Přitom stejně jako těch více než 50 000 mých spoluobčanů, kteří už svůj názor stvrdili na petičním archu ani já nemohu pochopit, že se v české populaci najdou stále lidé, kteří nechtějí nic slyšet o vražedných procesech v 50. letech, nechtějí věřit příběhům lidí, kteří trpěli roky v komunistických lágrech a byl tim zničen nejen jejich život, ale i život jejich bližních.

Voliči KSČM se slzou v oku vzpomínají na to, jak se dříve žilo krásně a jednodušeji. Neexistovala nezaměstnanost, nebylo prý tolik vražd a loupeží a stát se o své občany dokázal za každé situace postarat. Zkrátka a dobře, našinci se žilo jako v bavlnce. Že musel poslouchat a nemohl říkat svůj názor? K čemu to, hlavně, že bylo kde složit hlavu a co dát do žaludku. Mají na svých očích černý šátek, který jim nedovoluje vidět pravou podstatu režimu, ve kterém někteří z nich prožili prakticky celý život. Je těžké chtít po 70 letém člověku, aby si přiznal, že celý život žil v bludu a slepě, jako ovce, sloužil totalitnímu režimu, který zapříčinil smrt milionům nevinných lidí na celém světě. Ale na tyto lidi se nemůžeme příliš zlobit. Oni jsou ve své podstatě také oběti, i když netrpěli ve vězeních a na mučidlech. Jsou oběťmi svých představ a falešných snů, které z nic po celý život dělaly ony ovce. Ovce, které mohly vždy jenom pokorně bečet a poslouchat. Možná je pro ně milosrdenstvím, že si to dodnes neuvědomili. Byl tedy ale takový život plnohodnotný?

Přestože i v totalitním režimu se lidé samozřejmě mohli, stejně jako my dnes, zamilovávat a prožívat drobné radosti se svými přáteli a rodinnými příslušníky, tak si na tuto otázku musím odpovědět záporně. Lidský život netvoří totiž jen jeho nejbližší okolí. To by bylo příliš omezené.

Pak tu jsou ale voliči, kteří prožili v minulém režimu 10, 20 či 30 let, tedy méně než polovinu průměrného lidského života. Tyto muže a ženy už ale nijak omlouvat nemůžeme. Ti nejsou ovládáni sentimentalitou a vzpomínkami na mládí, kdy se zdá vše tak krásné a uspokojivé. Proč ti volí KSČM? Inu možná proto, že ta jim přeci dá práci a ideálnější podmínky pro život. Věří těmto slibům stejně jako jejich rodiče a prarodiče. Přesto, že mají neomezený přístup k informacím, nic to není platné. Uvěřili a nikdo je nepřesvědčí o jejich omylu. Mám na tyto lidi svůj názor, který není příliš lichotivý, ale dovoluje nám jen jejich nepochopení reality zakazovat politickou stranu, se kterou sympatizují?

Můžeme si dovolit ve skutečné demokracii zakazovat stranu, kterou volí v současnosti kolem 15% voličů? Je zakazování obecně opravdu tou jedinou možností, jak lidem otevřít oči? Vyřeší se tím něco? To je mnoho otázek, na které není jednoduché najít jasné odpovědi. Pokud jsme se ale kdy měli vážně zabývat zakazováním Komunistické strany, mělo tomu tak být před 15-16 lety. Dnes už je to nereálné. Není zkrátka a dobře možné zakázat spolu s KSČM i těch 15-20% jejích dnešních voličů. Ano, může se pak docela dobře stát, že příští vládní koalici bude tvořit ČSSD spolu s KSČM. Věc mrzutá a jistě nepříjemná. Kdo by si to před 15 lety, v porevoluční euforii dokázal představit?

Ale takový je život. Levice vládla dlouhá léta v Polsku. Současný prezident Poláků, bývalý komunista, poklidně dosluhuje své druhé volební období. V demokratickém Rusku je v čele bývalý člen nechvalně proslulé KGB. Vzrušuje to okolní svět? Vůbec ne. Proto ani my bychom se neměli příliš vzrušovat a zabývat se zákazy, které nikam nepovedou.

Pokud lidé budou chtít, aby v České republice vládla levicová koaliční vláda za účasti KSČM, tak není síla, která by této touze, byť pomýlené, zabránila. Paradoxně musím říci, že je to jenom dobře. Takhle prostě funguje demokracie a i když to není často ideální, tak se s tím musíme smířit. Nic dokonalejšího jsme zatím nevymysleli.