Film Notre Musique je typický pozdní Godard - částečně je to esej, částečně je to básnická meditace. Godardův nový film, který má tři části, začíná rychlou montáží záběrů z dokumentárních snímků a hollywoodských válečných filmů. Tato pasáž trvá asi sedm minut a má název Peklo. Godard používá citátu z filozofa z osmnáctého století barona de Montesquieu, aby uvedl tyto záběry do kontextu: "Po velké potopě vyšli ze Země lidé a začali se navzájem vyhlazovat." Vedle záběrů bitevních scén jsou záběry tučňáků a opic. "Našel jsem záběry amerických vojáků v řece a napadlo mě, že bude dobré to nastříhat hned za ty záběry opic," vysvětluje Godard nadšeně.

Pak následuje Očistec, v kteréžto pasáži se Godard vrací do Sarajeva, do města, které bylo tématem jeho předchozího filmu Forever Mozart (1966). Prochází městem, setkává se s novináři a univerzitními učiteli, hovoří s nimi o politice a historii. Slyšíme poznámky, že historii píší vítězové. Herci hrají fiktivní postavy a skuteční lidé (včetně Godarda) hrají sami sebe. Film obsahuje téměř úplně totožné záběry Palestinců a Izraelců na pláži, ale kontext těchto záběrů je dolišný: Izraelci jsou vítězi, Palestinci poraženými. Následuje citát z Malrauxe: "Lidští lidé nezahajují revoluce, ti otevírají knihovny."

Poslední částí filmu je Nebe pojaté ironicky. Je to místo v lesích, plné zeleně, které hlídají američtí vojáci.

Godard je sice slavný filmový režisér, ale podle listu Guardian se už smířil se skutečností, že jeho filmy se dnes po světě v podstatě nepromítají a málokdy vydělají nějaké peníze. Má tak vynikající pověst, že mu jeho pravidelní producenti, Ruth Waldburger a Alain Sarde bez problémů obstarávají peníze na nové projekty, avšak jeho filmy nejsou komerčně úspěšné. Když nedávno letěl z Montrealu do New Yorku, americký imigrační úředník se ho zeptal na jeho povolání. "Jsem autorem neúspěšných filmů," odpověděl Godard.

Nicméně Godard dál studuje kinematografii a experimentuje tak energicky jako kdykoliv předtím. Absolutně odmítá film Michaela Moora Fahrenheit 9/11 i celou řadu dalších nedávných filmů, útočících na globalizaci, na válku a americký kulturní imperialismus. "Říkají, že útočí na Bushe, jenže to nedělají filmovou řečí, dělají to jen slovy." Godard Moora bagatelizuje jako pouhého "hollywoodského reportéra" a zdůrazňuje, že je daleko horší filmař než velký režisér cinéma vérité Frederick Wiseman. Godard dokonce argumentuje, že Moorův film možná Bushovi pomohl. "Nestačí být proti Adolfu Hitlerovi. Natočíte-li špatný film, nejste proti Adolfu Hitlerovi." (Není jasné, zda Godard film Fahrenheit 9/11 skutečně viděl.)

Na Godarda nedělají dojem ani jeho obdivovatelé. Quentin Tarantino nazval svou výrobní společnost "A Band Apart", na počest Godardova klasického filmu z roku 1964 Bande a Part. Jenže Godard pak dělá přímou souvislost mezi mučením Iráčanů v americkém vězení v Iráku a mučení vězňů v Tarantinových filmech.

V padesátých letech byl Godard, svými články v časopise Cahiers du Cinéma jedním z nejprovokativnějších kritiků té doby. "Kinematografie, to je Nicholas Ray," napsal. Nebo: "Film Hirošima, má láska lze popsat jako Faulkner plus Stravinskij." Nebo: "Na to, abyste mohli natočit film, potřebujete dívku a revolver." "Kinematografie, to je pravda 24krát za vteřinu."

Dodneška padají z Godarda bonmoty, dnes ale znějí melancholicky. Přiznává, že se na filmy Nicholase Raye už nedívá. "Dnes jsou k dispozici jen na DVD a to se mi nelíbí, protože je obrazovka příliš malá."

Godard je v deziluzi i ohledně filmových festivalů. "Zpočátku jsem věřil v Cannes, ale teď už je to jen reklama. Lidé jezdí do Cannes jen proto, aby tam dělali reklamu svým filmům. Jinak nemají co říct."

Žije ve Švýcarsku, málokdy se dívá na filmy. Tvrdí, že se většinou jen dívá na fotbal v televizi a čte znovu a znovu staré romány od Jacka Londona.

Navzdory Godardově pověsti jako člověka, který záměrně stojí mimo, jako Prospero, chová se během interview velmi graciézně, píše reportér listu Guardian. Godard hovoří o svém novém filmu jako o filmu optimistickém, jeho hlavní myšlenkou prý je, že "smíření je možné" - avšak Godard nedokáže zakrýt zoufalství, jaké pociťuje nad současným stavem světové kinematografie. V jedné z nejsmutnějších scén ve filmu Notre musique se ptá nějaký hlas, zda, kinematografii zachrání malé digitální kamery. Pak následuje detail Godardovy tváře - udělá grimasu a mlčí. Inference je jasná: válka už byla prohrána. Jak naše setkání končí, dávám mu tu otázku znovu. Ani teď nepřichází odpověď, uzavírá britský reportér.

(V Británii jde film Notre Musique do kin dne 20. května.)

Podrobnosti v angličtině ZDE