Jistě jste, pane Čulíku, rozuměl dotazu, který byl mnohem širší: týkal se totiž toho, do jaké míry právě Liehmova generace - a formuluji to schválně takto, i když vím, že každý se vymezoval i osobně - svého druhu vytvářela jistou dobu předpoklady k tomu, co se posléze snažila obtížně napravovat.

Nejsem v tom jistě první, na to se ptali i oni sami sebe (nejlépe asi Kundera), každopádně ale i další po nich, kteří respektovali výsledky jejich pozdějších aktivit. Věc se má totiž tak, že bez tohoto kontextu to někdy vypadá, že neexistovalo nic jiného mimo rámec levicové více (a posléze) - méně) stalinské kultury. Celé Kunderovo dílo je svého druhu obhajobou tohoto omylu jedné generace, na který se dnes již nikomu nechce moc vzpomínat.

Pokud dnes Liehm vyčítá komerční povrchnost například režiséru Janu Hřebejkovi, evidentně nejúspěšnějšímu režisérovi polistopadové generace, zapomíná na to, že Hřebejkovo východisko je opravdu trochu jiným komentářem k dějinným obdobím - 50. (Šakalí léta), 60. (Pelíšky) a 40. (Musíme si pomáhatlet) let, než by jistě s odstupem času učinil Liehm. Nevím, jaké by bylo to Liehmovo... Otázka dnes nestojí, zda mi něco "projde", ale zda tím "zaujmu" - a v obou případech si uchovám uměleckou a osobní identitu.

Otázka svobody umění včera i dnes má prostě trochu jiné předpoklady i dimenze. Zatímco Liehmova generace objevovala autencitu přes clonu komunistické (auto) cenzury, Hřebejk svou svobodu hledá daleko více ve vztahu k divákovi, kterého mnohdy tzv. česká nová vlna naprosto ignorovala. To při vší úctě v nové vlně - jak by ale asi vypadala česká nová vlna, nebýt francouzské generace Cahiers du cinéma?

Na závěr jednu kontextuální historizující citaci, kterou jsem teď našel v Lieterárních novinách u Jana Kuneše, který cituje Karla Hvížďalu v rozhovoru s Antonínem Brouskem, otištěném v knize Dialogy:

"Mně osobně na generaci Literárních novin vadila ta skutečnost, že kulturu, kterou se v šedesátých letech snažili zachránit či restaurovat, nejdřív v letech 1946 až dejme tomu 1952 sami zradili. Zdálo se mi, že to je pouze jejich problém. Já jsem to, co v padesátých letech oficiálně vznikalo, stejně jako třeba moji rodiče či prarodiče, za kulturu nikdy nepovažoval. To jsem vždycky zcela samozřejmě věděl, že do kultury nepatří. Proto se mi zdálo, že zcela uměle jejich problém a jejich trauma se najednou prezentovaly jako problém a trauma celé společnosti..."

Citace poněkud posouvá Liehmovu roli arbitra české kultury. Otázka, kam se dnes ubírá česká kultura však visí stále ve vzduchu...

Hezké koupání v Uherském Hradišti přeji Janu Čulíkovi i Antonínu Liehmovi.

P.S. Za připomenutí tématu, které souvisí s mými poznámkami, stojí nedávný text A.J.Liehma: Pasti, pasti, pastičky� (LtN 14.12/2004), ZDE a reakce na něj od Jana Kuneše v textu O svrabu a naději� (LtN 14.1./2005), ZDE