den později: že bílý fosfor není běžně řazen k chemickým zbraním, ale za určitých okolností spadá pod širokou definici, podle níž je takovou zbraní "kterákoliv chemikálie, která působením chemické reakce na životní procesy může způsobit smrt, dočasné vyřazení nebo trvalé poškození". To, co Monbiot cituje, je odstavec 2 článku II. Úmluvy o chemických zbraních. Tento paragraf však neobsahuje přímo definici chemické zbraně, ale toxické chemikálie, jak se lze přesvědčit zde. Chemické zbraně definuje paragraf předchozí, a jeho neoficiální překlad z anglického originálu zní následovně:

Pro účely této Úmluvy:

1. "Chemická zbraň" označuje následující materiál, dohromady nebo zvlášť:

(a) Toxické chemikálie a jejich prekurzory, s výjimkou těch, které jsou určeny k účelům nezakázaným touto Úmluvou, pokud jejich druh a množství jsou s těmito účely slučitelné;

(b) Munici a zařízení zvlášť zkonstruované k usmrcování nebo jinému poškozování prostřednictvím chemických vlastností toxických chemikálií specifikovaných v pododstavci (a), jehož by bylo dosaženo v důsledku nasazení takové munice nebo zařízení;

(c) Jakékoliv vybavení zvlášť určené k užití přímo spjatému s nasazením munice a zařízení specifikovaných v pododstavci (b).

Zdálo by se tedy, že Monbiot má pravdu. Jím citovaná definice (odstavec 2 Článku II.) je tak široká, že připouští zařazení bílého fosforu mezi toxické chemikálie. A odstavec 1 téhož dokumentu říká, že toxická chemikálie je pro účely Úmluvy označena za chemickou zbraň, nezávisle na dalších zařízeních určených k jejímu užití. Problém je ovšem v tom, co tu máme chápat pod pojmem "chemická reakce".

Klasické trhaviny jsou chemikálie, které uvolňují v krátkém časovém okamžiku svou energii prostřednictvím oxidace. Je nepochybné, že ve vojenství jsou určeny k tomu, aby "působením chemické reakce na životní procesy" způsobovaly smrt, vyřazení nebo poškození. Děje se tak často zprostředkovaně skrze střepinový účinek nebo tlakovou vlnu, avšak nikoliv ve všech případech. V případě výbuchu trhavé bomby, trhavého granátu nebo některých druhů protipancéřové munice založené na chemické, nikoliv kinetické energii (tedy munice HESH či HEAT) v bezprostřední blízkosti živého organismu dochází k přímému působení chemické reakce na tento organismus - a počítá se s ním i při konstrukci zbraně. V případě aerosolových zbraní je to ještě průkaznější. Přesto by se asi sotva někdo pokusil tyto smrtící zbraně z uvedených důvodů označit za zbraně chemické.

Kdybychom chtěli trhaviny zcela vyloučit z definice toxických chemikálií použité v Úmluvě o chemických zbraních, museli bychom definici doplnit tak, aby se pro účely Úmluvy pod chemickou reakcí rozuměly rozmanité reakce s vyloučením oxidace. Pokud to ovšem uděláme, vypadne z ní automaticky i bílý fosfor, jehož primární účinky na živý organismus jsou způsobeny právě hořením.

Naneštěstí pro Monbiota Článek II. Úmluvy o chemických zbraních navíc obsahuje v odstavci 9 i definici účelů nezakázaných konvencí, k nimž mohou být toxické chemikálie legálně užity. A podle poodstavce (c) jsou to i

Vojenské účely nespojené s užitím chemických zbraní a nezávislé na užití toxických vlastností chemikálií jako metody válčení;

Zde je zjevný rozpor s širokou definicí toxické chemikálie z odstavce 2. Objevuje se odkaz na toxické vlastnosti chemikálií, o nichž v široké definici citované Monbiotem není ani zmínka.

Použití bílého fosforu v zápalných dělostřelckých granátech, jaké americká armáda nasadila proti Fallúdži, využívá samovznětlivosti a vysoké teploty hoření fosforu, zatímco toxicita substance nebo jejích reagentů je z tohoto hlediska druhotná. Lidově řečeno, cílem nebylo protivníka otrávit, ale upálit. To druhé není jistě o nic "chvályhodnější" než to první, ale jde přece jen o něco jiného. Právě pro obvyklý způsob užití bývá surový bílý fosfor řazen mezi zápalné látky, nikoliv mezi látky otravné. Kdyby byli Američané Fallúdžu zamořili jedovatými fosforovými sloučeninami jako je tabun, sarin, soman nebo VX s cílem vystavit přítomné jejich toxickým účinkům, nebylo by proč vést diskuse o tom, zda šlo o chemický útok. Takto je možno poukázat na toxicitu bílého fosforu až sekundárně.

Je mimo veškerou pochybnost, že užití zápalných granátů s bílým fosforem v městském prostředí za přítomnosti mnoha civilistů je odsouzeníhodné. Představuje použití zápalné látky odporující ustanovením ženevské Úmluvy o konvenčních zbraních z 10. října 1980 (kterou ovšem USA dosud neratifikovaly), konkrétně Článku 2 III. protokolu. Protože však došlo k užití zbraní způsobem, který nerozlišeně zasáhl kombatanty i civilisty, jde současně i o porušení celého balíku desítky let platných mezinárodních dokumentů upravujících způsob vedení války a ochranu obětí války, jimiž jsou i Američané beze zbytku vázáni.

To vše je možno o tragédii ve Fallúdži říci, aniž bychom se pokoušeli ohýbat mezinárodní právo podle aktuální potřeby. Pokud bychom totiž podlehli pokušení, v důsledku bychom se nechovali o nic lépe než právě USA v době zahájení invaze do Iráku.