Slačálek mi vyčetl užití termínu "fašistoidní", kterým jsem se zdůrazněním jisté nadsázky popsal (ne)způsob redigování Literárních novin Jakubem Patočkou. Nejdřív ho svévolně zaměnil s termínem "fašistický". Pak už jen stačilo definovat, co je to fašismus (respektive jak tomuto výrazu rozumí sám Slačálek) a usvědčit mně, že prý beru slovům jejich smysl.

Opravdu pan Slačálek necítí, že mezi termíny "fašistoidní" a "fašistický" je jistá významová nuance? Mnou zvolený termín je v běžném jazykovém úzu užíván k popisu jevů, které s fašismem sice věcně nijak nesouvisejí, ale v určité jednotlivosti ho čímsi připomínají. Za "fašistoidní" je tak označován například režim na Kubě, předlistopadová vláda ČSSR či rakouská Strana Svobodných. Pomozme si srozumitelným příměrem: velryba má rybovitý (ryboidní) tvar těla, přestože s rybami nemá nic společného a zoologicky patří mezi savce.

Maření veřejné diskuse

U Jakuba Patočky lze vystopovat určité rysy, které bývají s fašismem volně asociovány: antiliberalismus, autoritářství, charismatické vůdcovství, kult tradice, odmítnutí modernismu, myšlenku, že disent je zrada, snahu o morální mobilizaci a výchovu mas, ideál dobrovolnického kréda a především užívání propagandy jako nástroje moci včetně potlačování jiných názorů.

Příklady ZDE ZDE

Nikdy by mně ale nenapadlo tvrdit, že Jakub Patočka má něco společného s fašismem jako s konkrétním politickým hnutím. Rozdíl mezi Patočkou a fašistou je stejně propastný jako rozdíl mezi velrybou a rybou -- nejde tu totiž o příbuznost, ale jen o pouhou konvergenci. Myslím si to dokonce i po nedávném rozhodnutí soudu pro Prahu 6 ve sporu někdejšího Patočkova Hnutí Duha proti ekonomu Jaroslavu Jirátovi. Ten měl podle žaloby v roce 1999 Duhu označit za "zelené fašisty". Když se soud seznámil s důkazy obhajoby, žalobu Duhy zamítl.

Termín "fašistoidní" jsem použil především v souvislosti s posledním popsaným rysem, který je vlastní nejen fašismu, ale obecně jakémukoliv autoritářskému přistupu ke světu. Jde o militantní potlačování jiných názorů. Jakub Patočka v Literárkách soustavně maří veřejnou diskusi, respektive připouští jen ty názory, které konvenují s jeho tuhou ideologickou linií. Uveďme tři konkrétní příklady:

1. Na jaře 2000 chtěl biolog Čestmír Hofhanzl (předseda Strany konzervativní smlouvy - pozn. red.) coby zaměstnanec Správy Národního parku Šumava v Literárkách polemizovat s Vladimírem Justem, který noviny zahltil svými nekonečnými útoky na ekology, prosazující zásahy proti kůrovci. Patočka Hofhanzlovu reakci odmítl otisknout s odůvodněním, že se s jejím vyzněním "neztotožňuje". V českém tisku je to naprosté unikum. Osobně neznám jiného šéfredaktora, který by polemické příspěvky třídil jen podle svých soukromých ideologických preferencí. Většina se naopak v novinách snaží udržovat vyváženou debatu a podporovat střetávání těch nejprotichůdnějších názorů.

2. Pavel Kohout chtěl záplavu protijaderných článků v Literárkách (jen v roce 2001 jich vyšlo dvanáct!) vyvážit rozhovorem s profesorem jaderné fyziky Helmutem Rauchem. Přední rakouský odborník v něm uváděl, že vláda jeho země svým tažením proti bezpečnému Temelínu podněcuje národností vásně a ignoruje názory expertů. Patočka rozhovor odmítl otisknout.

3. V červenci 2003 Patočka v úvodníku Literárek s názvem "Junge front Heute" napsal, že MfD má "povinnost takovéto psaní na svých stránkách vůbec nepřipustit". Měl tím na mysli kritiku odsunu Němců z pera Bohumila Doležala.

V gumové masce tatíčka

Verbálně je ovšem Jakub Patočka obhájcem demokratické diskuse až za hrob. V článku Nové české zájmy mluví o "masarykovském obsahu demokracie, závislém na výskytu demokratů a rozsahu diskusí". V úvodníku Nenechme se zakřiknout (LtN 39/01) píše o "demokracii, jež není bez diskuse možná".

Masarykovec, který sice volá po diskusi, ale zároveň tvrdě eliminuje jiné názory? Rozpor je to jen zdánlivý. Když loni na jaře Karel Dolejší analyzoval Patočkův politický program tzv. novodemokratismu, upozornil, že je v něm zabudována skrytě totalitní tendence. Podle novodemokratismu se totiž mají problémy řešit "diskusí odpovědných občanů". S tím, kdo sám není "odpovědný občan" (rozuměj není přesvědčený novodemokrat), se ale vlastně nedá diskutovat, takže pokud ho z diskuse vyloučíme, nedopustím se tím ničeho neetického. Opět si pomozme srozumitelným příměrem: jak daleko jsou doby, kdy bylo v USA zabití "negra" jen poškozením cizího majetku, protože nikoho zkrátka nenapadlo zařazovat otroky mezi lidské bytosti, na které se vztahoval trestný čin vraždy?

