Schod byl vysoký. Mladý muž, který stál poblíž, podal dívce ruku a pomohl jí seskočit. Hladké volné šaty s úzkými ramínky se kolem ní na okamžik vzduly jako padák. Mladík se usmál. Rychle pustila jeho ruku a poděkovala mu odměřeným kývnutím. Dva kroky na výstředních podpatcích ji málem připravily o rovnováhu.

"Tady je chůze pro vás obtížná!" řekl s nepatrným cizím přízvukem. Tentokrát mu věnovala pohled. Vysoký, široká ramena v moderní košili, hnědé vlasy zastřižené podle poslední módy... a ten obličej?

"Dovolíte, abych vám pomohl?"

"Jsem tu s tetičkou!" řekla upjatě. "Někde se mi ztratila" Rozhlédla se. Když bezděčně učinil totéž,upoutal ji jeho profil; rovný nos mohl bezpochyby soutěžit se sochami, které před chvílí obdivovala v muzeu.

"Mohu vám býti nápomocen, než objevíte paní tetu?" navrhl jí tázavě. "Nepřál bych si ovšem vtírati se."

Jeho angličtina byla k smíchu. Nesmála se. Naštěstí si včas uvědomila, že by se tím mohl snížit odstup, který považovala za přiměřený. Mladá, bohatá, domýšlivá. Nikdy ji nenapadlo, že by obdiv, jímž ji muži zahrnovali, měl co do činění s otcovými milióny.

Mladík k ní shlížel temně hnědýma očima. Teď jí připomněl toho chlapce proslulého za starověku svou krásou; jeho jméno si nepamatovala. "Vůbec nevím, kdo jste!" řekla zvysoka. "A proto..."

"Henri Sorell, slečno. Student. Konkrétně posluchač práv. Jsem z Paříže, studuji..." Ani on nedokončil větu. Tak mezi nimi zůstalo od samého začátku něco nevyřčeného.

"Renáto!" ozvalo se totiž za nimi, rezolutně a s vervou.

Oba se otočili. Mladík se uklonil. Teta ho prozatím ignorovala. "Prosím tě, kde jsi zůstala?" pronesla nespokojeně k neteři. "Hledám tě už hezkou chvíli."

Nyní uznala za vhodné podívat se na mladého muže. Mírně zvedla jedno obočí. V jasně modrých očích jí zajiskřilo. "Renáto?" protáhla významně.

Henri Sorell se představil. "Dovolil jsem si pomoci slečně přes tyto - pozůstatky," ukázal na trosky sloupů a hlavic, které ležely kolem . "Je škoda, že se po tom vůbec smí choditi!"

Renáta se dotkla dvěma prsty tetiny paže. "Pan Sorell studuje v Paříži, teti!"

Stará dáma si lehounce vzdychla. Sama měla čtyři semestry Sorbonny. Připomnělo jí to, proč musela přerušit studia a jak ji tehdy urychleně odvezli zpátky,

do Států. Lehounce se uchichtla. Zachytila mladíkův udivený pohled. Kdyby ho aspoň to domýšlivé budižkničemu dokázalo ulovit, pomyslela si. "Jsem unavená," řekla. "Chci se vrátit do hotelu!"

"Když dovolíte, velice rád vás doprovodím," nabídl se Henri Sorell.

Zavěsila se do něj. Pomalu přešli několik metrů.

"Co je tohle?" ukázala před sebe.

"Této stavbě se říká Erechteion. Kdysi byl někde v těchto místech hrob mytologického krále Kekropa. Doloženo to ovšem není." Henri Sorell se podíval na dívku a dodal: "Bohyně Athéna tu podle mýtu zasadila olivu."

"Opravdu už chceš jít do hotelu, teti?" zašveholila Renáta.

"Musíme se přece naobědvat! Půjdete s námi něco pojíst, pane Sorelle?" Stará dáma postřehla, že zaváhal. "Ráda bych vás pozvala, když jste se nám tak věnoval." Lehce do něho žďuchla loktem, vůbec ne důstojně, a dodala francouzsky: "Já přece vím, jak to chodí na studiích! Ještě si to pamatuju. I když je to - už dávno!" Pak rozmrzele a zlomyslně dodala: "Má neteř nám nerozumí! Nedokáže se naučit žádnou cizí řeč!"

O hodinu později si Henri Sorell otřel ústa lněným ubrouskem s korunkou vyšitou v každém rohu.

"Půjdu teď nahoru a na chvíli se natáhnu," oznámila teta, když dopili kávu zvanou skétos, silnou a bez cukru. "Vy dva se běžte zatím vykoupat. A dřív než v pět hodin pro mne nechoďte!"

Když nastupovali do vozu, bleskl Henrimu do očí odraz vyleštěných obrovských oken; byl to jeden z nejpřepychovějších athénských hotelů. Zadumaně si prohlédl stylizované geometrické ornamenty kolem okázalého mramorového vchodu. Renáta mezitím zapnula neviditelný větrák. Když se k ní otočil, slabě se jí zachvěly koutky úst.Už mu nepřipadala tak protivná a sebejistá jako nahoře, na Akropoli. Mělké dolíčky ve tvářích působily mile, nevýbojně.

Ujížděli po široké třídě směrem k jihu, po levé straně se rychle vrhaly dozadu luxusní restaurace, vily, moderní, hranaté obytné domy. Teprve na pláži ocenil její postavu, útlou, ale ženskou a půvabnou.

"Musíte si mě tak prohlížet?" ohradila se, zase už tím svým sebevědomým způsobem.

"Ovšemže musím," řekl škádlivě, "Již po několik hodin nečiním přece nic jiného!"

Plavala před ním, rychle, mrštně, obratně držela hlavu nad mírným příbojem. Voda kolem nich byla čistá, modrá a zelená, jenom podél břehu se přeléval žlutavý pruh, jak se moře nepřetržitě a plynule mísilo s jemným pískem.

V půl šesté našli tetu Moniku zabořenou v kavárně do objemné klubovky. Prohlížela si pestrý francouzský časopis.Před ní stál ovocný pohár. Henri ji pozdravil svou mateřštinou. Odpověděla mu stejně. Jako by se z nich určitým nedefinovatelným způsobem stali spojenci. Renáta se jenom něžně usmívala; do svého úsměvu zahrnula i číšníka a palmu v květináči.

Z rozsáhlé terasy hotelu pozorovali pozdě večer rozsvícenou Akropoli. Vzadu, za řadou palem ve velikých kameninových nádobách, zapuštěných do mramorové podlahy, hrála nevtíravá hudba.

Renátin úsměv byl den ode dne něžnější. Jednou, když teta Monika už odešla spát, vzal Henri dívku za ruku. "Za čtrnáct dní mi začíná semestr," řekl.

Za čtyři týdny byla svatba. Dobře režírované, impozantní představení pouze pro zvané, korunované velkolepou hostinou, po níž mladí novomanželé odjeli na svatební cestu. Henri s nastávajícím tchánem se již předem dohodli na nenáročné okružní jízdě Evropou. Renáta se nezajímala o to, kam pojedou; záleželo jí jenom na tom, aby měla Henriho výhradně pro sebe.

Když vystoupili z letadla, byl večer. Zabořeni v měkkých polštářích široké limuzíny pluli barevnými vlnami světel a pohyblivých reklam, odděleni skly vozu od všeho, co by z hlubin velkoměstské noci mohlo narušit jejich idylu.

První dny se vsákly jako mořská pěna do vysušeného písku. Henri se poddával souvislé sérii přepychu, který pro něj byl něčím novým. Ceny luxusních apartmá v něm neměly význam. Finanční aspekty sňatku mu Renátin otec vyložil ještě před svatbou, ale nezdálo se, že by v něm vzbudily větší zájem. Zároveň mu naznačil, že až skončí studia, zvolí si povolání podle libosti; jde pouze o to, aby byl společensky vhodně zařazen. Henri se k tomu nevyjádřil. Důležité bylo, že zatím dostal odklad všech zkoušek na půl roku.

Renáta si nepamatovala, kde všude byli: každé prostředí bylo pouze kulisou k jejímu štěstí. Dokonce i Vatikán a celý Řím, kterým ji Henri nemilosrdně vláčel, nadšený starou architekturou. Když viděl, že je unavená, zamířili k severu. Najali si pohodlný vůz; Henri řídil sám, k volantu Renátu nepustil. "Jen si odpočiň!" smál se.

Zastavili se na dva dny v termálních lázních s romantickým jménem. Renáta zatelefonovala večer domů.

"Nezapomeň, že dvacátého října má matka narozeniny!" připomněl jí otec.

"Co dělá teta Monika?"

"Představ si, už se zase vypravila do Egypta!"

"Neměli bychom za tetou zajet?" navrhla druhý den Renáta. "Určitě by nás ráda viděla!"

"Vždyť se brzy uvidíme doma!" namítl Henri."A moře už mám dost. Rád bych se podíval do Alp."

"Ty už jsi tam byl?"

"Jenom týden - s rodiči," odpověděl nezvykle úsečně. "Ale to už je dávno."

Dál se ho nevyptávala. Věděla, že jeho rodiče se rozvedli, otec že pak zmizel někam do Skandinávie a přestal se s rodinou stýkat; matka za několik let nato zemřela. Henriho a jeho dva bratry si rozebrali příbuzní. Ostatně Henri toho o sobě příliš nenamluvil. Pouze jednou se zmínil, že strýc, u něhož vyrůstal, neměl žádné jmění, zato čtyři vlastní děti. Henri si musel všelijak přivydělávat, aby mohl chodit na gymnázium. I na univerzitě se zprvu dost obtížně protloukal, než ho začal podporovat nějaký příbuzný z otcovy strany.

V čistém podzimním vzduchu se začaly v dálce zvedat z krajiny ostré obrysy zalesněných vrchů. V Renátě ta působivá scenérie probudila zapomenutou zálibu ve fotografování. Henri s ní horlivě vybíral novou kameru a objektivy. Připadal jí však najednou trochu zasmušilý, trochu příliš vážný.

V podhůří rakouských Alp si najali apartmá v nevelkém hotelu; měl jenom tři patra, hořejšek celý ze dřeva a úzkou verandu pod okny pokoje. Když jeli vzhůru nesčetnými serpentinami, sledovala Renáta zaujatě, jak travnatá úbočí rostou k výškám, kde převládalo kamení.

Nahoře, na Hochtoru, vál slabý vítr. Opřela se o zábradlí a nastavila obličej slunci. Za tunelem se vyšplhali na stráň, až k souvislému poli sněhu. Henri před ním musel vydržet tak dlouho, dokud ho nevyfotografovala ze všech stran. Před malým bufetem na dřevěné lavičce se pustili do mléčné čokolády s obrázkem dobře živené, zdravě vyhlížející krávy na obalu.

