I nazpátek jdu raději pěšky než abych podnikal nesmyslné obkliky metrem, zvlášť za tohohle nádherného počasí. Zase ten plot. Řemeslníci odpočívají, než vítězně zasadí poslední díl. A uprostřed nic, jen kus trávníku. Baví mě absurdní představa, jak si magistrát chce chránit kus travičky před šíleným zahradníkem, který by tam v nestřeženém okamžiku najel s motorovou sekačkou a všechno to najemno posekal. Pořád na to koukám a vrtá mi to hlavou. Nakonec to nevydržím:

"Prosím vás, co tady nakonec bude, až to oplotíte?''

"No, nic tu nebude,'' odpovídá zmateně dělník.

"A proč teda stavíte ten plot, když tu nic nebude?''

"Kvůli té trávě. Aby tam nemohli psi a tak.''

"Ale, to tam pak nebudu moct ani já.''

"No, já vlastně nevím, co to tam nakonec bude...''

S úsměvem se loučím, už nemám to srdce ptát se dělníka, který konec konců jen plní příkazy jiných, na co že je ten zbrusu nový stojan na kola, který leží ještě zabalený opodál. Chtějí jím snad vyměnit ten stárnoucí stojan na Náměstí Republiky, co o něm nějaká studentka kdysi v jednom článku o pražských (ne)cyklostezkách psala, že jeho jediná vada je, že v něm nikdy žádné kolo nestálo? Nebo ho chtějí nainstalovat tady a mít takové stojany v Praze dva? Dá přece rozum, že tam žádné kolo nikdy stát nebude. Jak by se tam dostalo? To by musel být leda tak přímý výsadek cyklistů z helikoptéry. Tuhle představu rozvíjím až někam k Divadlu v Celetné. Rozhodl jsem se totiž vrátit se přes Náměstí Republiky a zkontrolovat, že tam opravdu nikdo žádné kolo mezitím nepostavil...

Když už jsme u té cyklistiky, víte, že v Dánsku si lidé nechávají kola nezamčená na ulici? Vážně, když jsem byl v Arhusu, strašně mě to překvapilo. Prostě přijedou domů, venku ho opřou o stěnu a už se o něj nestarají. Snažil jsem se zjistit, jaký je v tom fígl. Není. Teda, abyste mě nebrali za slovo, Arhus je menší město, v hlavním městě Kodani si někteří kola zamykají. Teda zamykají, zamknou třeba přední kolo o rám, aby se na tom kole nedalo přímo odjet. Většinu nenapadne, že bych ho třeba mohl vzít rukama a někam odnést.

Dánům se podařilo vytvořit atmosféru, že dělají něco opravdu dobře a tak i ti obyčejní lidé se snaží, aby to dobře fungovalo. Konec konců, jsou doma a dělají to pro sebe. A zatímco ti Dánové staví ty cyklostezky a pěší zóny a semafory, co pustí chodce v přiměřeném čase, my stavíme ploty, abychom ohradili 10 čtverečních metrů trávy, rozšiřujeme dálniční průraz městem o další pruhy, alibisticky stavíme stojany na kola na absurdní místa. My nemáme v republice příjemnou atmosféru, že by se vláda a magistráty staraly o to, aby věci fungovaly opravdu dobře. Všechno to tak nějak patláme a matláme...

Já jsem si vždycky myslel, že ta absurdní scéna, kdy je Václavská ulice spolu se sochou svatého Václava oddělena od Národního muzea čtyřproudovou dálnicí a lidi nahnáni do podchodů, že to je nějaký artefakt komunismu a že s tím dnešní vláda a obyčejní lidé nemají nic společného. Ale začínám pochybovat. Třeba zase ta Václavská ulice. Víte, já mám vždycky velký problém cizincům v Praze vysvětlit, proč se na mapě píše, že se jedná o náměstí. Nakonec jen vykoktám něco o historických důvodech a raději změním téma.

Jednou jsem si takhle řekl, že by bylo pěkné sejít od Muzea na Můstek středem ,,náměstí'' a ne tak pitomě vytlačen auty na úzký chodník na kraji, na kterém se všichni neskutečně mačkají a vráží do sebe. No, když se člověk smíří s překračováním květináčů a tím, že ho na některých místech možná přejede nějaký nervózní řidič, když mu nic z toho nevadí, tak pak má ve své rodné zemi možnost projít největší náměstí ve svém hlavním městě středem. Až tam budou jezdit tramvaje... ne, to byl jen žert.

Zamyšlen jsem prošel Náměstí republiky (ne, nikdo ho tam nepostavil) a snažil se na ten plot podívat z jiného úhlu. V cizině je často zvykem, že na náměstí je travnatá plocha, na kterou si mohou lidé sednout, povídat si, rozhlížet se kolem. Třeba v Bruselu, v Kodani, ale i v Berlíně, v Drážďanech prostě přijdou dvě mamky s nákupem, sednou si do trávy a proberou práci, nebo hlouček turistů si sedne do kruhu, složí batohy a vytáhne mapu, spolužáci se zastaví, aby ještě jednou propočítali ten integrál. Ale my ne. My když vidíme kousek trávy, tak si ho hned oplotíme, nebo v lepším případě tam nasázíme cedulky ,,Zákaz vstupu na trávník''. Já mám fakt problém v okolním civilizovaném světě takové cedulky vidět.

Ale jak jsem na Muzeu vcházel do metra, najednou mi to došlo. Já hlupák... Vždyť to je jasné, vždyť je pátek 1. dubna!

APRÍL!!!

Oni ten plot přece zase večer rozeberou a zítra se budeme už všichni smát, jak jsme se nechali napálit!