Nedomnívám se, že by vzhledem k rozsáhlé judikatuře i literatuře k tomuto publikované, posuzování nebezpečnosti činu pro společnost obecně činilo soudcům a státním zástupcům větší problémy (byť s rozsudky, kde jsem se s hodnocením společenské neezpečnosti činu soudem rozhodně nemohl ztotožnit, jsem se také setkal).

Osobně jsem proti čistě formálnímu posuzování trestnosti činu. Je nutno si uvědomit, že právo je vždy "stejným měřítkem na nestejné lidi a nestejné situace". Dle mého názoru patří k atributům soudcovské nezávislosti i to, aby tam, kde je to důvodné, měl soudce možnost při svém rozhodování "odstraňovat tvrdost zákona". V současném českém trestním právu je takovým prostředkem právě poukaz na nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (což vede ke zproštění obžaloby), či poukaz na to, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podstatně nižší než typový (což ve spojení s dalšími polehčujícími okolnostmi soudu umožňuje u trestných činů sankcionovaných vyššími trestními sazbami uložení trestu pod dolní hranicí zákonem stanovené trestní sazby a u trestných činů s nízkými trestními sazbami upustit od potrestání).

Při prostém vypuštění materiálního znaku trestného činu bez důkladné revize skutkových podstat trestných činů v trestním zákoně s cílem jejich zpřesnění a stejně důkladné revize trestního řádu, bychom se dostali do situace, že například ten, kdo v restauraci namaluje obrázek na pivní tácek, by byl trestně odpovědný za trestný čin podle § 257b tr. zákona (tzv. protisprayerský paragraf).

I trestní právo těch zemí, které ve svých trestních zákonech vycházejí z čistě formálního pojetí trestného činu, má vždy nějaké pojistky, ať už hmotněprávní či procesněprávní k tomu, aby nebyli odsuzováni za trestné činy ti, kteří sice svým jednáním formálně naplnili skutkovou podstatu některého trestného činu, ale vzhledem k následkům činu a okolnostem, za jakých k němu došlo, by vyslovení viny a uložení trestu bylo zjevně nespravedlivé. Kupříkladu v trestním právu německém je to procesní institut "neúčelnost trestního stíhání".

Materiální pojetí trestného činu je silně akcentováno v trestním právu anglickém, které není kodexové, ale je precedentní, řídící se zásadou, že spravedlnost je víc než zákon (fungování tohoto právního systému je ovšem založeno na dlouhé nepřerušené demokratické tradici a z ní vycházející vysoké právní kultury, což u nás, bohužel, chybí).

To, že v době totality byly skutkové podstaty některých trestných činů vymezeny velmi vágně a pak mnohdy aplikovány pro demokratické právo nepřípustně rozšiřujícím způsobem, bylo jedním z projevů protiprávnosti komunistického režimu, později deklarované zákonem č. 198/1993 Sb.