"Líbí se ti tu?" zeptal se Henri. Vstal a šel hodit papír do koše na odpadky. "Mám rád takovýhle klid!" řekl "Víš, když se vůbec nic neděje."

Druhý den zavolala zase domů. Sotva vyslechla dvě věty, zvedla dlaň k ústům a strašlivě zbledla.

"Co se stalo?" zeptal se Henri a vzal jí telefon z ruky. Chvíli jen mlčky poslouchal rozčilený hlas. "Přiletíme nejbližším letadlem!" řekl poté pevně. "Zítra budeme doma."

"Jak se to stalo?" plakala Renáta.

"Otec neví podrobnosti. Snad nějaké dopravní neštěstí!" Odkašlal si. "Teta Monika prý byla ... na místě mrtvá."

"A kde... kde..."

"Muselo se to stát někde na té dlouhé trase do Assuánu."

"Chudinka teti!" nepřestávala naříkat a utírala si slzy jeho vázankou. Podal jí kapesník a objal ji. Utěšoval ji, ale v jeho tváři se nepohnul asi sval. Byla nehybná jako tváře antických soch.

Pozůstatky tety Moniky převezli domů v zaletované rakvi.

Třetí den po pohřbu se rodina dostavila k notáři. První věty poslední vůle ani všichni neposlouchali, až od páté to začínalo být zajímavé. Kromě menších, i tak štědrých částek nejbližším příbuzným a služebnictvu, odkázala bezdětná Monika Stuteová veškerý svůj majetek Renátě a Henrimu, každému polovinu.

Bylo to zachyceno v šroubovaných právnických formulacích, ale přesto naprosto srozumitelně. Ozval se tichý šepot. Drahá Monika byla vždycky - o mrtvých jen dobré - poněkud originální...

Renáta srdceryvně plakala, jí byly peníze lhostejné. Zato její matka se podívala s povytaženým obočím na svého manžela a on na ni. Pak shodně pohlédli na Henriho Sorella; ten se však tvářil zachmuřeně a bezvýrazně.

Za týden rozruch utichl. Za dva měsíce si na tetu Moniku vzpomněl už jen málokdo. Později se o ní, stále ještě se slzami v očích, občas zmínila už jenom Renáta. Henri při těch poznámkách mlčel, nebo se urputně zabýval svými knihami. Hodně nyní studoval. Po Novém roce se chystal do Evropy na zkoušky. Vypadalo to, že se těší,že se dokonce nemůže ani dočkat. Bryskně odmítl Renátin nesmělý návrh, že pojede s ním: nemůže se přece při tolika zkouškách rozptylovat!

"Za měsíc budu zpátky!" utěšoval ji, "v únoru nebo v březnu si spolu zajedeme na ostrovy, nezapomeň si pořídit nějaké apartní plavky," usmíval se. Úplně zřejmě zapomněl, že v pátém měsíci těhotenství už bude s plavkami minimálních rozměrů konec.

II
Příběh číslo dvě

Pan Franz z Bostonu se podíval z okna a radostně poznamenal: "Už letíme nad Evropou!" Když se nedočkal odpovědi, otočil se ke své vnučce. Měla zavřené oči a klidně oddychovala na sedadle vedle něho. Nebyla chudinka zvlášť pohledná, po svém otci měla lehce zahnutý nos a příliš krátký horní ret; až bude stará jako já, pomyslel si, bude přímo ošklivá. Jenže s mými penězi to všecko bude jenom nepatrná vada krásy. Může si jimi koupit manžela a může si ho jimi i udržet. Znovu vyhlédl kulatým otvorem s tlustým sklem. Těšil se jako obyčejně. Bylo mu čtyřiašedesát, ale od svého zvyku nehodlal zatím upustit: každým rokem trávil Silvestra a první dny nového roku v Hamburku. Plnil tím jakýsi pietní dluh vůči své zemřelé ženě, jejíž majetek mu - zvláště po její smrti - připravil život naplněný příjemnostmi a vzruchem. Hlavně sem však jezdil proto, že měl Hamburk odjakživa rád; kdysi se tu narodil jako syn předměstského ševce a strávil tu mládí...

V posledních letech bral s sebou na tyto výlety svoji vnučku Danielu; letos to bylo potřetí. Sám vlastně už nevěděl, zda to byl tak docela jeho nápad, nebo zda mu ho vnutila starostlivá snacha, samozřejmě po důvěrné poradě se svým mužem Arturem a jeho bratrem Robertem. Asi se dohodli, že Daniela může na dědečka dávat pozor, aby někde nerozházel své milióny: co kdyby se s někým zapletl! Pan Franz Hahn znal velice dobře své dva syny a snachu, tu báječnou trojici. Ostatně proti přítomnosti své vnučky nic nenamítal: měl ji ze všech nejradši - vlastně měl rád jenom ji. Nepřítomně sledoval na čistém zimním nebi bílou, výraznou stopu tryskového letounu, který se nečekaně přehnal kdesi nad nimi.

Druhý den, předposledního prosince, byla neděle. Daniela si vyprosila, aby se odpoledne zajeli podívat na Reeperbahn. Nikdy jsi mě tam ještě nevzal a přitom mi už bude osmnáct! naléhala. To nejlepší stejně neuvidí, pomyslel si pan Hahn a nechal se vléci kupředu po široké hamburské třídě. Míjeli zavřené dveře nočních podniků, limuzíny, vyložené kožešinami a parkující podél chodníků. V malé herně střílelo několik mladíků se zuřivým zaujetím na fingované oběti. Pan Hahn poté zabočil do postranní ulice. Procházeli se v ní poklidní hamburští občané s kočárky. Uprostřed vozovky dováděly děti. Danielu upoutala výloha s fotografiemi nahých žen; rozhodně to nebyly umělecké obrázky.

"Dědečku," divila se, "copak těmhle ošklivým tlustým ženským někdo platí?"

Neptej se tak blbě, měl chuť odseknout pan Hahn, který ve svém rodném městě vždycky poněkud načichl starými mravy. Než ale stačil odpovědět, obklopila je skupina rozparáděných mladíků; jeden z nich chytil Danielu pod paží. Uměla obstojně německy, ale jeho hamburskému dialektu naštěstí nerozuměla. Pan Hahn se jadrně ohradil ve stejném stylu, ale podnapilý mládenec mu nevěnoval pozornost a objal teď Danielu kolem ramen. Občané s kočárky přidali do kroku. Mladíci byli stále dotěrnější; jeden z nich starého pána nešetrně odstrčil. Vzápětí však sám skončil v hromadě špinavého sněhu při okraji chodníku.

Urostlý mladý muž v semišové bundě donutil k ústupu také ostatní tři: údery karate pozná snadno i laik. Pan Hahn pocítil silnou úlevu, zároveň měl však pocit, že vystupuje v nevydařeném westernu. Obrátil se k Daniele, aby ji uklidnil, ale zjistil, že už toho není zapotřebí. Dívka zírala na svého ochránce s výrazem, který u ní pan Hahn ještě nikdy nespatřil. Podruhé v krátkém čase se mu na špičce jazyka zatřepetalo několik jadrnějších slov. Nevyřkl je. Urychleně si prohlédl objekt, který Danielu tak fascinoval. Přestal se divit, ale neulevilo se mu.

Mladík uměl nejenom skládat opilce, ale také mluvit. "Nicolo Lombardi," představil se. "Myslím, že bych vás měl raději kousek doprovodit." V jeho řeči zněl zřetelně cizí přízvuk.

Navečer, v luxusním hamburském podniku, míchal pan Hahn melancholicky půl deci želvího vývaru v šálku ze značkového porcelánu a sledoval mladíkovu zdravou chuť k jídlu. Nicolo Lombardi působil celý velmi vitálně. Zato Daniela se skládala jen z očí a úsměvů; žaludek měla zřejmě vyřazen z provozu. Během večeře se starý pán dověděl, že mladík studuje na univerzitě v Góttingenu žurnalistiku, že pochází z Neapole a že ho na studiích vydržuje nějaký příbuzný, neboť jeho otec už nežije.

Svatba byla začátkem února. Protesty rodičů umlčel pan Hahn, či spíše autorita jeho miliónů; ženich hned při svém příjezdu způsobil téměř poplach: mladíka tak krásného v rodině dosud neměli. Svatba byla senzací a on její korunou, snědý, černovlasý, s nazlátlými světly v temných očích.

Po návratu ze svatební cesty pověřili novomanželé starého pána jistým diskrétním jednáním s göttingenskou univerzitou, kde mu ochotně vyšli vstříc drobnými úpravami studijních předpisů, týkajícími se Nicola Lombardiho. Jedinou tvrdošíjnou výjimku se rozhodl pan Hahn zlikvidovat osobně.

Z této cesty se už nevrátil. Rodina dostala telegrafickou zprávu, že zahynul při automobilovém neštěstí. Jeho pozůstatky převezli v zaletované rakvi. Třetí den po pohřbu se rodina dostavila k notáři. Přítomní byli nemile překvapeni, když vyslechli, že starý pán odkázal dvě třetiny majetku své milované vnučce Daniele a zbývající třetinu jejímu manželovi. Daniela plakala, ji byly peníze lhostejné. Rodina přetřásala několik týdnů příčinu náklonnosti starého pána k Nicolovi ; šuškalo se, že měla původ kdesi v temné minulosti pana Hahna. Z toho logicky vyplynuly určité dohady okolo mladého muže. Když se o nich Daniela dověděla, rozlítila se tak, že vzhledem k jejímu stavu a stavu jejího majetku se už nikdo neopovážil učinit sebenepatrnější poznámku na adresu novomanžela, který ostatně koncem března odjel do Göttingenu skládat zkoušky.

Číslo tři

Poslední den osmidenního minisafari byl mírně únavný. Většinou už stříleli jen nejvytrvalejší lovci. Pan Thomas Pens se opozdil. Vzal do ruky dalekohled.

Vpravo před ním klusalo stádo antilop. Mezi křovinatým porostem se pohybovalo několik členů nepočetné výpravy.

Zamířil zvolna směrem k nim. Na obzoru otevřené travnaté krajiny se chvěly v přetékajícím slunci žlutozelené vlny pahorků; někde za nimi začínala východoafrická divočina. Poměrně zblízka zaslechl Thomas Pens dusot kopyt a vzápětí halasný pokřik domorodců. Ojedinělý výstřel v něm zcela zanikl.

Za hodinu začali pana Pense postrádat. Když ho konečně našli, ležel na zádech, strnulé prázdné oči upíral vzhůru k obloze, kde kroužilo několik velkých ptáků.

