6. 5. 2005
Křeček nemá pravduPan poslanec Křeček ve svém článku uveřejněném na Britských listech dne 3.5.2005 hovoří o tom, že dělba moci tak, jak ji zformulovali Locke a Montesquie, rozvinutá americkými federalisty a zmodernizována do podob, v jakých ji známe dnes, přestává platit v důsledku převahy moci soudní. |
Hlavním úkolem soudní moci bylo a je rozhodovat o právech a povinnostech osob, nezávisle, podle předem stanovených norem, jak procesních tak hmotných. Úkolem soudní moci v našem kontinentálním právním systému není tyto normy vytvářet, to je úkolem moci zákonodárné. Tyto normy, ale musí být v souladu s normami výše postavenými tj. s normami s vyšší právní silou. Pokud tento soulad dán není, ústavní soud má povinnost, na návrh tuto normu zrušit, proto se mu také někdy říká negativní zákonodárce. Ale to neznamená, že zde není prostor pro realizaci povinností zákonodárců -- pouze zde není prostor pro zákony neústavní. Zásadně na světě není liberálně demokratický stát, který by nerespektoval dělbu moci a neměl v nějaké podobě ústavní soud. Československá republika a její ústava z roku 1920 byla první která ústavní soud zavedla jako zvláštní soud a odkud se tato instituce rozšířila do celého světa. Není chyba spíše na straně zákonodárců, že nejsou schopni vytvářet zákony, které jsou v souladu s normami vytvořenými ústavodárci? Dále Křeček uvádí, že Ústavní soud může přezkoumat jakékoliv rozhodnutí - politické i právní. Čl. 87 odstavec 1 Ústavy, ale stanoví pravomoci Ústavního soudu taxativním výčtem. To znamená, že lze vést řízení a rozhodnout pouze v případě uvedeném. Navíc ani tyto taxativně vyjmenované pravomoci nejsou stanoveny neurčitě nebo široce a není tudíž možné, aby Ústavní soud rozhodoval v obecné působnosti soudů obecných. Na jiném místě Křeček uvádí, že Evropský soud pro lidská práva rozhoduje podle cizího práva. Tomu nerozumím. V Úmluvě je přece stanoveno, že Soud rozhoduje jen o právech v Úmluvě stanovených a o ničem jiném. A Úmluva s ohledem na čl. 10 Ústavy je součástí českého právního řádu. To jestli se stěžovatel domáhá něčeho jiného nebo argumentuje, že v Německu nebo Anglii je to tak a tak, je irelevantní. Evropský soud pro lidská práva nemůže přiznat právo jiné, než je v Úmluvě a jejích protokolech. Je až s podivem, že takový článek plný věcných chyb může napsat člen zákonodárného sboru, dokonce místopředseda ústavněprávního výboru, jehož povinností by měla být perfektní znalost právních institutů. |