Tento druh zábavy vládnoucí třídy časem polevil, přišla doba oddechu v mezích zákona -- šedesátá léta s marným pokusem o nápravu, a dokonce s rehabilitacemi některých utýraných na roli národa dědičné, následovala námraza a morální devastace let sedmdesátých atd. Jedno ale zůstalo a zůstává dodnes: první půlka sloganu. Je vybídnutím nepodléhajícím změně v čase a jistě má své oprávnění, jenže ... Hranice mládí se povážlivě posunula a forma, jíž se v dnešním bujarém rádobykapitalismu prosazují kádrové změny, tj. vyhazovy vzdělaných lidí kolem čtyřicítky a více, je stále nevybíravější a arogantnější.

Odůvodněné vším možným, úsporným opatřením počínaje (poté, co vedení promrhá finance) a nadbytečností člověka konče. A samozřejmě nepotismus, záležitost prastará, jak napovídá sám termín. Nový šéf vtrhne na scénu s týmem svých lidí, v nichž nějaký ten ze známosti přijatý synek, dcerka, vnuk či vnučka ovládnou pole. Stává se, že někdy mají i příslušnou kvalifikaci. Pokračovat na toto téma by bylo nošením dříví do lesa. Jde o něco jiného, i když v podstatě o totéž.

Tyto - dá se říct i tak ošklivé slovo jako manýry, běžné v dravé sekulární sféře, totiž zdomácněly i tam, kde se lidé hlásí k prastarému odkazu křesťanství -- k lásce a pomoci bližnímu, preferujícími slušnost ve vztahu ke všemu stvořenému -- a vyjadřují to buď svou produkcí, nebo čistě osobním jednáním v rámci zaměstnání. Opak jejich idejí se stává pravdou a zbývá jen doufat, že výjimky nepotvrzují pravidlo.

Pluky "jánabráchistů", v tomto případě "našinců", dokáží v této sféře překvapivé věci, hraničící s hanebností. Kdo je přiměje pozastavit se nad vlastním pokrytectvím, jež přimhouří očko spirituality a neváhá si hojit rány na bližním, zpravidla tím nejslušnějším, slabém a bezbranném. Tři zrnka v moři písku jako příklad:

Jinotaje i průhledné narážky typu : "Jsme mladý kolektiv, jen X.Y. nám tu kazí věkový průměr," kroužily nějakou dobu kolem uší tajemnice a sekretářky renomovaného pražského nakladatelství. Brzy ho kazit přestala, dostala výpověď z důvodu úsporných opatření (devět tisíc jejího platu mělo zachránit podnik před krachem!). Shodou okolností byl otec té nešťastnice zlikvidován v komunistickém lágru a matka po dlouhou dobu pracovala v témž nakladatelství jako redaktorka (jak stojí ve sborníku k 70. výročí podniku, spolu s fotografiemi obou).

Hanebné je navíc to, že šestapadesátiletá sekretářka měla rok před možným nástupem do předčasného důchodu. Protože celou dobu živila nezaměstnaného staršího bratra, neunesla nastalou situaci a nervově se zhroutila. Co vedlo k nelidskému zásahu oba ředitele podniku, kteří vysvětlovali výpověď tím, že oni odejít nemohou, protože mají rodinu?!

Museli přece vědět, že sekretářku v těchto letech ani na rok nikdo nezaměstná. Zřejmě s klidným svědomím dál chodí do kostela, zachovávají předepsaný půst, navštěvují kurzy spirituality ... Jen kdo jim připomene, že je třeba žádat o grant včas a ve stanovené lhůtě, kdo roznese knihy "po svých", s tramvajenkou hrazenou z vlastních peněz, obstará poštu a řadu jiných záležitostí, na něž redaktoři nemají čas? Jejich věc, že? Ne tak docela.

Totéž, jen s tím rozdílem, že výpověď byla dána rok před odchodem do řádného důchodu, se stalo redaktorce a dlouholeté zaměstnankyni křesťanského listu. Také nevěřila svým uším, co jí vedení - proklamující tiskem humanitu z Čech až na konec světa - po předcházející operaci bez nejmenších skrupulí sdělilo.

Obě postižené jsou v současné době ve stavu nemocných, ovšem ta třetí v pořadí je už přes dva roky nezaměstnaná, ačkoli prošla počítačovou rekvalifikací. Čtyřicetiletá odpovědná pracovnice pobočky známé umělecké galerie v Čechách dostala opakovaně výpověď (kterou podnik musel několikrát pro neplatnost odvolat), ale nedala svou kůži lacino.

Zažalovala zaměstnavatele a po déle trvajícím řízení byl spor vyřešen v její prospěch. Mohla dokonce pokračovat v práci, ale po šikanách na pracovišti, jež byly k smíchu i k pláči, další působení v galerii odmítla. Tentokrát to byl starší kolektiv, do jehož jistých praktik mladší žena nezapadla. Co se asi honilo hlavou pana ředitele, sedajícího každou neděli s rodinou (jejíž dva členy v galerii zaměstnává) v první řadě farního kostela?

Pravděpodobně jen málo a doufejme, že to byly zbožné myšlenky. Nebylo by však na škodu jemu i předešlým dvěma zaměstnavatelům, jakož i všemu Božímu lidu, připomenout si slova Marka Twaina: "Dřív než začneme milovat své nepřátele, měli bychom se lépe chovat k přátelům."