Ministr kultury Pavel Dostál: "Pokud někdo předloží exaktní důkazy, že umělec v čele Národní galerie škodí, tak se tím lze zabývat."

Nejsme spokojeni s chováním Milana Knížáka, nesouhlasíme s jeho způsobem vedení Národní galerie a s jeho chováním vůči členům akademické obce AVU. To bylo napsáno v petici několika studentů Akademie výtvarných umění v Praze, kterou před rokem předali ministru kultury Pavlu Dostálovi. Ten prostřednictvím internetových stránek svého resortu ale studentům sdělil, že se s nimi nemá o čem bavit. "Pověst a prestiž Národní galerie neutrpěla," tvrdil ministr kultury a svoji odpověď zakončil slovy: "Knížáka musím posuzovat podle jeho práce, nikoli podle toho, zda se někomu líbí či nikoli."

Odborná veřejnost Knížákovo jmenování do čela Národní galerie nepřijala nadšeně, neboť umělec by prý neměl stát v čele takové instituce. Na podobnou otázku odpověděl v červnu tohoto roku Pavel Dostál v rozhovoru pro Lidové noviny: "Ať to tedy zargumentuje. Pokud někdo předloží exaktní důkazy, že výkonný umělec v čele Národní galerie škodí, tak se lze tím zabývat. Nic takového se však neděje"

Podivné spojení

Od března tohoto roku, se na pozvánkách Národní galerie objevuje jako mediální partner logo Art.cz. To by nebylo nic neobvyklého, kdyby za pomlčkou nebylo uvedeno, že jde o prodejní internetovou galerii. Už samotný fakt, že nezisková nejvyšší kulturní státní instituce zaměřená na umění, spojí své jméno s virtuální komerční galerií, budí značné rozpaky. Jako garant nejvyšší možné kvality v presentaci českého umění, by si měla bedlivě hlídat své jméno, pokud jí na něm vůbec záleží.

Prestižní instituce, pokud ovšem je prestižní, spolupracuje pouze a výhradně s prestižními partnery. Ne proto, že chce, ale protože musí, neboť svojí ojedinělostí reprezentuje modelový vzorec chování. To ale Národní galerie zpochybnila svým rozhodnutím, spolupracovat s internetovou prodejní galerií Art.cz.

"Je to ten nejlepší partner, jakého můžeme mít," pochvaloval si dohodu o mediálním partnerství její marketingový ředitel Ondřej Sýkora. "Národní galerie je totiž největší a nejznámější galerií v Česku," řekl tehdy zástupce Art.cz, v rozhovoru pro České slovo.

Je ovšem otázka, jestli tato výhodnost platí i recipročně, ve smyslu posilování jména i důvěry Národní galerie v očích veřejnosti. Paní Šťastná z tiskového odboru Národní galerie na otázku co je vedlo ke spolupráci s Art.cz uvedla: "Usoudili jsme, že je to pro nás zajímavé."

Internetový výtvarný supermarket

Vše ale nasvědčuje tomu, že Art.cz, internetový obchod s uměním, který provozuje společnost ArtProfi, za odborného kurátorského dohledu Radana Wagnera, je jednou z nejbulvárnějších virtuálních galerií v ČR.

.Jejími hlavními partnery jsou za podpory Inkubátoru "E-konom" firmy SAS Institut, Dell Computers a Nikon. "Dell Computers podporuje ArtProfi, aby se na příkladu daleko přístupnějším české veřejnosti pokusil ukázat, jak se dá relativně jednoduše rozběhnout podnikání na internetu," tvrdil Milan Vašíček, ředitel marketingu firmy Dell,v první tiskové zprávě na webu Art.cz. Provozovatelé nenechali také nikoho na pochybách, když na svých stránkách psali: "Naše vize do budoucnosti je taková, že bychom se chtěli stát rozhodujícím hráčem na trhu s českým uměním a individuálním zájemcům i firmám pomoci zprostředkovat prodej unikátních originálů, od největších českých mistrů".

