Ráno jsem otevřel oči
a hleděl na hromádku popela,
co zbyla ze včerejšího ohně.
Sáhnul jsem si přesně tam,
kde se včera tavil čas
na horoucí okamžiky,
ale místo vytouženého puchýře
jsem se jen umazal
od černého a studeného zoufalství
. Ohořelé vteřiny se lepily
jedna na druhou
a rozmazávaly se v nekonečných šmouhách
po vyhaslém kameni nitra.
Vířil jsem v uhelném prachu,
z očí i z nosu mi teklo,
jak jsem hledal sebemenší naději,
o kterou bych se mohl popálit.
Celý den jsem s astmatickou naléhavostí
sípal o pramínek modrého kouře
a červený záblesk na horizontu sazí.
Celý den nic, až navečer.
Navečer tvůj žhavý dotek
probleskl popelavou oblohou
a rozesel celá souhvězdí jisker.
Astmatický alarm přestal hlásit stav nouze,
krev i myšlenky se znovu rozběhly
po svých
a oheň si žádal svou porci času.
Dal jsem mu svůj mokrý kapesník
a s tichým srdcem sledoval,
jak je po milimetrech spalován
v propukajících plamenech.
Věčný oheň.