Sebeironie jako program

Slačálek klade sugestivní otázku: "Snad všichni šéfredaktoři odmítají články, které se z těch či oněch důvodů do jejich novin nebo časopisu nehodí. Maří tím veřejnou diskusi? Pokud pošlu do časopisu Maxim, nynějšího působiště Ivana Breziny, článek např. na téma "zneužívání genderových stereotypů v pánských časopisech, a tento článek mi nebude otištěn, znamená to, že Ivan Brezina nebo jeho nadřízení jsou fašistoidní cenzoři?"

Je to hluboké nepochopení. Maxim je komerčním nosičem zábavy. Jeho žánrové vymezení i čtenářská funkce v mediální krajině jsou zcela jiné než funkce Literárních novin. Slačálkův hypotetický článek proto do Maxima tématicky ani žánrově nepatří - přesto bychom jej ale nejspíš otiskli v dopisní rubrice. Pokud by opravdu vtipným způsobem demaskoval a parodoval postupy, které jinak Maxim běžně používá, měl by velkou šanci na zveřejnění uvnitř čísla.

Jeden z důvodů celosvětového úspěchu Maxima totiž spočívá v jeho sebeironii. Shodou okolností právě v březnovém čísle se v rozhovoru s modelkou Aidou Yespica ptáme: "Co si myslíš o genderové kritice, podle níž maskulinní media stereotypizují ženy do role pouhých sexuálních objektů?"

(Celou věc jsem konzultoval s šéfredaktorem Pavlem Vondráčkem a rozhodli jsme se Ondřeje Slačálka o takový text požádat. Kontaktovat mně může na adrese brezina@maxim.cz).

Literární noviny jsou na rozdíl od Maxima pak spolutvůrcem veřejného intelektuálního prostoru -- spolutvůrcem, jehož historický mýtus je paradoxně mnohem silnější než jeho současná funkce. Patočkovo rozhodnutí netisknout Hofhanzla či Raucha by proto bylo legitimní jen v případě, že by šlo o témata, o kterém se v Literárkách běžně nepíše.

Jenže opak je pravda: odpůrci zásahů proti kůrovci a bojovníci proti jádru v Literárkách publikují bez nejmenších problémů. Opačné názory ale Patočka do diskuse nepustí. Co jiného je to než cenzura? Věc je o to závažnější, že Literárky platíme z daní my všichni právě proto, že se stát domnívá, že jde o důležitou součást veřejného prostoru.

Nepřesné používání jazyka a vkládání do úst Slačálek bohužel používá i při mé osobní charakteristice. Uniká mu jemný sémantický rozdíl mezi "pronásledováním environmentálního aktivismu" (nikdy jsem nikoho nepronásledoval) a jeho "kritikou" (k ní se hlásím). "Decentralizaci" (proti které nic nemám) zaměňuje Slačálek s voláním po zavedení systému "lokálních zemědělských komun za podmínek fyzicky náročného zahradničení" (Jan Keller: Až na dno blahobytu), kde skutečně spatřuji nápadnou podobnost s polpotovskou Kambodžou.

Že pak Slačálkovi tyto jeho vlastní myšlenkové konstrukty nejdou dohromady s mou odbornou analýzou zelených kampaní a akcí, je ovšem jen jeho vina.

Příklady analýz, o které mne Slačálek jako vystudovaného ekologa žádá ZDE ZDE

Ubavit se k smrti

"Jakub Patočka a Ivan Brezina se vzájemně nenávidí," píše Slačálek. Pana Patočku nemohu nenávidět už proto, že ho osobně vůbec neznám a nikdy mi nic zlého neudělal. Slačálek si totiž plete nenávist s polemikou. Dlouhodobě kritizuji Patočkovy politické názory, které považuji za potenciálně nebezpečné. Vyvracím jeho tvrzení o "hluboké ekologické krizi, která zvolna přerůstá v katastrofu nepředstavitelných rozměrů", protože to prostě není pravda. Jako ekolog totiž považuji za svou povinnost uvádět na pravou míru záměrně či z neznalosti šířené mediální a politické mýty o životním prostředí.

Jakub Patočka ale rozhodně není úběžníkem, kolem kterého by se točil můj život. Je pravda, že čas od času mně některý jeho článek přiměje k tomu, abych přemohl lenost a sedl k počítači. Ale že bych měl doma jeho voskovou figurku, do které bych bodal jehlami?

V závěru svého článku mě pan Slačálek rozesmál, když u mně diagnostikoval nietzschovskou "vůli k moci". Chci prý "sedět na důležitých informačních kanálech a filtrovat poskytované informace o důležitých tématech dneška". To je trefa do černého, protože pracuji v časopise, jehož bytostnou podstatou je nejdůležitější téma dneška: zábava. Podle amerického sociologa Neila Postmana (Ubavit se k smrti, Mladá fronta 1999) je právě zábava hlubinným rastrem postmoderní politiky a společenské reality vůbec. Pokud má Postman pravdu, je moje možnost ovládat realitu v Maximu mnohem větší, než kdybych šéfoval Literárním novinám, sepisoval politické programy či kandidoval do Evropského parlamentu.