Dílčí údaje bývají často srozumitelnější. Roku 1945 se Evropou toulalo 21 milionů běženců. V Polsku bylo zničeno 30 % všech budov, 60 % škol, vědeckých institucí a administrativních zařízení, 30-35 % zemědělských usedlostí a 32 % dolů, elektráren a průmyslových podniků. V Německu strategické bombardování zasáhlo 49 největších měst, 39 % obydlí bylo zničeno nebo vážně poškozeno. Pro ilustraci toho, jak se tehdy chápalo strategické bombardování: po výbuchu atomové bomby nad Hirošimou zahynulo 78 tisíc lidí, při bombardování Tokia v noci z 9. na 10. března 1945 víc než 83 tisíc lidí -- a při bombardování Drážďan v noci z 13. na 14. února 1945 přišlo o život více než 100 tisíc lidí.

CENA 2. SVĚTOVÉ VÁLKY

ŠEST DESETILETÍ se zdá mnoho, ale světové války rozhodují o novém rozdělení světa. To, které vzniklo dobytím Berlína a kapitulací Tokia, stále tvoří základy mezinárodního uspořádání. A to i přesto, že po porážce Sovětského svazu ve studené válce skončilo jaltské rozdělení Evropy.

Jestliže 1. světová válka přemalovala hranice států, a to zvláště díky rozpadu Rakousko-Uherska, pak 2. světová válka především změnila etnické hranice na našem světadíle. Před nástupem Adolfa Hitlera k moci mohla dvě etnika -- Židé a Němci -- o sobě tvrdit, že mají charakter středoevropských národů. Během světové války tuto charakteristiku ztratili. Židé v důsledku holocaustu -- z více než osmi milionů Židů žijících před válkou ve střední a východní Evropě jich bylo téměř šest milionů zavražděno. Němci pak v důsledku přesidlování, které během války organizoval Berlín, dále v důsledku útěku před postupující Rudou armádou, ale i díky odsunu a změně polsko-německé hranice. Z téměř šesti milionů Němců žijících před válkou ve státech střední Evropy mimo Německo a Rakousko jich tam zůstal necelý milion.

DNES SE může zdát vznik 2. světové války jako přirozený a současný mír v Evropě jako samozřejmost. Ovšem stejné pocity měli asi Evropané pět let před tím, než se Hitler stal německým kancléřem. Vždyť v srpnu roku 1928 byl v Paříži slavnostně podepsán Briand-Kelloggův pakt - mezinárodní smlouva, v níž »vysoké smluvní strany slavnostně prohlašují jménem svých národů, že odsuzují válku jako prostředek k řešení mezinárodních sporů a zříkají se jí jako prostředku státní politiky ve svých vzájemných vztazích.« Tuto velkorysou úmluvu postupně podepsalo 63 států, a to včetně Německa, Japonska a dalších iniciátorů 2. světové války. Mír není dar, mír je nutno střežit.

Zklamání z meziválečných mírových pokusů a tragická zkušenost z 2. světové války tvořily živnou půdu, z níž vyrůstalo odhodlání zakladatelů dnešní Evropské unie. Pro Roberta Schumana a Jeana Moneta to byly právě hrůzy světové války, které je utvrdily v odhodlání prosazovat evropskou integraci. Zkušenost jejich politické generace i francouzské a německé veřejnosti jim v tom pomáhaly. Po staletích štěpení říší a vytváření národních států se objevil náznak možnosti integrace státních útvarů v širší celek -- a odstranění války z Evropy.

MIMOŘÁDNĚ CENNÝ VÝSLEDEK 2. světové války, z něhož těží lidstvo dodnes, by se dal nazvat »revoluce v mezinárodním právu«. Jejím počátkem je v přijetí Charty Organizace spojených národů. Ta především nově vymezila právo na válku: od jejího schválení se za oprávněnou pokládá jen taková válka, která je vedena jako sebeobrana, nebo ta, o níž rozhodla Rada bezpečnosti OSN. Po roce 1945 pak byla většina obyčejů mezinárodního práva vtělena do mezinárodních úmluv, což učinilo mezinárodní řád přehlednějším a částečně řiditelným.

Lze samozřejmě říci, že Charta OSN zastarala. Stálými členy Rady bezpečnosti s mimořádnými právy jsou vítězné mocnosti 2. světové války. Jejich někdejší protivníci -- zvláště pak Německo a Japonsko -- se změnili na spojence a rodí se i nové velmoci, především Indie a Brazílie. Ty se též dožadují svého křesla v Radě bezpečnosti. Generální tajemník OSN předložil nové návrhy na revizi Charty OSN, ovšem stále chybí shoda v zásadních otázkách. Na druhé straně ale i nedokonalá OSN je lepší než žádná: je informací o aktuální mocenské rovnováze, místem pro hledání dohod a také základnou pro řadu úspěšných operací.