Zřejmě profesionální rána, přímo do srdce; musel být mrtev okamžitě, konstatoval lékař. Běžná americká kulovnice, vyjádřil se o něco později policejní expert, střela běžné ráže, ogivální, celoplášťová.

Třetí den po pohřbu se rodina zemřelého dostavila k notáři, jemuž z celé skupiny asi patnácti osob okamžitě padl do očí nápadně hezký, urostlý mladík. Notář přečetl závěť, kterou Thomas Pens odkázal největší část obrovitého jmění své jediné dceři Marianě, a zaregistroval zklamané obličeje. Pronesl několik konvenčních frází, potřásl pozůstalým pietně rukou a vypoklonkoval je ze dveří.

"Viděl jste, jak se tvářili?" zeptal se suše svého koncipienta, který ukládal písemnosti do desek.

Hubený úředník napůl uctivě, napůl škodolibě kývl. "A kdo to vlastně je, ten krasavec?" podíval se na svého šéfa.

"Přece Martin Peters, manžel Mariany," odpověděl notář. "Studuje v Římě, ale Ital není. Je odkudsi ze severu. Mariana se s ním seznámila někde v lázních. Než se rodina vzpamatovala, bylo pozdě. Před dvěma měsíci se vzali."

Notář stáhl koutky úst a koncipient se ochotně zahihňal. "A že jí pan Pens dovolil, aby si ho vzala?"

"A co mohl asi dělat? Vždycky Marianě vyhověl, ať si zamanula cokoliv! A mám dojem, že se mu ten mladý Peters dokonce líbil."

"Stejně je to hrůza: vyrazit na safari a vrátit -- tedy vlastně se nevrátit ~" koncipient zavrtěl hlavou.

"Divné je, že vůbec nezjistili, jak se to vlastně stalo!" řekl notář. "Náboj se nehodil k žádné z pušek těch ostatních lovců. A nikdo jiný prý v okolí nebyl! Ovšem, je to také nápad, jet lovit do takové divočiny! Zrovna Tanzánie! Jako by u nás nebyly lesy." Pohlédl na koncipienta a stroze dodal: "Až to uklidíte, můžete jít."

Čtyři

Komisař Janussi z oddělení vražd pročítal už podruhé tentýž odstavec v římském vydání Frankfurter Allgemeine: ... Dne 13. března byla při pouliční přestřelce v Neapoli nešťastnou náhodou zasažena paní Elena von Mosel a na místě zemřela. Paní von Mosel je vdovou po baronu von Mosel, majiteli největších doků ...

Komisař odložil noviny. Zamyšleně si třel zahnutý, masitý nos. Tohle bylo už čtvrté náhlé a tragické úmrtí v rodinách známých milionářů. První zaregistroval loni na podzim čirou náhodou. Ale když přišly začátkem března dva případy po sobě, vzbudilo to jeho vycvičenou pozornost. Vzal blok, vytrhl z něj list a narýsoval si jednoduchou tabulku. Úhledným rukopisem nadepsal jednotlivé sloupce: Jméno. Bydliště. Doba a místo smrti. Příčina smrti. Společné znaky. Poté vepsal do jednotlivých vodorovných kolonek:

1. Monika Stuteová - USA - 20. říjen - Egypt -- hromadná havárie

2. Franz Hahn - USA - 9. březen - Hamburk - havárie

3. Thomas Pens - USA - 10. březen - Tanzanie -- kulka na lovu

4. Elena von Mosel - Švýcarsko -13. březen - Neapol - pouliční přestřelka

Dvě havárie, dvě kulky, zabručel. Do kolonky nadepsané Společné znaky vkreslil u prvních tří případů svorku a k ní připsal: nedávný sňatek + tragická smrt + dědictví. Do posledního pole čtvrté kolonky udělal zatím otazník.

Pak zvedl telefon. "Mario, zjisti mi, kdo bude dědit po té baronce von Mosel. Cože! Kdo to je? Tak si přečti noviny, u ďábla! Poslouchej teď dál. Pokud po ní bude dědit nějaká příbuzná, zjisti mi, jestli se v poslední době nevdala. Jestli ano, tak za koho. Opatři si to, jak chceš! Chci to mít na stole zítra ráno."

Požadované informace mu sice přinesli až druhý den odpoledne, ale zato v nich bylo všechno, co potřeboval. Paní Elena von Mosel odkázala veškerý majetek své osmadvacetileté dceři Emě, provdané v prosinci minulého roku za šestadvacetiletého Iona Chrisise, čerstvého absolventa athénské univerzity.

Komisař vstal, udělal několik kroků po kanceláři, pak zvedl telefon a zavolal Neapol. "To jsi ty, Bertini? Poslyš, máte něco k té baronce von Mosel?" Zatímco napjatě poslouchal, vstoupil do místnosti nevelký plešatý muž. Janussi na něj kývl, aby se posadil. "Jdeš mi zrovna vhod, Luigi," řekl, sotva položil sluchátko. "Právě jsem se dověděl, jak to bylo s tou přestřelkou v Neapoli. Byla to banda Martiniho. Zabavili jim zbraně, ale ze žádné z nich ten výstřel na baronku nevyšel! Byla to pistole sedm pětašedesátka, pravděpodobně výrobek Sauer a syn."

"A ta se nenašla?" zeptal se inspektor Luigi Marchandi, specialista na italské bandity.

"Představ si, že ne! A po pachateli také ani stopy. Martini a jeho trio mají přirozeně alibi!"

"Takové pistole oni stejně nepoužívají! A potom - jaký by měli motiv? Ta švýcarská baronka je nemohla zajímat!" Marchandi se zamyslil. "Jak tyhle hochy znám, asi by pachatele spíš práskli, kdyby ho znali. Pro dobrou vůli

udělají ledacos!"

"Z toho plyne, že se s nimi někdo svezl, když se trochu škádlili!" řekl komisař Janussi. "To mě podrž!"

Během dvou dnů si opatřil informace o předešlých třech případech. "Je to divné," vykládal inspektoru Marchandimu. "Vezmi si jenom to první neštěstí!"

"Tu havárii v Egyptě?"

"Ano. Osobni vůz předjíždí. Najednou vjede rovnou doprostřed silnice a srazí se s protijedoucím náklaďákem. Pak do nich vletí ještě další vozy. Řidič i ta milionářka byli na místě mrtví."

"A co je na tom zvláštního?"

"Jen si to představ! Ten náš nešťastník předjíždí chlapa s bílým Fordem. Když je skoro na jeho úrovni, začne ho ten druhý tlačit k prostředku vozovky. Tak to vypověděli svědkové. Ten řidič z Forda prý snad musel být ožralý! Taky hned ujel!"

"Všimli si jeho čísla?"

"Kdepak! Všecko, co vědí je: bílý Ford běžné výroby."

"A co ta druhá havárie?" zeptal se Marchandi.

"Hahn z Bostonu," zabručel komisař. "Ten jel taxíkem na letiště. Vůz dostal smyk na olejové skvrně - a šmytec. Řidič vozu vypadl, asi týden byl ve špitále, ale přežil to."

"Co je to za chlapa?"

"Normální taxikář! Nemá žádný škraloup. Ani nováček: před lety jezdil dokonce závodně."

Inspektor Marchandi se zamyslel. "A potom je to dvojí střílení!" podotkl za chvíli. "Ale co s tím chceš dělat?"

Komisař Janussi zakašlal a zamnul si nos. "Vlezu do jámy lvové!"

Druhý den po ránu se dal ohlásit u šéfa. Za dvě hodiny seděl před obrovským stolem. Policejní rada poslouchal podle svého zvyku zamračeně a pozorně. Nakonec se začal potahovat za husté obočí, což byl varovný signál, že je nespokojen.

"To je všecko?" pronesl tónem, jímž dokázal ve vteřině znevážit mnohahodinové úsilí, urputné úvahy a slibné kombinace. Komisař mohl být rád, že byl vyhozen téměř ohleduplně.

"Moc psychologizuješ, Janussi!" Volně přeloženo to znamenalo: na blbiny tady nemáme čas!

III
Policie

Byl deštivý den na začátku dubna. Komisař Janussi upřeně pozoroval velikou kapku, jež uvázla uprostřed okenního skla. Z děravého okapu protějšího domu crčel špinavý pramínek.

Policejní rada nespokojeně prohlásil: "Musím vám říci, Janussi, že vaše laxnost mě ohromuje!"

Komisař se zájmem sledoval, jak šéf roztrpčeně potřásá hlavou: vždy znovu byl fascinován jeho schopností, s jakou se dokázal vžít do vlastních výmyslů.

"Osm členů bohatých a vlivných rodin zničehonic zahyne --- tragicky zahyne!" recitoval pateticky, "z toho tři u nás - A co uděláte vy? Naprosto nic!

A ke všemu ten poslední případ - to nám ještě tak scházelo!" Policejní rada se zřejmě rozhodl, že se přiblíží k realitě. "Sestřenice kalifornského senátora - a nenapadne ji nic lepšího, než aby se nechala zabít u nás. A nestačí jí Itálie, ale musí si vybrat právě Vatikán! Dovedete si vůbec představit ty nepříjemnosti? To už není jen výstřednost! Umře si zrovna na dámské toaletě!"

"Přirozeně. Je to trapné," přitakal komisař suše.

"Trapné? Přímo kuriózní: vpich po injekční stříkačce! Ještě ke všemu tomu nadělení zrovna jed! A vůbec -- jak se dostala na ten - do té kabiny?"

"Pokud vím, tak tenhle jed účinkuje teprve po několika minutách," vysvětlil Janussi. "Asi se jí udělalo nevolno, stačila ještě dojít na toaletu a tam se potom zhroutila. Myslím, že jde o nějaký organický jed, po kterém ochrne srdeční sval."

"Tak už s tím konečně něco dělejte!" zavrčel policejní rada podrážděně.

Komisař Janussi se vrátil do své kanceláře se žlutým stolem a mohutným trezorem v rohu. Nejdřív prošel několikrát svoji obvyklou trasu k oknu a zpátky ke dveřím; vyhnul se přitom mechanicky židli, jež mu stála v cestě. Nakonec se zastavil u stolu a vytáhl levou postranní zásuvku. Jeho tabulka se zatím rozrostla o další údaje: ke dvěma automobilovým haváriím a dvojí střelbě přibylo jedno utopení, po něm loupežné přepadení, jeden zlomený vaz -- a teď ještě ten jed. V posledním svislém sloupci bylo až na jediný dosud nevyplněný řádek všechno střiženo podle stejné šablony: svatba, tragická smrt, dědictví. Na první pohled to vypadalo naprosto nepravděpodobně. Ale na druhé straně to bezesporu byla fakta! Ovšem, co jsou to vůbec fakta? Sama o sobě neznamenají zhola nic. Jsou ošidná. Jen ledabyle roztroušené, rozházené články nějakého skrytého, utajeného řetězu. Komisař zalistoval v objemné zprávě Interpolu.

