Po dvou hektických týdnech, které následovaly po debaklu regionálních voleb, zanechaly na kdysi tolik mocném muži Itálie, přezdívaném "Il Cavaliere" (rytíř), nesmazatelné stopy. Počátkem měsíce dubna, v němž drtivě zvítězila levice ve 12 ze 14 regionů, čímž získala většinu, to náhle vypadá, že na čele Itálie stojí dost jiný muž. "Můj odchod musí být spojen s konkretizací velkého cíle, který by měl vést ke vzniku demokracie, jež umožní vládní stabilitu," řekl o víkendu agentuře ANSA. Porážka v regionálních volbách otevřela naplno variantu Berlusconiho odchodu z vedení země, ale i strany, kterou spoluzakládal: právě poslední volby byly vnímány jako plebiscit proti němu. "Pokud výzkumy ukáží, že někdo jiný než by mohl snést více garancí, myslím, že nebudu váhat s odchodem; ostatně moje ambice není nenahraditelná," řekl.

Minulý čtvrtek obdržela jeho nová vláda, přezdívané také Berlusconi III (jde v zásadě o třetí vládní obměnu) důvěru obou komor parlamentu. V Senátu získal důvěru 170 proti 117, v dolní komoře 334 proti 240 hlasům. "Konec jednoho tabu," oznámil 27. dubna levicový list La Repubblica, která neměl na mysli nic jiného, než všemi skloňovaný "konec berlusconismu"."Během dne, v kterém měl obnovit síly, slyšel předseda vlády v televizi a v parlamentu oznámení svého politického konce," napsal deník.

Někteří, kteří ještě před časem mluvili o diktatuře, se dnes Berlsuconimu otevřeně smějí. "Pane Berlusconi, podívejte se na své ministry, kteří ztratili entusiasmus, elán, radost, podívejte se na ně. Tyto tváře jsou zasaženy panikou a starostmi. Krizi jste vůbec nevyřešil," vysmál se Berluconimu ve čtvrtek šéf senátorského klubu Levicových demokratů (DS).

Tremonti se vrací

Nová Berlusconiho vláda, kterou jeho kritikové označují pouze za kopii předešlé, přinesla přesto některé zajímavé momenty překvapení. Snad největším ve vládě, složené z 26 ministrů, je jmenování Giulia Tremontiho do pozice místopředsedy vlády a ministra financí. Politik, zvolený za Vzhůru, Itálie! (FI) považovaný ale obecně za velmi blízkého separatistické Lize severu, tak nahradil Marka Folliniho, zastupující koaliční Unii křesťanských demokratů a středu (UdC). Follini společně s Gianfrankem Finim, předsedou Národní aliance (AN) stáli u krachu vládní koalice.

Liga severu (LdN) si udržela klíčové pozice: Roberto Calderoli na ministerstvu institucionálních reforem, Roberto Maroni na ministerstvu práce a sociálních věcí a Roberto Castelli na ministerstvu spravedlnosti. Tato strana, která stála vždy nejblíže Berlusconimu tedy z krize získala. Návrat Tremontiho, distinguovaného profesora ekonomie, který odešel z vlády Berlusconiho loňského roku pod tlakem koaliční Národní aliance (AN), je totiž velmi symbolický. Postavení Tremontiho na úroveň Gianfranka Finiho, nabízí půvab dalších možných střetů. Ministři Maroni a Calderoni dali hned po jmenování Tremontiho najevo svou satisfakci.

Za zaznamenání stojí rovněž přesun Franceska Storaceho po prohraných volbách v regionu Lazio na ministerstvo veřejného blaha či jmenování Rokka Buttiglioneho na ministerstvo kultury.

Mezi prioritami nové Berlusconiho vlády vítězí logika kontinuity: snižování daní, podpora podnikatelům a rodině, a speciální akcent na chudý jih Itálie, tzv. Mezzogiorno. Tremonti v tomto duchu neváhal hned krátce po jmenování ohlásit na Berlusconiho televizní stanici Canale 5 následující: "Kdyby šlo jenom o mne, prodal bych se zárukou 100 let všechny pláže a ubytovací lázeňská zařízení, abych tím financoval velké turistické plány pro Mezzogiorno."

Staronové potíže

Ačkoliv čelí premiér Berlusconi dosud největšímu neúspěchu, patří jeho vlády k nejstabilnějším od konce 2. světové války. Již samotný fakt, že i ta současná je složena z poměrně rozmanitých formací (celkem 6 politických stran), budí obdiv. Úvahy o vzniku velké pravicové strany, které v posledních dnech Berlusconi otevřel, mohou zatím vypadat jako iluze. "Myslím, že pokud se nám podaří dosáhnout vzniku jednotné strany na pravici a bipartismu, mohl bych se domnívat, že má cesta byla uzavřena velkým historickým úspěchem," řekl Berlusconi, který má pro stranu hotový i název. "Mohla by se jmenovat Aliance svobody," řekl. Synergetický efekt, podobně jako v případě vzniku Chirakova nového integrovaného Svazu lidového hnutí (UMP), by mohl s podporou médií vyvolat novou energii, kterou bude devětašedesátiletý vůdce v dalších dnech potřebovat.

Tradice italské politiky ale vybízí také k úvahám nad dalšími možnostmi federalismu. Koneckonců také úspěch kandidátky Romana Prodiho na čele složené kandidátky levého středu pod názvem Unie, v níž nechyběli křesťané, socialisté, komunisté, ani zelení, není ničím jiným než potvrzením faktu, že Itálie vždy byla zemí s vysokou mírou schopnosti vytvářet politické experimenty. Pro Berlusconiho by před parlamentními volbami na jaře příštího roku jistě byla užitečná menší uskupení, které do svého orbitu dosud neintegroval: ať už jde o Radikální stranu či Stranu křesťanských demokratů nebo velmi kontroverzní Sociální alternativu na čele s Alessandrou Mussoliniovou, vnučkou slavného diktátora.

Mnohem větší potíže bude mít možná se svou mediální říší. Berlusconi, který vlastní mimo jiné obří mediální konglomerát Mediaset, byl obviněn italskou justicí z daňových úniků a operací, které uměle snižovaly zisk společnosti nafukováním tzv. off-shorových společností, které nakupovaly americké filmy. "Il Cavaliere" zatím dokázal uniknout hned sedmkrát po sobě italské justici modifikací zákonů ve svůj prospěch. Podaří se mu to i tentokrát, v hodině, kdy už mnozí slyší zvonit jeho hranu? Včerejší rozhodnutí lucemburského soudního dvora, které potvrdilo změny italských daňových zákonů, zatím mluví v Berlusconiho prospěch.

Další užitečné informace:

>> Úvahy o vzniku nového pravicového subjektu, v italštině např. ZDE