Běžnou frázi, kterou lze na internetu v oblasti výtvarného umění nalézt často, hned na úvodní stránce podporují tvrzením že, cituji: "Dnes nabízíme 1635 uměleckých předmětů v celkové hodnotě 59.072.250,- Kč."

Tato informace je ale pouze efektní masáž pro naivky, s cílem je ohromit. Prokoukne ji každý zkušenější návštěvník, neboť nemá naprosto žádnou vypovídací hodnotu. Jde totiž hlavně o to, co se nabízí a v jaké kvalitě se to nabízí./p>

Art.cz chce ale prodat cokoliv, kdykoli a komukoliv, neboť presentuje desítky výtvarníků i výtvarných produktů velmi různých kvalit tak, aby si každý vybral. Mezi "umělecké předměty" jsou například zahrnuty autorské výrobky z kůže, zrcadla,.potištěné textilie, keramika a dokonce koberce.

Bývalé předlistopadové prodejny Díla by se v konkurenci s Art.cz nemuseli za svou nabídku vůbec stydět. Dobré jméno mediálního partnera Národní galerie nezachrání ani někteří známí umělci, jejichž díla internetový výtvarný supermarket nabízí k prodeji.

Škola nebo byznys?

Chcete-li skvělé umělecké dílo s velkým investičním potenciálem-vstupte", řekl na adresu studentů AVU hlavní "ideolog" Art.cz Radan Wagner. Studenti zřejmě svolili ke spolupráci v představě, že si přilepší na studia. Investiční potenciál uměleckého díla se ale zhodnocuje jinak, než jen samolibou proklamací. O jakém zhodnocení pan Wagner hovořil v případě studentky Nikoly Novákové, jejíž obraz rozměru 250 x 200 cm byl nabízen za 70 tisíc korun?

Podobných příkladů je mnoho. Navíc Radan Wagner uvádí na adresu reálných galerií, že zvyšování prodejních cen se stává pro kupce méně atraktivní a že Art.cz je cenově dostupná!

To je ovšem jen laciná rétorika, protože investiční potenciál každého studenta je v principu nulový. Navíc je otázka, zda je vůbec pro jméno Akademie výtvarných umění přínosné, aby se její studenti komerčně prostituovali podobným způsobem.

O "dostupných" prodejních cenách dalších výtvarníků se nemá cenu zmiňovat a za všechny lze uvést příklad JUDr.Vladimíra Franze. V březnu 2001 byly nabízeny jeho Slunečnice 210 x 200 cm za rovných 180 tisíc a Pluh I. 125 x 285 cm dokonce za 240 tisíc. Tento autor se prý prodává, jenomže doložit skutečně realizované prodeje je ochoten málokdo, neboť to bývá - jak je zvykem - obchodní tajemství.

Výtvarné umění jako pizza

Provozovatelé internetové galerie Art.cz se snaží vzbudit dojem významného byznysu a v očích internetové veřejnosti chtějí vypadat věrohodně. Neseriozně ale kalkulují s její minimální zkušeností v obchodu s uměním a v nepodloženém zdůrazňování své ojedinělosti v kvalitě autorů i prodávaného umění. Snaží se vytvořit o sobě neodpovídající příznivý mediální obraz:

"Rozpoutali jsme diskusi v médiích," píší v úvodníku ze dne 16.3.2001 a pokračují : "Podařilo se nám vtisknout www.art.cz punc jedinečnosti. Novinářská obec začíná počítat s www.art.cz jako s něčím co českému Internetu chybělo".

Mediální partnerství s Národní galerií má v tomto případě vytvořit image serióznosti. Logo Národní galerie na webu Art.cz, se stalo "křovím" pro média.

Ohlas v tisku ale ukazuje jen neutěšený stav české výtvarné publicistiky a neschopnost píšících autorů, opatřit si dostatek hodnověrných informací o této virtuální galerii. V oblasti presentace výtvarného umění na internetu je jejich orientace ještě těžší, a tak jen obvykle přetiskují pochvalné údaje, které jim Art.cz poskytne.

V tiskové zprávě z 13.12.2000 líčí zástupci virtuální prodejny všechny nevýhody běžných galerií a mimo jiné píší: "Art.cz nabízí umělecká díla a informace o autorech až do domu 24 hodin denně a 7 dní v týdnu..." a na stejném místě dodávají: "Art.cz si může dovolit být zároveň výběrovou i obsáhlou, tedy exkluzivní a přitažlivou pro obě strany."

Je snad ale onou exkluzivitou sama kvalitativně nesourodá nabídka, s možností roznášet ji do domů jako pizzu?

Art.cz rafinovaně zneužívá také výhody reálných galerií, když na nich staví své protiargumenty: "Ukazujeme tvorbu ve velké šíři a nikoliv pouze na základě nárazové a dočasné výstavy. Art.cz je diskrétní, ale její působnost je mezinárodní".

Světe div se, jakoby dílo mělo být před klientem utajeno a jakoby žák základní školy nevěděl, že mezinárodní působnost internetu 24 hodin denně a sedm dní v týdnu je jeho základní povahová vlastnost.

Seženeme jakékoliv zboží

Majitelé se tváří, že dělají tvrdý obchod s uměním. O to hůř pro Národní galerii. Nebo si snad chce nejprestižnější stánek s uměním přilepšit tím, že bude prostřednictvím internetu rozprodávat své sbírkové fondy? Art.cz ale informuje 6.12.2001 Infotextem o zásadním rozšíření své nabídky: "Jsme v kontaktu se soukromými sběrateli, kteří se zabývají uměním první poloviny 20. stol. Díky tomu se v brzké době obohatí stránky Art.cz o prezentaci těchto děl, která bude průběžně aktualizována. Díla budou samozřejmě na prodej. Zaručujeme nejvyšší kvalitu prezentovaných děl. Klademe důraz na originalitu a jasný původ, poskytujeme garanci originality", píší v mailu.

Nelze ale poskytnout garanci originality, lze poskytnout pouze garanci původu, ovšem s tou podmínkou, že bude prokazatelná. V situaci, kdy na českém trhu s uměním je většina znaleckých posudků zmanipulována, je to opravdu problém.

Manažer Ondřej Sýkora ale pokračuje: "V současné době jsme již schopni na zakázku zajistit díla těchto autorů: Emil Filla, Jan Zrzavý, Václav Špála, Alfréd Justitz, Karel Černý, Kamil Lhoták a skupina 42, Václav Boštík atd.. Tito autoři jsou zastoupeni jak v grafice, tak v malbě. Opravdovou lahůdkou jsou grafické listy Pabla Picassa, Juana Miróa, Andy Warhola, Henryho Moora, Christa a dalších. Pokud máte jakýkoliv dotaz, či sháníte jiného autora, neváhejte a kontaktujte nás".

Způsob nabídky děl, s nimiž se obchoduje fyzicky, protože dosahují statisícových částek, je skutečně kuriózní.

Navíc v umění první poloviny 20.století se objevuje na trhu nejvíce falz. Jmenovaní autoři včetně zahraničních patří sice mezi nejvyhledávanější, ale také nejčastěji padělané. Je možné, že spolupráce s Národní galerií má dát podobným nabídkám punc důvěryhodnosti.

Každý může být v "Národní galerii"

Zástupci Art.cz v souvislosti s výstavami v klasických galeriích psali, že mnozí umělci se odmítají "výzdobných" a nutně lehce chaotických výstav účastnit. Je snad ale právě jejich "galerie" ve své presentaci různých výtvarníků a žánrů jiná?