Ukazováčkem a palcem si třel silný nos; řetěz byl zatím v nedohlednu, jeho jednotlivé články se vzpíraly pořádku. Ani o jednom z novomanželů, o které se Janussi zajímal, neměla mezinárodní policejní organizace žádné záznamy. Jejich jména se nevyskytovala v aktech týkajících se trestných činů. Nebyla uvedena v záhlaví ani jednoho z několika miliónů kartotéčních štítků, seřazených jednak podle abecedního, jednak podle fonetického pořádku. Otisky jejich prstů nebyly zvěčněny,jejich atraktivní obličeje nezdobily sbírku fotografií.

Computery po nich marně slídily v specializovaných kartotékách podvodníků, mezi tisíci nepravých lékařů a duchovních, mezi falešnými policejními úředníky; nenacházely je v objemných seznamech narkomanů, alkoholiků a zlodějů či jiných specialistů. Nebylo po nich vyhlášeno pátrání ani na kartách s červeným rohem, který signalizoval pokyn k zadržení, ani na těch s modrým, který označoval pouze žádost o informaci. Nebyly namočeni v obchodech s drogami ani v loupežích nebo paděláni peněz. Neobchodovali ilegálně se zbraněmi, municí ani výbušninami. Pokud něco prováděli, co si zasloužilo pozornost policie, pak o tom právě policie dosud nic nevěděla. Nad jejich jmény zívaly elektronické mozky po několika vteřinách nudou.

Ne tak Janussi. Ten se odhodlaně a sveřepě pustil do všední, nimravé, zdlouhavé a otravné policajtské práce.

V polovině dubna se město tetelilo horkem už po ránu. Komisař vyšel o půl osmé ze svého bytu poblíž náměstí Republiky. Ve via Torino byl malý bufet, kam chodíval pravidelně na snídani. Jako obvykle si objednal teplé, napěněné mléko a k němu sladké pečivo, kořeněné skořicí. Zatímco jedl, pozoroval bezděčně černovlasého mladíka, který na skvostně vyleštěném pultu zručně skládal vysoké stohy čtverhranných toastů. Poprvé si uvědomil, že ten mladý muž je nápadně hezký! Za to vděčil tomu zatrolenému případu, který ho teď už pronásledoval i ve spaní.

Rozhodl se, že půjde pěšky až do kanceláře, protože při chůzi se mu dobře přemýšlelo; když nic jiného, aspoň ho nebudou rušit telefony.

Po ránu bohatě zkropené ulice ještě nevracely sluneční žár. Komisař se obratně propletl přeplněným tržištěm a za dvacet minut nato už otvíral dveře své kanceláře.

O málo později měl před sebou své inspektory ze skupiny pro vyšetřováni vražd; bylo jich sedm.

"Zopakujme si fakta," začal stroze. "Všechny ty naše případy se staly v období od dvacátého října do jedenatřicátého března. Podle toho, co tvrdí experti, nedávají ta jednotlivá data žádný smysl. Tedy je prozatím necháme stranou. Čtyři z těch mrtvých milionářů jsou ze Spojených Států, po jednom ze Švýcar, Německa, Itálie a Francie. Také nic. Teď místa, kde se stala ta neštěstí: Egypt, Německo, Tanzanie, Itálie, pak znovu Německo, po něm Řecko a zase dvakrát Itálie. Ani tady není žádná logická souvislost!" Komisař si odkašlal a obrátil stránku v nečitelně popsaném zápisníku.

Toho ukvapeně využil nejmladší z inspektorů, kterému zkráceně říkali Latti, ač se ve skutečnosti jmenoval Pietralatti, a zeptal se: "A proč po tom vlastně máme jít my, když nám to ani místně nepřísluší? Není to věc..."

Janussi ho důrazně přerušil: "Tak za prvé, tři z těch osmi případů se staly u nás! To by samo o sobě stačilo. A za druhé, je to rozhodnutí policejního rady a já nevím, o čem se chcete bavit!"

Latti, který pracoval v komisi pro vraždy teprve necelý rok, se začervenal; ostatní inspektoři významně mlčeli.

"Takže dál," pokračoval komisař. "Podívejme se na ty mládence. Myslím ty novomanžely: Francouz, dva Italové, Švéd, Kanaďan, Řek, Mexičan a Němec. Pěkný guláš. Ale pozor! Dva z nich studují v Německu, dva v Itálii, jeden v Řecku, jeden v Rakousku, jeden je na právech ve Francii a tam působí také ten Mexičan -- jako zpěvák. Co pozorujete? Že tady se to už poněkud zúžilo," odpověděl si Janussi sám. "Všichni ti hoši byli totiž předtím, než se oženili, v Evropě! A to konkrétně - v pěti zemích!" Odkašlal si a dodal: "Přitom z jedné do druhé není zvlášť daleko!"

"A neznají se náhodou?" zeptal se Marchandi.

"Zatím tomu nic nenasvědčuje! Podle všeho se nikdy ani neviděli. Společné mají jenom to, že si vzali bohaté dědičky."

"Máme už vůbec nějaké podrobnosti?" zeptal se inspektor Carmello, temně snědý, s nápadným vzhledem zkušeného světáka. "Kromě těch dvou havárií toho zatím moc nevím!"

"Včera se konečně ozvala Tanzánie, číslo tři v pořadí", odpověděl komisař."Ten pan Pens byl zastřelen kulovnicí ze vzdálenosti zhruba tří set metrů. Definitivně se už potvrdilo, že výstřel nevyšel z žádné pušky, které měli účastníci toho safari. Provedli rekonstrukci, použili identifikační metody Waiteho a Goddarda, zjistili projektil, ráži a všechno ostatní - a nic! Dělali na tom američtí experti, samá esa, ale po pachateli není zatím ani stopy!"

"A nějaký motiv?" zeptal se Marchandi.

"Tak daleko ještě nejsme, abychom mohli mluvit o motivech!" odtušil zamračeně komisař. "Jsou nějaké jiné otázky? Předpokládám, že jste si všichni prostudovali spisy k těm jednotlivým případům!"

Inspektoři se po sobě nejistě podívali. Carmello si přihladil černý knírek. "Promiňte, šéfe, ale já znám jenom ty první čtyři. A pak ten Vatikán s tím - záchodem."

Janussi vyslal jeden ze svých nevyzpytatelných pohledů někam do prostoru, ale zasáhl jím každého zvlášť. Vzal objemný fascikl a několik minut v něm listoval.

Takové okázalé mlčení nevěstilo nic dobrého.

Inspektoři se ani nepohnuli. Marchandi pocítil nutkavou potřebu se pokřižovat, ale ukázněně ji potlačil, hlavně ze zdvořilosti ke komisaři, který afekty nesnášel. Po těch dvaceti letech, co spolu pracovali, si svého nadřízeného neobyčejně vážil. Vždycky se zlobil, když o něm pronášeli neuctivé nebo kousavé poznámky. Přál bych vám aspoň pětinu jeho mozku! rozhořčoval se. Pošklebovali se mu, že je Janussiho podnožka, ale v jádru mu dávali zapravdu: starý tygr chtě nechtě budil úctu.

Teď konečně promluvil: "Vezmu to stručně. Podrobnosti si potom projdete sami. Pátý případ: Eduard Kopp. Boháč mezi boháči. Všechno zdědil a jeho životním posláním bylo pokusit se aspoň něco z toho utratit. Zdá se, že byl kapánek degenerovaný. Zájmy: ženské, dostihy a herny. Manželku zapomněl někde na Floridě. Z celé rodiny se stýkal jedině s vnučkou Faustou. Ta se loni provdala. Nebylo jí ani osmnáct, ale nějak to spěchalo. Pochopitelně jí odkázal většinu jmění."

"Eduard Kopp je ten, co se utopil v brémském přístavu!" dodal Marchandi.

"A nesletěl tam v opici?" ozval se Carmello.

"Ne. A sám tam také neskočil, protože předtím ho někdo vzal pořádně po hlavě." Komisař obrátil několik listů najednou. "Poslouchejte dál. Šestý případ je náš krajan: Antonio Stefano."

"To je ten, co je namočený v drogách?" zeptal se horlivý Latti. .

"Ano. Teď ho oddělali v jeho vile. V Řecku. Automatem. A s ním i jeho dvě gorily. To by svědčilo o tom, že útočníků bylo víc. Vtrhli do vily a začali střílet, takže svědkové nezbyli. Ve sklepě se našel až později jen polomrtvý kuchař, schovaný za hromadou koksu. Ten přísahá, že nic neví. Utekl hned, jakmile uslyšel střelbu. Kromě něj tam měl údajně být ještě sluha, ale toho vůbec nenašli - ani mrtvého, ani živého... Latti," obrátil se Janussi k nejmladšími inspektorovi, "řekni vedle, ať nám donesou něco studeného k pití! Dáte si všichni, ne?" zeptal se, ale takovým tónem, že nikdo ani nepovažoval za nutné odpovědět. U komisaře bylo všecko takové: když rozhodoval, tak absolutně a bezvýhradně.

Chvíli bylo v místnosti ticho. Do šestého patra doléhaly jen tlumeně zvuky zvenku. Zdálky se ozval hluboký hlas zvonu. "Abych to dokončil," řekl Janussi.

"Antonio Stefano provdal před třemi měsíci dceru za posluchače římské techniky. Ta samozřejmě skoro všecko dědí." Zhluboka se napil z orosené sklenice a hlasitě vydechl, nápoj byl ledový. "A teď k té sedmé smrti. Armand Duliére. Herny a bordely. V podstatě rentiér. Polovičku jmění dostane dcera, polovičku syn.

Duliérova milenka, kterou měl právě u sebe ve svém sídle na Sardinii, ostrouhala kolečka. A možná, že si to sama zavinila, protože - kde se vzal, tu se vzal, najednou se tam objevil žárlivý snoubenec."

"Té holky?" podivil se Latti.

"A koho asi? Duliěrovi zlomil přímo v posteli vaz. Slečna vzápětí zmizela. Když ji našli, prohlásila, že žádného snoubence nemá a že toho vraha nikdy neviděla.

Pro všechny případy ji sebrali."

"Tady by ale motiv byl!" poznamenal Marchandi.

"Jenže poněkud jiný, než by se nám hodil! Musíme si dát pozor, aby nám do té série nespadlo něco, co tam nepatří! Pakliže nějaká série vůbec existuje," zabručel Janussi.

"Když to tak vezmu - i s tím jedem ve Vatikánu," prohlásil Carmello, "to všechno by přece nemohl dokázat jednotlivec! Od Brém až někam dolu k rovníku..."