TO, jak živé mohou být vzpomínky na 2. světovou válku, ukázaly minulý měsíc manifestace v Číně. Příčina byla právě tak prostá, jako zarážející: japonskými vládními orgány schválená aktualizace učebnice dějepisu označila masakr v Nankinu roku 1937 za »incident« v němž bylo »mnoho« Číňanů zabito. Jenže onen »incident« byl úděsným a nesmyslným vražděním civilistů a odzbrojených čínských vojáků. Dějepisci jich napočítali celkem 300 tisíc. Historická pravda je součástí politiky.

Spor o interpretaci 2. světové války nově pronikl i do Evropy. Ohniskem sváru je především otázka, zda mají země střední a východní Evropy vůbec co slavit. Zda nebyla pouze jedna okupace zaměněna za okupaci jinou. V Česku jsme si toto téma vyjádřili natřením památníku Rudé armády na růžovo, ale i změnou oslav osvobození z 9. na 8. květen. Se zdůvodněním, že kapitulace nacistického Německa byla podepsána 8. května. Pravda je ale složitější: kapitulace Německa byla podepsána dvakrát.

Skrytý a podstatný důvod změny data oslav je jinde. Dne 9. května bylo osvobozeno hlavní město Praha Rudou armádou. Jenže Rudé armádě velel Stalin a k moci pak přišli komunisté. Lze si ale představit, že by Francouzi neoslavovali osvobození Paříže? Národ je prý každodenní plebiscit. Neveřejné hlasování o tom, zda se lidé cítí spojeni jedním historickým osudem a jedním směřováním. K tomu patří i pochopení toho, o co šlo ve 2. světové válce.

V NĚKTERÝCH POBALTSKÝCH zemích prožívají tento problém ještě ostřeji. V estonském Tallinnu se chystají 8. května odhalit památník jednotkám, které bojovaly po boku Němců. Vedle jednotek Wehrmachtu zde budou mít pamětní plaketu také příslušníci 20. estonské divize SS. Loni si zase pochodem Rigou připomněli bývalí lotyšští příslušníci Waffen SS boje proti Rudé armádě. Poválečnou okupací je v pobaltských zemích zdůvodňováno i to, že zde žijící Rusové nemají plná občanská práva -- což mlčky tolerují bruselské orgány jak NATO, tak i Evropské unie. Přitom stačí porovnat práva Albánců v Makedonii a Rusů v Pobaltí a bude zřejmé, jak, kdo a proč měří dvojím metrem.

Odpověď, zda je v Česku co slavit, ukazuje citát z projevu Reinharda Heydricha, který tento šéf nacistického Říšského hlavního bezpečnostního úřadu a zastupující říšský protektor přednesl 2. října 1941 k německým nacistickým funkcionářům v Praze: »Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat... Musím provést soupis v rasově národnostním smyslu... Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlejí, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně přezkoušet.

V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit... Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva. Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídlit je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi.«

Tento projev naznačuje i chybnost ideje klerofašistického Slovenského státu: v případě vítězství Spojenců musel být tento režim odstraněn; v případě vítězství Třetí říše je vyloučené, že by byl v Evropě ponechán prostor pro maličký slovanský stát. I ti, kdo mají pochybnosti o tom, zda je třeba oslavovat všechny vítěze, by měli vědět, že je třeba oslavit porážku nacismu a fašismu -- pro Slovany, Židy a Romy, ale nejen pro ně, byla tato porážka záchranou existence.

OZÝVAJÍ SE i hlasy, že divize SS Viking, složená z dobrovolníků ze zemí, jejichž národy nacisté považovali za příbuzné a rasově přijatelné, bojovala za novou, sjednocenou a svobodnou Evropu bez bolševiků. Že tato divize předznamenávala dnešní integraci Evropy. Takováto tvrzení popírají ideové základy Evropské unie. Evropa se nesjednotila na základě Norimberských zákonů. Dnešnímu sjednocování Evropy opírajícímu se o dodržovaní lidských práv otevírali cestu ti, kdo bojovali proti nacistickému Německu a jeho spojencům.

Ani pobaltské státy, které vznikly na území patřícím kdysi Řádu německých rytířů, by neměly s pýchou vzpomínat na své spojenectví s nacisty -- německý nacismus, italský fašismus i japonský militarismus představovaly síly, které nebojovaly pouze proti bolševikům. I proto se 8. a 9. května sejdou v Moskvě představitelé všech států, které si cení porážky nacismu -- a to nejen válečných Spojenců, ale i Německa a Japonska. To, že někteří představitelé pobaltských zemí pozvání odmítli, je projevem neúcty ke všem zavražděným ve 2. světové válce.

Ti, kdo mají problém s oslavou osvobození Československa, by si měli uvědomit, že nevzdávají hold Stalinovi, ale děkují všem padlým vojákům i civilistům na straně Spojenců. Mezi nimi je i 360 tisíc zabitých občanů Československa, z nichž přibližně 240 tisíc bylo zavražděno v důsledku rasového pronásledování. Poděkování patří také 140 tisícům rudoarmějců, kteří mají v Česku a na Slovensku své hroby. Jim je třeba se poklonit, ať již 8. nebo 9. května. I díky jejich oběti se můžeme dnes přít o smysl 2. světové války.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom