Na základě Augustinovy a Descartovy introspekce člověk, do té doby docela normální, pochopil, že má rozum. A nejen to, usoudil dokonce, že nic víc než rozum nemá, takže když nic víc nemá, ničím víc nemůže být. Myslím, tedy jsem. Časem, tak na konci dvacátého století, se to naučili nazpaměť i politikové a zjistili, že to vlastně lidem tak trochu lichotí, takže teď můžeme často slýchat, že to i ono je racionální, neboť my jsme také takoví. Nějak se zapomnělo na skepsi, která původně rozumu předcházela, ale to je problém všech chytrých citátů -- samy o sobě jsou velmi hloupé.

Ani géniové devatenáctého století nezvrátili tu protivnou inklinaci a dodnes se na ně většina lidí dívá skrz prsty, protože je později vzýval jeden racionalistický pomatenec, který si to všechno vzal moc osobně. Taky přišla psychoanalýza, která se opět na všechno začala dívat z té racionální stránky a bylo zameteno.

Není tedy nic jednoduššího se ohánět racionalitou. Přitom i v těch nejbanálnějších případech všední každodennosti lze vypozorovat, že se človíčkové svým chováním příliš neliší od příslovečného stáda, ačkoli to odporuje přírodní i kulturní evoluci, jakožto zdravému rozumu především. Zejména při těch nejběžnějších příležitostech je možné dobře posoudit, nakolik si člověk svou racionalitu uvědomuje a nakolik si uvědomuje to, že by ji měl využít, třeba jen nepatrně.

Týká se to hlavně neformálních, situačních sociálních skupin, například v hromadné dopravě, supermarketu atd. Jedná se o skupiny poměrně izolovaných individuí, která sice mají nějaký společný cíl, ale uskutečňují ho odděleně. Z etického hlediska taková skupina do značné míry vylučuje vzájemnou odpovědnost, přesto zde existují důvody k tomu, aby se člověk takzvaně "eticky" choval. Jsou to důvody čistě racionální.

Z racionálního hlediska je totiž nepochopitelné, že když chce člověk vystoupit z tramvaje, musí se (za trest, že nejel autem:) prodírat jakousi zvláštní uličkou. Dveře se dostávají do středu uzavírajícího se půlkruhu lidských těl, který lze nejlépe charakterizovat jako hordu.

Ta touha být co nejdříve uvnitř je i bez ohledu na počasí a roční dobu ještě pochopitelná, i když ani to s racionalitou nijak nesouvisí. Kdyby totiž chtěli být co nejdříve uvnitř a použili svého cenného nástroje (rozumu), nesnažili by se brzdit vystupování cestujících, které budou nakonec muset i přes svůj odpor pustit ven, a naopak jim umožnili rychlejší výstup vytvořením zcela jednoduché formace ve tvaru otevírajícího se trychtýře. Jejich velká touha by tak byla uspokojena dříve, což by jistě zvýšilo požadovanou slast. Autor se nedávno zúčastnil podobného selhání lidské racionality v zoologické zahradě při odchodu z pavilonu goril. Zde se dokonce snažili outsideři překonat snahu nabažených a uspokojených insiderů dostat se ven a toužili být uvnitř ihned. Situace přitom byla poněkud bezvýchodná, protože omezený prostor byl už naplněn. Ecce homo sapiens, řekla si asi gorila za sklem, když studovala chování evoluční elity. V otázce okamžité hladiny přítomné racionality bych určitě vsadil na ni.

Když si zkouším představit, co asi stojí za těmito těžko pochopitelnými výpadky rozumu, přímo hyporacionality chování, napadá mě pouze, že mezi těmito lidmi shromážděnými v situační skupině není navázán žádný vztah, chybí odpovědnost, jak bylo řečeno výše, a vztah je předpokladem efektivní komunikace (komunikací je myšleno nevyslovené, ale předpokládané sdělení potřeby). Jelikož tedy k efektivní komunikaci nedochází, neboť není motivována žádnou odpovědností, nemůže patrně docházet ani k efektivnímu uspokojení (nekomunikované) potřeby, čímž věc povážlivě nabývá na nesmyslnosti. Člověk tak dochází ke zjištění, bez čeho všeho se racionalita neobejde a bez čeho všeho není sama sebou.

V podstatě by se dalo říct, že v tomto chování chybí společenské vědomí a snaha uspokojit nějakou potřebu je egoizována. Jak je ale patrné, kdyby člověk vzájemně myslel i za toho druhého, uspokojil by se efektivněji.