Nejde v ní o žádný výběr, o žádnou koncepci a kurátor nahodile oslovuje všechny, které jen trochu zná. Ale i na tom Art.cz staví svoji jedinečnost, když uvádí, že příchodem teoretika do galerie vzrostl zájem umělců, neboť ho znají a mají k němu důvěru.

Wagner ve svém textu "Proč internetová galerie" také všechny váhající hned ubezpečoval, když zcela účelově tvrdil : "Častý výkřik umělců: 'S tímhle já ve skupině nebudu!' nemá ve virtuálních galeriích opodstatnění."

Stejně je uklidňoval i manažer Ondřej Sýkora, když dodal : "Další výhodou je relativně neomezené pole působnosti, na kterém se vedle sebe objevují osobnosti, jež by spolu v jedné výstavní síni nikdy nebyly".

Jenže vyprofilované a prestižní galerie mají jasnou představu o autorech i o umění, které chtějí nabízet, a nekoncipují své presentace jako pel-mel, bez ohledu na kvalitu umělců a jejich význam na výtvarné scéně.

Je naivní si myslet, že skutečně renomovaní autoři budou přesvědčeni, že na internetu tyto souvislosti neplatí. Dvorní teoretik Radan Wagner, který je na webu Art.cz téměř jako jediný zastoupen nejlevnějším výtvarným "střelivem" včetně obrázků a la Jaroslav Róna, však nesdílí toto přesvědčení a potvrzuje to i v odkaze Spolupráce. V něm vybízí kohokoliv v možnosti prodávat své výtvory na Art.cz, což na celý projekt vrhá to nejhorší světlo.

Wagner v nabídce uvádí: "Podmínkou kvalitního a co nejrychlejšího posouzení Vašich prací a tím i možné zařazení Vašich výtvorů na našich stránkách je podmíněno dodáním Vašich materiálů tzn.katalogu, CD. [sic] Máte-li zájem s námi spolupracovat, prosím zašlete vše na mou adresu."

Jestliže je všem zainteresovaným jedno, že jsou exklusivně naloženi v hodně zasmrádlém nálevu, pak nabídka "přes ulici" činí z celého Art.cz jen obyčejný kšeft a z Národní galerie hlupáka, který naletěl.

Blahoslavení, co neznají internet

Nabízí se otázka jak je možné, že Národní galerie se vůbec dohodla na spolupráci s někým tak nedůvěryhodným. Jak je možné, že to její erudovaná odborná veřejnost vůbec připustila? Pravděpodobně proto, že už tam prostě není.

Zato ředitel této státní kulturní instituce je jedním z výtvarníků, kteří prodávají svá díla právě přes internetovou galerii Art.cz. Milan Knížák propachtoval logo Národní galerie za vlastní účast na pochybném projektu a poškodil tím její jméno.

Zlé jazyky tvrdí, že pan ředitel nemá vůbec rád internet a ještě s ním nikdy nepracoval. Je tak naivní, že se nechal přesvědčit od svého nového mediálního partnera, anebo naopak přesně věděl, do čeho jde?

Každopádně jeho rozhodnutí podporuje argumentaci té části odborné veřejnosti, která tvrdí, že výtvarník by neměl vést podobnou instituci.

Jak vidíme, výkonný umělec se zdá být mnohem snáze korumpovatelný.

Jestliže ministr kultury Pavel Dostál v souvislosti s Knížákem ještě koncem roku 2000 tvrdil, že pověst a prestiž Národní galerie neutrpěla, dnes už to není pravda.

Pověst a prestiž Národní galerie je nyní poškozována tím, že její ředitel Milan Knížák si prokazatelně vybral nedůvěryhodného mediálního partnera a na jeho stránkách dokonce nabízí k prodeji svá vlastní díla. To se dá navíc klasifikovat jako střet zájmů. Pan ministr má nyní exaktní příležitost posuzovat svého chráněnce nikoliv podle toho zda se někomu líbí či nelíbí, ale podle toho, co dělá.