"Stačit by to mohl!" osmělil se zase všetečný Latti. "Při dnešních dopravních prostředcích..."

"Prosím tě!" vyjel na něj Carmello. "To přece není otázka dopravy! Dovedeš si představit profesionálního zabijáka, který se chová jako kaskadér při automobilových haváriích, který střílí z lovecké pušky, pistole či automatu, umí zacházet s injekční stříkačkou, láme lidem vaz a řítí se od jednoho k druhému tryskáčem?"

"Ti zabití se mezi sebou neznali?" zeptal se jeden z inspektorů, který dosud vůbec nepromluvil; měl malé nažloutlé oči, kulatá záda a nápadně široká ramena zápasníka.

"Neznali," zavrtěl hlavou komisař. "Aspoň co zatím víme."

"A co ty novomanželské párky?"

"Právě že také nic, čeho bychom se mohli chytit!" poklepal Janussi na spisy. "Žijí normálně. Nikdo se nerozvedl. Některým se narodilo dítě, nebo ho čekají."

"A co v době vraždy? Kde byli?"

"Zdá se, že pokaždé dost daleko, než aby v tom mohli mít přímo prsty!"

"Vždyť my vůbec ještě nevíme, jestli šlo ve všech těch případech opravdu o vraždu!" podotkl střízlivě Marchandi.

"To máš úplně pravdu!" kývl hlavou komisař. "Musíme vzít důkladně jeden po druhém. Interpol nám vyjde vstříc - ačkoliv to pochopitelně není nic pro ně! Asi nás mají za blázny."

IV
Podezřelí

Janussi se díval na policejního radu. Policejní rada se mračil na stolní kalendář. "Jak jste s tím daleko?" zeptal se nervózně. "Víte přece, že musím podat zprávu..." posunkem hlavy ukázal někam nad sebe, ke stropu.

"Rozdělil jsem pátrání do tří skupin," odpověděl komisař. "Do první patří, abych tak řekl, čistě evropské případy. V druhé jsou ty, které se kromě Evropy týkají také Ameriky. A ty třetí zahrnují navíc ještě Afriku. Každou skupinu sledují dva inspektoři..."

"Podle čeho jste to rozdělil?" přerušil ho šéf.

"Podle bydliště zemřelého, místa, kde zahynul a podle původního působiště novomanžela," vypočítával Janussi. "Přejete si podrobnosti?"

"Ne, ne. Není třeba." Spíš než v tónu těch slov byl patrný despekt v netrpělivém mávnutí pěstěné ruky. "Jen ať s tím hlavně nejsou nějaké nepříjemnosti! S milionáři jsou vždycky potíže!" . .

"Inspektoři nedělají něco takového poprvé!" ohradil se popuzeně komisař. "Kromě toho jednáme po dohodě s příslušnými .kriminálkami!"

"No dobrá, dobrá! S kriminálkami snad - ale co opoziční tisk! Začnou vykřikovat, že je to vměšování a kdesi cosi."

"Jistě! Budou volby!" reagoval nyní Janussi zdvořile, ale vyznělo to právě opačně.

Policejní rada to velkoryse přešel. "A kdy že se mají ti vaši inspektoři vrátit?"

Komisař pokrčil rameny. "Doufám, že to budu mít pohromadě do konce dubna." Teď se také on zadíval na kalendář. "Pokud si přejete předběžnou informaci, tak už máme něco k tomu Vatikánu."

"Proč jste to neřekl hned? Co je s tím?"

"Podívali jsme se na toho novopečeného dědice. Jmenuje se mimochodem Dorn. Ne, není to příbuzný t o h o Dorna!" zdůraznil Janussi. "Je z docela obyčejné rodiny. Matka je vdova, má malou penzi a mladý si na studie musel přivydělávat. Kreslil do nějakého podřadného časopisu..."

"Porno?" zajímal se rada.

"Tak napůl." :

"A máte na něj něco?"

"Na něj ne. Zato jsme však narazili na cosi - kolem té mrtvé," řekl Janussi opatrně.

"Cože? To by tak ještě chybělo! Svatá Stolice už kvůli tomu jednala s ministrem ... Jako obvykle se pletou do všeho! Kdyby mohli, začnou tvrdit, že se to celé přihodilo v paláci spravedlnosti, když ne rovnou u nás!" nasupil se policejní rada. "A na co jste vlastně přišli?"

"Existují jisté - abych tak řekl delikátní záležitosti kolem té mrtvé dámy. Zjistili jsme totiž, že nepřijela do Říma z důvodů tak vyhraněně náboženských, jak nám to její rodina nejdřív prezentovala!" Komisaři se stěží podařilo skrýt úsměv.

"Tak vyjádříte se už konečně jasně?"

"Byla v Itálii už před rokem. A navázala zde jisté známosti... V špatné literatuře se tomu říká milostný románek!"

"Cože?" zařval šéf kriminálky.

"Skončilo to téměř skandálem. Ten její vyvolený je totiž ženatý a má čtyři děti. Jeho manželka pochází z Messiny -- a co je zvláště závažné: má ještě ke všemu dva bratry..."

"Siciliáni!" Policejní rada se teď oběma rukama chytil za hlavu. "To si nemohla vybrat někoho jiného?"

"Ten starší bratr má na inkriminovanou dobu alibi," pokračoval nevzrušeně komisař. "Zato ten druhý nejenže ho nemá, ale není od prvního dubna vůbec k nalezení."

"Hrůza," řekl sklesle šéf kriminální policie. "Jde přece o čest jeho sestry..."

"To není tak jisté!" utěšoval ho Janussi. "Injekční stříkačka by snad pro Siciliána byla trochu nestylová!"

O něco později by byl komisař potřeboval útěchu sám. Informace, s nimiž se postupně vraceli jeho inspektoři, byly buď k ničemu, nebo všechno jen ještě víc komplikovaly.

"V životě jsi neviděl tak nafoukanou ženskou, jako je ta německá baronesa!" vykládal Marchandi. "Je to jenom adoptivní dcera té baronky voň Mosel, do třicítky jí moc nechybí, krásy také nepřebrala - ale tváří se, jako kdyby jí patřila půlka Evropy!"

"S takovým dědictvím by měla ještě na kus Afriky" podotkl Janussi. "Ale co ten její manžel?"

"Bohužel nic, co by stálo za řeč! Loni absolvoval athénskou univerzitu, pak se oženil s tou káčou a od té doby se fláká. Pochází z Katarini. Jeho otec tam má autoopravnu. Jediné, co jsem na něj vyšťoural, byla nějaká hloupost z doby asi tak před třemi roky. Mladík Chrisis se tehdy odmítl oženit s dcerou tamního velkoobchodníka, ačkoliv s ním údajně čekala dítě. Nakonec se jí žádné nenarodilo, ale obě ty rodiny spolu dodnes nemluví. Ovšem to s naším případem asi nesouvisí..."

"To je všecko?" Komisař Janussi už byl viditelně netrpělivý. "Copak jste na nic jiného nenarazili?"

"Bohužel! Na univerzitě byl Chrisis docela průměrný student, dohromady o něm nic nevěděli. Párkrát měl konflikt s dopravní policií, jednou s nějakou partou

vybílil vinárnu, ale to jsou samé maličkosti." Inspektor si pohladil pleš a potutelně se usmál. "Ale zato bych měl něco k našemu krajanovi Stefanimu. Tam to vypadá slibně - ne, nemám na mysli jeho aféry s drogami! Podíval jsem se trochu na tu jeho dceru."

"No a?"

"To je pěkné číslo! Z benátských plejbojů ji důvěrně zná dobrá polovina - a to jí není ani dvaadvacet. A ten její mladý manžel si s ní v ničem nezadá!"

"Máš na něj něco?" ožil Janussi, kterého inspektorovo rozvláčné líčení div neuspalo.

"To bych řekl! Je mu osmadvacet, ale pořád trčí v třetím ročníku techniky. A to se tam ještě drží jen s vydatnou pomocí nějaké příbuzné tamního proděkana. Prý je to náramná krasavice - jenže o dobrých patnáct let starší než náš mladík!"

"Vydržuje si ho?"

"Zdá se."

"A co jeho rodiče? Copak jsou nemajetní?"

"Kdepak! Jenomže on se rozkmotřil se svým tatínkem - kvůli nějaké pochybné slečně."

"Ale to je pořád na draka!" ulevil si Janussi. Pozoroval přitom roztržitě dva holuby, kteří si na římse pečlivě čechrali peří.

"Ne tak docela!" řekl s uspokojením Marchandi. "Náš mládenec má také záznam v rejstříku: rvačky a výtržnosti. Dvakrát s ublížením na těle. Jednou dostal podmínku, podruhé už šel sedět, jenomže po týdnu ho propustili. Na kauci." '

"A kdo ji za něj zaplatil?"

"To kdybychom věděli!"

"Přesto přese všechno - myslíš si, že by přepadl s automatem tchána a zastřelil ho i s jeho dvěma gorilami?"

V tom byl právě ten háček: všechno, co na ty mladíky vypátrali, byly buď hlouposti, bezvýznamné prohřešky - anebo nejasné dohady. Tak třeba Mexičan z případu se zlámaným vazem. Janussi nalistoval ve spise nejnovější zprávu, kterou přinesl Carmello. Stálo v ní: Juan Rivedo, manžel Juliany Duliérové..... Komisař přeskočil první odstavec a četl dále:

... Rivedo je nemanželského původu, matka dělnice v cukrovaru. Prošel s obtížemi obecnou školou, neboť má poměrně nízkou inteligenci. Pracoval pak nějakou dobu jako kulisář v divadle, jehož ředitel mu najednou zařídil hodiny zpěvu... Brzy nato začal Rivedo dostávat drobnější role v operetě a o něco později se stal členem populární skupiny Rodeo-boys. Pak měl ale konflikt s hlavním sólistou a odjel do Francie, kde v současné době zpívá s populárním orchestrem. Členství v něm se však údajně musí kupovat, a to za vysoké sumy. Jan Rivedo byl přitom před sňatkem permanentně zadlužen....

Ještě zajímavější byly informace o Duliérově synovi, kterému připadla část dědictví:

... Žije většinou na Korsice. Rozvedený, alkoholik, přede dvěma roky stíhán pro pokus o znásilnění. A zvlášť pozoruhodný údaj: tělesně mimořádně silný... Jenomže, pomyslel si vzápětí komisař, proč by tenhle grázl lámal otci vaz, když se s ním celá léta vůbec nestýkal? A že po něm bude dědit, vyšlo najevo až po Duliérově smrti...