Nesporně významné je také to, že míra hyporacionality se zvyšuje s nárokem na rozumné uvažování, tedy s množstvím lidí. Dokonce je zřetelné, že s množstvím lidí (s nímž v kalkulaci reálně klesá pravděpodobnost uspokojení dané potřeby) se egoizace paradoxně zvyšuje. A tím se vlastně celý "proces" dále komplikuje.

Podobně se to děje u pokladen v supermarketech, zvláště tam, kde řady k pokladnám zasahují do prostoru se zbožím. Nejhorší je to pak v případě, kdy ulička vedoucí kolem pokladen a kolmo na řady čekajících platících není moc široká. Tento transportní prostor, který je důležitou tepnou vnitřní cirkulace, je každou řadou přehrazen a zneprůchodněn (autorovi se běžně stává, že jeho zjevný úmysl projít tímto prostorem bývá s úžasnou tupostí přehlížen a ignorován:). Tato ulička by přitom měla umožnit přecházet zákazníkům mezi pokladnami tak, aby mohli vytvářet rovnoměrné zatížení pokladen, a tím zároveň uspokojovat svou evidentní snahu po rychlém odbavení. Tepna je však ucpaná a když je tepna ucpaná, přichází cirkulační komplikace a třeba i infarkt. Nejen, že je zatížení nerovnoměrné, ale průchod mezi řadami se zpomaluje a komplikuje, takže cirkulace vázne a stává se obtížnou. Autor se v rámci praktického výzkumu několikrát pokusil vytvořit experimentální prostředí a ponechal v řadě větší prostor, aby mohli kolmo směřující nákupní vozíky projíždět. Tato myšlenka však byla vždy hned vzápětí zavržena. Dvěma subjekty byl experimentátor dokonce předejit, jakoby byl v řadě pouze odstaven. Je tedy nutné konstatovat, že experiment potvrdil až určitou nechuť k racionálnímu uvažování a jeho naprostého odmítnutí.

Tyto případy se mohou zdát nejen banální, ale i malicherné. Z tramvaje i do tramvaje se člověk skoro vždycky dostane a málokdy nechá zboží v košíku a jde domů hladovět. Zkusme si ale představit stát jako situační sociální skupinu a zjistíme, že je to vlastně taková veliká tramvaj s velikým nástupištěm. Tato velikost zakládá potřebu všemožných vnitřních podskupin. Vzájemná vazba je dána aproximovanou snahou o uspokojení určitých individuálních (podskupinových) potřeb a je zde tedy nutná vysoká míra komunikace k tomu, aby při tak velkém množství lidí vznikl nějaký konsens. Vzájemná komunikace se však uskutečňuje pouze periodicky, v řádu několika let, většinou na základě heslovitých a frázovitých slovních forem z hraných televizních představení nebo z oficiální předvolební reklamy. A samozřejmě nejen intenzita komunikace, ale i kvalita vstupní informace ovlivňuje výsledek. Jinými slovy, cpou se ven i dovnitř skutečně jako rozumu zbavení.

Otázkou je, proč se člověk, jedinec, spokojuje s tímto stavem, který je zjevně neefektivní, a který je také hyporacionální? Odpovědí může být, stejně jako v případě malých situačních skupin, že k intenzivnější komunikaci chybí nějaká větší motivace, než jen uspokojování potřeb. Chybí větší míra vzájemné odpovědnosti, která by umožňovala vzájemnou reciprocitu a efektivnější komunikaci. Zvláště když se traduje, že jedinec ve společnosti uspokojuje své individuální potřeby. To se pak dá těžko něco namítat a nevěřit v nějakou, lidským okem běžného smrtelníka nepostřehnutelnou ruku, která může být i dost nenechavá. Jenže třeba takový Masaryk věřil, že je v lidských silách stát se odpovědnějšími a tedy racionálnějšími. Ještě štěstí, že taky nebyl v té zoologické.

Člověk asi skutečně nebude tak racionální. Racionalita zakládá předpověditelnost, možnost předpokladu. Jinými slovy, racionalita je charakterizovatelná předpověditelností. Ovšem předpovídání budoucnosti stále patří do sféry iracionálních přeludů. Zatím. Zatím by tedy bylo dobré slevit z potenciálu své racionality, protože v ní zůstávají obrovské rezervy. Většině lidí se každý den naskýtá příležitost uvědomit si to.