Janussi chvíli nespokojeně zkoumal odřenou desku stolu. Musel si přiznat, jak povážlivě se zatím otřásá jeho původní přesvědčení, že všechny ty vraždy něco spojuje! Místo toho se nepřístojně vnucovala domněnka, že každá ta bídná smrt má své vlastní skryté příčiny! Ti mrtví vlekli za sebou odněkud z minulosti všelijakou špínu, která se jim teď možná vymstila. Snad kromě Moniky Stuteové z toho prvního případu a kromě té baronky, kterou zastřelili v Neapoli. Zato třeba ten hamburský švec Hahn: kvůli bohaté nevěstě opustil kdysi dívku, se kterou předtím žil. A se kterou měl dvouleté dítě. A stále se svářil s příbuzenstvem své zemřelé ženy ...

"On měl moc široké srdce," prohlásil k tomu Marchandi. "A co se týká žen - určitě úplně jiný vkus, než jeho rodina!"

Ovšem, byly to staré, vyčpělé historie - a že by příbuzní čekali tak dlouho, než by se rozhoupali k drastickému činu? Pravda arci byla, že už před nějakými osmi léty se pokoušeli zavřít neposedného pana Halina do blázince. A že s tím neuspěli, protože on zřejmě přeplatil jejich advokáty. Nakonec však přistoupil na to, že odkáže jmění své vnučce Daniele. Tím je pravděpodobně pacifikoval, takže si dali práci a honem jí vybrali ženicha: nějakého vzdáleného bratrance Hahnovy snachy. Jenže pan Hahn jim zase udělal čáru přes rozpočet! Připletla se mu nečekaně do cesty nějaká atraktivní dáma, která byla sice o třicet let mladší než on, zato s ním však měla smrtelně vážné úmysly!

"No a tak když potom Daniela vzplála láskou k tomu pohlednému Italovi, bylo to pořád ze dvou zel rozhodně to menší!" usoudil Marchandi. "Jenomže jisti si u toho dědka nemohli být ničím. Co kdyby byl tu poslední vůli nakonec ještě změnil?"

Takže motiv, ano, motiv zde nepochybné byl, musel nakonec připustit komisař Janussi.

Probíral teď znovu jeden případ po druhém, takřka štítivě obracel špičkami prstů jednotlivé listy fasciklu v černých deskách. Utopený Kopp měl na svědomí zneužití nezletilého děvčete, které pak spáchalo sebevraždu. Duliěre a Stefane na tom nebyli o nic lip. Všude vyplouval na povrch ošklivý kal, který zapáchal skoro i na papíře. Snad jenom Thomas Pens do téhle ohavné řady nezapadal. Jeho potíže byly odlišné: v Tanzanii nebyl poprvé: před rokem tam při lovu nešťastnou náhodou postřelil jakéhosi domorodce, který pak na to zranění zemřel. Pens se to snažil urovnat po svém, čili penězi. Asi však přecenil jejich moc, když se do Tanzanie vypravil znovu; nevzal v úvahu, že afričtí domorodci mají jinou mentalitu, než milionáři...

Suma sumárum - všichni ti lidé měli vlastně dobrý důvod, proč někoho připravit o život... Majetek, msta, žárlivost, ta banální, ale třaskavá směs, kterou přetékají kriminální statistiky, registrující příčiny vražd.

Popravdě řečeno, uvažoval Janussi, nic nesvědčilo pro domněnku, že by jednotlivé smrti měly společného jmenovatele! Navzdory všem logickým a racionálním důvodům se však stále nemohl zbýt přesvědčení, že všechny ty podivné tragédie spolu přece jenom skrytě souvisejí. Byla tu však kardinální otázka: umřeli ti boháči proto, že se provdaly jejich dědičky? Nebo se jejich dědičky vdaly z toho důvodu, aby oni zemřeli? Dávalo to vůbec nějaký smysl?

"A co když je to nějaký šílenec?" napadlo Marchandiho. "Nebo to udělali teroristi, co chtějí zlikvidovat vykořisťování!"

V
Mladý muž z prvního příběhu

Henri Sorell seděl u malého stolku v přepychovém klenotnictví. Před ním ležela otevřená kazeta s briliantovým náhrdelníkem. "Něco lepšího nemáte? A nemělo by to být tak usedlé! Je to pro mladou dámu."

Prodavač v bezvadně střiženém šedivém obleku na okamžik zaváhal. "Měli bychom zde krásnou soupravu --- náhrdelník s náušnicemi a náramkem. Je to přímo skvost klenotnického umění. Zvlášť vzácné zelené diamanty! Ovšem - cena je velmi vysoká, pane."

"Na tu jsem se vás neptal!" řekl přezíravé Henri Sorell, aniž vůbec pohlédl na muže za stolkem. "Ukažte mi je -- ovšem jestli máte o prodej vůbec zájem!"

"Zajisté, pane! Samozřejmě! Když dovolíte, dám soupravu hned přinést. Máme ji pochopitelně ve zvláštním sejfu." Nepatrným pohybem hlavy přivolal muž v šedém druhého prodavače. Za tři minuty ležely na malé ploše stolku šperky neobyčejně působivé krásy.

Henri Sorell si prohlédl jemně vybroušené plošky zasazené do platiny; třpytily se nazelenale ve světle křišťálového lustru.

"Dobře, vezmu si je," řekl po chvíli stroze. Vytáhl šekovou knížku a vyplnil šek na závratnou sumu; v jeho tváři se nepohnul ani sval. "Vystavte mi stvrzenku, pošlu si pro ně."

Oba prodavači na sebe letmo prohlédli, ale vzápětí se uctivě uklonili, když Henri Sorell vstal a zamířil k východu. "Přijdou si pro to dnes kolem osmé večer!" řekl ve dveřích.

Ve čtvrt na devět vešel do klenotnictví starší muž v brýlích s černými obroučkami, s hustými šedivými vlasy zastřiženými na ježka a nápadně ostrou bradou; vyhlížel jako lepší sluha. Předal prodavači stvrzenku, vzal si od něho elegantní balíček, vložil ho do kožené aktovky, pečlivě ji zavřel a vyšel beze spěchu z obchodu.

Prodavač zahlédl, že si sedá za řidiče do veliké tmavé limuzíny, jež se vzápětí nato rozjela.

Oficiální fiasko policie

Nejvyšší šéf soptil. Policejní rada se vypotácel z jeho kanceláře a zamířil pomalu k výtahu; s každým metrem však jeho kroky nabývaly na důrazu a do své kanceláře vpadl jako bouře. Okamžitě si dal zavolat komisaře Janussiho. A nyní to byl on, kdo převzal rozhořčenou štafetu a vylil si zlost na svém podřízeném. "To přestává všecko!" Hlas mu skřípavě vyskočil do vyšších tónin. "Interpelace v parlamentě! Stížnosti ministrů!" vykřikoval, jako kdyby v lunaparku ohlašoval nějakou zvláště divokou atrakci. "Předseda vlády chce podat demisi!" Otřel si čelo; bylo jasné, že s vládou by padl také on. "Nejlepší kriminalisté! Automatizované supermozky! Experti! A všechno je to houby!" Teatrálně klesl na opěradlo širokého křesla a sevřel hlavu dlaněmi. Komisař se nadechl, ale zatím mlčel.

"Nakonec je to všecko jen pitomá shoda okolností!" prohlásil policejní rada už střízlivě. "Z poloviny to budou nešťastné náhody, jako ty dvě havárie a ten utopenec z Brém. Něco je asi jen obyčejná pomsta a ten zbytek budou také nějaké privátní blbinky. Excelence to ostatně už rozhodla: musí se to rozdělit! Ať si s tím všude dělají, co dovedou! My se budeme dál starat jen o to, co nám patří! A basta." Komisař ani nyní nepromluvil.

"Ta baronka z Neapole asi bude oběť náhodné přestřelky," pokračoval šéf zarputile. "A Duliěra odstřelil nějaký žárlivec." Nevadilo mu, že si spletl střelbu se zlámaným vazem. "Soustřeďte se teď hlavně na ten Vatikán! Nebo je to náš konec," dodal chmurně.

Tvůj možná! pomyslil si dál pro sebe Janussi. Ale z čistě věcného hlediska musel dát šéfovi za pravdu: zatím to byl naprostý, nepopiratelný neúspěch. Články zamotaného řetězu dutě a nejasně zvonily v dálce. A o událostech, které by ho byly eminentně zajímaly a které se v té době začaly rozehrávat na nejrůznějších místech v Evropě, o těch neměl komisař prozatím ani tušení.

Událost číslo jedna: bílý ford běžné výroby

Dálnici pod sebou hltaly obludně vysoké Tiry. Mezi nimi se odvážně proplétaly malé osobní vozy, míjejíce se při předjíždění navzájem stěží o centimetry. Před odbočkou na Novi Sad doprava vázla.

Bílý ford, který se několik kilometrů vlekl v zadrhávajícím proudu, dal blinkr doprava a na nejbližší křižovatce vyrazil na méně frekventovanou silnici, mířící k severu. Riskantně a bravurně předjel skupinu vozů a rychle se jim vzdaloval. Asi po dvaceti kilometrech zpomalil, minul velkou tabuli s nápisem Vešmašine a za ní vjel na protáhlé, úzké parkoviště. Řidič vystoupil, protáhl se a štítivě se rozhlédl po rozházených odpadcích. Pak sáhl k volantu pro klíčky a zamířil s nimi dozadu ke kufru. Zastrčil klíček do zámku. Otočil jím. Otevřel. Vzápětí třeskla ostrá detonace. To poslední, co kdy uslyšel.

Opodál vykřiklo několik žen, které pracovaly na poli. Na protější straně silnice zabrzdila s divokým skřípěním skupina motocyklistů s rozsvícenými reflektory a v helmách s hledím.

O čtvrt hodiny později zaječela pronikavě siréna hlídkového vozu. Policisté nemuseli ani rozhánět zvědavce; většina jich bázlivě přihlížela pouze z povzdálí.

Ve změti kovu, skla, drátů a čalounění, které slabě doutnalo, ležela k nepoznání zohavená mrtvola muže. Jeden z policistů rozhrnul nohou hromadu trosek a zvedl zbytek pokrouceného plechu. To, co zůstalo z těla, se nepodařilo identifikovat; všecko skončilo drobnou notickou v místních novinách.

Číslo dvě: smrt zabijáka

"Ale tohle je přece Zattini!" Příslušník německé kriminální policie se otočil od mrtvého těla ke svému uniformovanému kolegovi. "Interpol ho hledal nejméně dva roky. To budou mít na naší kriminálce radost!" Ušklíbl se a přikryl mrtvému zase obličej. "Zemský kriminální úřad s jeho veleslavným komputerem přišli zase zkrátka. Kdopak jim ho asi takhle vyfoukl?"

Oba muži vyšli z ponuré místnosti a zavřeli za sebou.

"To mě teda podržte!" řekl muž v uniformě, "od kdy se centrála stará o kdejakého zabijáka?"

"Zattini byl přece namočen v té velké aféře s výbušninami! Odpravil při ní nejméně pět lidí. Ale ten jejich sklad nikdy nenašli. I když to dal centrále na starost sám generální prokurátor!"

Policista hvízdl. "Tak proto ten kolotoč! Ale kdo ho teda vlastně odprásknul? Tahle parta si přece nevyřizuje svoje účty pistolí!"

"Na tom něco je!" Inspektor německé kriminálky se zamračil. "A je tu ještě něco. Podle expertízy je to práce odborníka: byl střelen na značnou vzdálenost - a rovnou do srdce. To vypadá na profesionálního střelce!"

O několik hodin později převzala centrála německého Interpolu hlášení a elektronický přístroj dal příkaz k likvidaci jedné z tisíců karet s červeným rohem.

Tři: muž s injekční stříkačkou

Střelec s pistolí ráže sedm pětašedesát byl nesrovnatelně hbitější a měl tu samozřejmou výhodu, že mohl zaútočit z větší vzdálenosti, než muž, jehož zbraní byla pouhá injekční stříkačka. Jeho mrtvola byla objevena až po dvou dnech, to když si sousedé všimli, že majitel hezkého malého domku, stojícího na samém okraji městečka pod Alpami, nějak dlouho nevychází ven.

Rakouská policie pořídila snímky mrtvého a zjistila, že z domku zřejmě nic nezmizelo; nenalezla žádné stopy po pachateli nepochopitelné vraždy toho nenápadného, tichého rentiéra.

Teprve po několika dnech si jeden k kriminalistů nad jeho fotografiemi uvědomil, že tvář zastřeleného mu je povědomá. Nejdříve si s tím marně lámal hlavu, ale nakonec přišel na to, odkud ten obličej zná: že pětašedesátiletý zastřelený Franz Wagner je policií sousedního státu hledaný bývalý nacistický lékař Franz Himmel, který za války prováděl výzkumy na vězních.

V tajné schránce, kterou potom, při důkladnější prohlídce v jeho domku, obrostlém kvetoucími begóniemi, objevili, byla celá sada nejrůznějších injekčních stříkaček a množství ampulek s jedem. Byly by stačily připravit o život desítky lidí.

Rakouská policie formálně vyrozuměla policii sousedního státu, která vzala informaci na vědomí a z příslušných spisů definitivně vyřadila jednu složku.

Ještě naposledy komisař

O poslední z těchto událostí se o týden později dověděl komisař Janussi. Pak dostaly věci na chvíli slibný spád. Netrvalo mu příliš dlouho, aby zjistil, že projektil vystřelený na nacistického lékaře odpovídá tomu, kterým byla v Neapoli zastřelena baronka von Moselová.

Byl to tedy nepochybně jeden a týž střelec. Tentokrát zasáhla s veškerou vehemencí také švýcarská kriminální policie. Janussi vytáhl znovu z trezoru spis v černých deskách a ze zásuvky svůj nečitelný zápisník. Nejlepší specialisté začali intenzívně, se strojovou důkladností, pátrat po muži, který měl nejen nevyřízené účty s nacistickým doktorem, ale který byl především nepochybně zapleten do série těch podivných úmrtí mezi evropskými a americkými milionáři. Četné indicie svědčily o tom, že to musel být profesionální střelec neobyčejných kvalit.

Následkem toho se přímo vnucovala hypotéza, že nevládne pouze pistolí. Nedalo se tudíž vyloučit, že působil přinejmenším také na safari v Tanzánii.

"Ale to není zdaleka všechno!" řekl Janussi inspektorovi Marchandimu. "V těch ampulkách, které jsme našli v domku toho zastřeleného nacistického doktora, byl tentýž jed, po kterém zemřela ta americká milionářka ve Vatikáně!"

"Ale jaká může být souvislost mezi ní - a tím starým náckem?" žasl Marchandi, "ledaže by..."

"No právě! Vypadá to, že doktor fungoval jako najatý vrah."

"Našly se nějaké stopy?"

"Ne! Existuje ovšem ještě jedna možnost: že ten nacistický ničema odpravil tu ženskou ve Vatikáně - o potom ho umlčeli. Ale kdo? Kdo?" opakoval komisař.

"Něco tak zamotaného!" potřásl hlavou inspektor. "Ještě štěstí, že nám aspoň jeden z těch osmi případů odpadl!"

"A je to už jisté?"

"Naprosto! Našeho Stefana i s těmi jeho dvěma gorilami vyřídila konkurence. Takže tuhle střelbu automatem můžeme definitivně vyřadit!" '

"To by úplně odpovídalo," odtušil komisař.

"Ale čemu?"

"Uvažuj! Profesionální střelec takových kvalit by nevraždil hromadně automatem!" vysvětloval Janussi. "Tohle je mistr! Odborník! Třída!"

Téhož odpoledne seděl komisař na židli otočené k oknu a upřeně zíral na oslnivě modré květnové nebe. Teprve když mu začaly z té azurové výhně slzet oči, sklopil hlavu. V duchu pečlivě rozebíral nové informace: týkaly se oněch mladých novomanželů, kteří ho tak zajímali. Ukázalo se, že jeden z nich měl na svědomí podvody se směnkami a dokonce nějakou ošklivou homosexuální aféru, kterou se mu však nakonec nepodařilo prokázat; to bylo na celé záležitosti zvlášť pozoruhodné. Další mladík byl zase namočen v nebezpečné aféře s drogami, nebo jí dokonce sám zorganizoval; ovšem - oba svědkové, kteří proti němu vypovídali, byli nakonec odsouzeni pro křivé svědectví a pomluvu.

Janussi považoval za významné především zjištění, že nejméně dva z novomanželů zcela nepochybně potřebovali v určité situaci buď velké množství peněz, nebo neobyčejně vlivnou protekci, pravděpodobně obojí. A ukázalo se, že nezůstane pouze při dvou.

Přihrnul se s tím Carmello. "Ten Nicolo Lombard! z případu hamburského ševce ovládá moc dobře karate!" sdělil komisaři.

"No a?"

"Asi před třemi roky se vyskytoval nějak moc blízko jednoho mrtvého. A ten člověk zemřel právě ranou karate! Lombardiho vyslýchali, jenomže on prokázal pro

inkriminovanou dobu bezpečné alibi: skládal zrovna zkoušku z logiky."

"Kdo mu to potvrdil?"

"Profesor, co ho zkoušel."

"Tak to není k ničemu!" vložil se do debaty Marchandi.

"Leda že by mu za to svědectví někdo zaplatil!" opáčil břitce Janussi.

"Jenomže kdo?" Carmello si zaujatě hladil černý knírek. "Ten kluk v té době neměl ani floka! A tu milionářskou holku si našel až později."

Komisař vysunul bradu, zdála se nyní ještě hranatější, než jindy. "Co potřebuju, je ten střelec!" prohlásil sveřepě.

Vůbec ho nenapadlo, že právě na tom ztroskotá; že najít střelce je nad jeho síly; že jsou místa, na která ani on, ani policie nedostřelí. Jeho úloha v celé aféře končila, veškeré jeho urputné, houževnaté snažení se mělo beznadějně ztratit jako voda, která se vsákne do písku. Pouze o tom v této chvíli ještě nevěděl.

VI
Agentura Nepol

"Tak už jsme zbyli jenom vy a já, profesore!" Muž stojící na prahu nevelkého bungalovu byl asi třicetiletý, světlovlasý, hubený.

Oslovený nejdříve neodpovídal. Upřeně hleděl příchozímu na kořen zahnutého, úzkého dravčího nosu. Sám byl nejméně o dvacet let starší, měl husté šedivé vlasy zastřižené na ježka, obličej zužující se dolů k nápadně ostré bradě a nezvykle jasné modré oči, posazené blízko sebe. "Pojďte dovnitř," řekl posléze.

"Nebudeme přece stát ve dveřích."

Posadili se proti sobě k malému stolku; stál před otevřeným oknem, kterým bylo vidět přes pruh travnaté stepi, porostlé křovím, až k lesknoucí se hladině řeky, lemované neširokou písčinou. Zprvu oba mlčeli, jako by jeden čekal na tah toho druhého.

Host promluvil nakonec první. "Přišel jsem, abych si vyslechl vaše návrhy!" Jeho hlas zněl tiše a studeně. "Jistě při nich budete vycházet z určitých předpokladů. Kromě jiného počítáte bezpochyby s tím, že jsem celou tu vaši hru prokoukl, profesore!" Světlovlasý muž se nyní mírně usmál; rty, pevné a úzké, se od sebe vzdálily jen nepatrně. "Nadarmo jste mě právě vy neučil na univerzitě logice!"

Hostitel si narovnal brýle s černými obroučkami a uvážlivě kývl. "Nevylučoval jsem, že si dáte postupně všecko dohromady. Byl jste přece můj nejlepší posluchač! Vždycky jsem vám tvrdil, že jste předurčen ke kariéře. Ačkoliv jsem tehdy ještě netušil, jakou si vyberete!" Nečekaně se zasmál nahlas, nepříjemně a suše. Pak se zlehka opřel oběma rukama o opěradlo židle, vstal a zamířil k nízkému sekretáři v protilehlém rohu místnosti. Zřejmě postřehl rychlý pohyb, který udělal muž za stolkem. "Neobávejte se!" podotkl výsměšně, "nemám tady žádnou zbraň, kromě malorážky. Ostatně - vaší střelecké pohotovosti bych se ani nepokoušel konkurovat! Neměl bych šanci." Vzal ze sekretáře láhev a dvě sklenky a vrátil se ke stolku. "Vy jste přece hvězda mezi profesionálními zabijáky!"

Druhý muž pozoroval, jak ve skleničce přibývá nazlátlé tekutiny. "Nejsem zvlášť přecitlivělý," podotkl, "ale tohle slovo nemám rád!"

"Vy nejste pouze vynikající střelec!" pokračoval profesor, jako by byl přeslechl tu poznámku. "Co vás staví tak vysoko je rovněž skutečnost, že dosud nemáte záznam v trestním rejstříku. Že nefigurujete v žádné kartotéce. Proto jsem si vás také vybral!"

"A proto jsem také jediný zbyl - ze všech čtyř killers - když už je to vaše oblíbené slovo. Ačkoliv - na toho prvního se vlastně příliš nehodí. Býval to kdysi tak vynikající automobilový závodník! Byl to přece on, v tom bílém fordu na terase do Assuánu, který tam způsobil tu havárii, že? A potom jako hamburský taxikář vyklopil toho starého pána, což? Jediné, co mi vrtá hlavou, je to, jak jste ho k tomu vůbec přinutil!"

"Víte, co tihle chorobně ctižádostiví závodníci dokáží, když chtějí vyhrát? Zvítězit za každou cenu? Udělal proto jednou podtrh, na který jeho kolega doplatil životem!"

"A vy jste mu pomohl z kaše!"

"Tak jest! Ale musel mi nejdříve podepsat písemné doznání. Pro jistotu, kdyby snad zaváhal."

"A vy jste ho pak za odměnu dal vyhodit i s tím bílým fordem do vzduchu! Předpokládám, že to provedl Zattini?" Střelec studoval obličej muže, sedícího proti němu, jako by ho viděl poprvé.

Profesor pouze krátce kývl hlavou. Brýle v černých obroučkách se proti oknu ostře zaleskly.

"Myslel jsem si to! Hned když jste mě požádal, abych ho zlikvidoval. Nic jiného si ostatně nezasloužil! Byl to zabiják. Ten zlomený vaz a toho utopence v Brémách měl na svědomí také on, není-liž pravda?" Když nedostal odpověď, návštěvník pokračoval: "Je to jasné. A mně to nakonec může být jedno! Vy platíte, já střílím... I když se vám musím přiznat k určitému afektu," ušklíbl se. "Na toho nacistického doktora tam pod Alpami jsem zamířil s jistým potěšením. Ztotožnil jsem se takříkajíc se svým úkolem!"

Hostitel ho nyní zdvořilým pokynem ruky vybídl, aby se napil.

"Až po vás!" řekl střelec. "A vyměníme si sklenky. Já se odpravit nedám! Vždyť vím, co umíte! Svým způsobem jste vlastně geniální."

"Nechte toho!" Profesor sáhl po skleničce a napil se. "Všecko je toliko otázkou logického myšlení, dostatečně spolehlivých informací a přesně promyšlené organizace."

"A umění včas skončit," podotkl střelec; teprve nyní upil ze své sklenky. "Je vám jistě jasné, že se střílením je konec! Celkem čtyřikrát - z toho třikrát toutéž pistolí. Už bych jim neunikl! Přestože jsem tu pistoli i loveckou pušku z Tanzanie zničil. Nyní zbývá jen to, abychom provedli -- finanční vyrovnání. Předpokládám, že proto jste mě pozval do téhle divočiny!"

"Zřejmě se domníváte, že ode mne dostanete tolik, abyste už nemusel do smrti nic dělat!" ušklíbl se profesor. "Snad dokonce čekáte, že vám dám polovinu?"

"Jako byste četl mé myšlenky! Všichni ti mladíci, které jste tak výhodně oženil, vám jistě již předali dohodnutou odměnu. Apropó - víte, co bych rád věděl?

Jestli se vám to podařilo u všech!"

"V každém podnikání musíme počítat se ztrátami! Z deseti vybraných se mi nepodařilo oženit tři. Asi jsem přecenil jejich přitažlivost!"

Světlovlasý muž pokýval hlavou. "Obdivuji vaši věcnost. Působí na mne přímo sugestivně. Ale nyní se vrátíme k podstatě věci: předložíte mi výpis z kont a seznam investic! Jak vás znám, vedete si přesné účetnictví."

"Nepřeháníte to? Co byste požadoval - za ty čtyři kulky!"

"Obstaraly vám dva zdroje peněz a zlikvidovaly dva svědky! A pak - zapomněl jste na moje mlčení. To váží ze všeho nejvíc!" Střelec znovu upil ze sklenky. "Jak vím, investoval jste do pozemků v Kanadě. Velmi rozumné, je to půda s budoucností. Třicet tisíc čtverečních metrů lesa s právem na těžbu nerostů - tomu říkám dobře uložené peníze! Co se nám ale asi nejvíc vyplatí, to jsou ty objekty v Richmondu. Luxusní stavby! Sám jsem se o tom přesvědčil. Samý palisandr a mramor - a pěkně v centru i s garážemi. Všechno pronajato na třicet let, nemýlím se, že? Lékařské praxe, soukromé kliniky, lékárny, denní lokály, dva bary, banka a agentury - roční nájem nejméně stoosmdesát milionů dolarů. Zatížil jste to hypotékou, jsem-li přesně informován?"

Profesor nyní několik vteřin nehybně pozoroval mladšího muže. Jen v očích se mu pohnulo něco ošklivého. "Zjišťuji, že vy nemáte pouze jednu profesi," poznamenal suše.

"Udivuje vás to? Zdá se, že jste mě podcenil. Abych nezapomněl! Jistě máte rovněž něco na hotovosti. A upřesníme si také výši těch akcií Mikronolu -- krycí název pro využití nanotechnologie, pokud vím. To jste vybral velice prozíravě -- dnes má miniaturizace zelenou. Nikdo nezná její vražedné následky, ale je to výnosný kšeft."

"Máte pravdu, žák nad mistra!" připustil profesor. "Přinesu účetní knihu." Vstal a odešel beze spěchu do vedlejší místnosti. Za několik minut se vrátil s obyčejným sešitem v tmavě zeleném obalu.

"Než se do toho pustíme, profesore, ještě by mě něco zajímalo: jak jste donutil ty mladíky, aby vás poslechli?"

"To nebylo zvlášť těžké! Stačilo najít si takové, kteří se ocitli v nějaké akutní tísni. Jeden z nich měl na krku mrtvolu - ovládá totiž karáte a je poněkud horkokrevný. Druhý zcizil v nějakém pominutí smyslů cenný archeologický nález a měl šílenou hrůzu z toho, že zničí celou rodinu. Ti ostatní nebyli příliš zajímaví: hazard, drogy, sexuální delikty... Pouze jeden z nich to udělal z vlastní touhy po penězích, takřka chorobně silné. To byl ten první: nějaký Henri Sorell."

"A nevyptával se vás, oč vlastně jde?"

"Naopak - nechtěl nic slyšet! I když, na rozdíl od těch ostatních, mu možná došly některé - hm, souvislosti."

"Romantický typ!" zasmál se střelec. "Ale nemáte obavu, že vás některý z těch mládenců prozradí?"

"Proti tomu jsem se pojistil! Každého z nich mám v hrsti. A pak - nemají nejmenší doklad o tom, že mi něco dali! A kdo by jinak co dokázal? Zbyli jsme opravdu pouze my dva." Profesor sňal z účetní knihy obal a přisunul ji přes stůl k druhému muži.

"Agentura Nepol? Co to má znamenat?"

"Je to zkratka! V podstatě to znamená smrt. Celý název by ve skutečnosti zněl: Nekropole."

"Pohřebiště!" zavrtěl střelec hlavou. Obrátil v knize list a zahloubal se do číslic. "Tady je dusno i večer!" podotkl. Rozepnul si hoření knoflík u košile a zhluboka se nadechl. Vzápětí se podezíravě podíval na profesora a zvedl pravou ruku. Pohyb už nedokončil. Ruka mu bezvládně klesla na stůl. Zalapal po dechu a pokusil se vstát. Marně.

Profesor zatím vyšel beze slova z místnosti. Když se za několik minut vrátil, byl střelec mrtev. Zkroucenýma rukama křečovitě svíral účetní knihu.

Šedovlasý muž kývl ironicky hlavou: "Žádná nanografie! Stačila obyčejná chemie, příteli!"

Navlekl si rukavice a odnesl sešit. Uklidil láhev a vypláchl obě sklenky. Poněkud obtížné bylo dopravit mrtvolu k řece. Musel přitom dávat bedlivý pozor, aby po něm nechňapl některý z hladových aligátorů.

Druhý den odpoledne seděl profesor v letadle, mířícím do Evropy. Z hotelu zatelefonoval své ženě; oznámil jí, že se vrátí domů koncem týdne.

Večer se sešel s půvabnou mladou dívkou, štíhlou, s rezavými vlasy. Když jí připnul nádherný náhrdelník a náušnice, vrhla se mu kolem krku. Dlouho si pak fascinovaně prohlížela jemně vybroušené plošky zasazené do platiny, které se nazelenale třpytily ve světle křišťálového lustru. "Zelené diamanty," šeptala, "takové jsem nikdy neviděla ..."

V pátek večer vešel profesor do své nijak zvlášť přepychové vily. Bez paruky vypadal o deset let starší. Manželka ho něžně políbila.

"Kde je Miriam?" zeptal se na svoji dceru.

"Poslala jsem ji s tetou Erikou k moři! Připadala mi poslední dobou trošku pobledlá."

"Měla jsi mi to říct předem!" poznamenal profesor nespokojeně.

"Telefonovala jsem ti na fakultu, ale řekli mi, že jsi odjel na nějaké sympózium!" Profesor si narovnal brýle s černými obroučkami a zakašlal. "Myslela jsem, že nebudeš mít nic proti tomu!" pokračovala manželka a dodala chlácholivě: "Přece by ses o Miriam nebál! Teta Erika na ni dá pozor ..."

Příběh poslední: bumerang

Trosky antického chrámu byly téměř černé proti nachovému nebi. Miriam vypadala zasněně. Mladík byl vysoký, široká ramena v moderní košili, mírně zvlněné vlasy zastřižené podle poslední módy. Shlížel k ní dolů temně hnědýma očima. Ústa měl lehce vykrojená a jeho nos mohl soutěžit se sochami, které před chvílí tak obdivovala v muzeu. Vzal ji za ruku a slabě ji stiskl.

Dívka se rozhlédla kolem sebe, ale vnímala pouze kulisy svého štěstí. Usmála se. Do svého úsměvu zahrnula i dvě ovce, stojící netečně opodál.

"Dovolí nám tvůj otec, abychom se vzali?" zeptal se mladík.

Miriam mu položila hlavu na prsa. "Tatínek? Ten mi nikdy nic neodepřel!" ujistila ho.

"Nebude mu bude vadit, že jsem ještě nedostudoval?"

"Na tom přece vůbec nezáleží," zašeptala něžně. "Tatínek má peněz dost."

Svatba se konala v polovině září: decentní, nijak zvlášť honosné představení pouze pro zvané. Profesor v tmavém obleku a brýlích s černým rámečkem vypadal

upjatě a bezvýrazně. Viditelně zbledl, když zahlédl mezi hosty Henriho Sorella.

"To je můj bratranec," vysvětloval mu ochotně ženich. "Jistě nemáte nic proti tomu, že jsem ho pozval."

"Co je s tebou, tatínku?" zeptala se Miriam udiveně. "Není ti dobře?"

Oba mladíci se na sebe podívali. Ženich se nepatrně ušklíbl, avšak ve tváři Henriho Sorella se nepohnul ani sval.