Ještě horší je, když si někdo z ciziny dovolí nás kritizovat, to by jistě dost správných vlastenců vyletělo z kůže. Takové chytráky rádi odkážeme do patřičných míst.

Jsou ovšem v historii výjimky, kdy jsme poslouchali velice rádi hlasy z ciziny, ale to se nepočítá, to už bylo dávno. Hlavně, že teď už si poroučet od nikoho nenecháme. Kromě cizinců, ale příliš nemilujeme různé další jiná společenství, jako jsou třeba Romové (já jim jinak samozřejmě, jako správný syn svého národa říkám Cikáni, ale prý se to teď nesmí, tak aby někdo nenadával), kteří "kradou, nepracují a jsou špinaví" ( v tom je jistě dosti opravdových Čechů za jedno)jsme jinak k ostatním národnostním skupinám shovívavější.

Ještě možná ti židé, "s těmi jejich pejzy a kšeftováním", ale budiž.... jsme demokrati, tak ať Evropa vidí, že Češi nejsou žádní rasisté, jak se nám pořád snaží někdo podsouvat. Máme jen rádi svoji malou, ale hrdou zemičku, pořádek, klid na práci a spravedlnost a nemůžeme za to, že to ostatní nechtějí akceptovat.

Pak je tu ale ještě jedna skupina lidí, kteří nám trošku pijí krev. Jsou všude mezi námi (byť jich není naštěstí moc), dýchají stejný vzduch a chodí po stejné zemi a přesto, že mají i stejnou barvu pleti a mluví stejným jazykem (někteří dokonce i pracují), raději bychom je mezi sebou neviděli. Ne, nemám tím namysli 4% menšinu.

Jde mi o skupinu lidí, kteří tvoří ještě možná menší procento v české společnosti. Přičemž se nedá říci, že by je většinová společnost přijímala o mnoho lépe než právě homosexuály. Jde o zvláštní uskupení lidí, které nazýváme disidenty.

Proč je ale tedy vlastně nemáme rádi?Nebude to asi žádným tajemstvím, ti vnímavější z nás to jistě tuší a i proto nemají pro disidenty dobrého slova. Za minulého režimu se "váleli v kotelnách, četli knížky a my museli pracovat" (přiznám se, že já ne, protože mi v té době sotva teklo mlíko pod bradou) a po roce 1989 se najednou vyvalili ze svých "děr" a začali chytračit", ano i takový názor jsem zaznamenal. Sám sebe jsem se ptal, proč vlastně Češi nemilují disidenty. Nakonec jsem na to přišel (vlastně hned, ale zajímavější je to popsat jako dlouhý myšlenkový pochod), jsou tak trochu naším svědomím,připomínají nám naši vlastní zbabělost nebo alespoň lhostejnost a ruku na srdce, kdo se tetelí blahem, když se mu připomíná, že se třeba dalo chovat i jinak než se on sám zachoval?

Lidská podstata není založena na hrdinství a absenci strachu. Proto tímto zamyšlením v žádném případě nechci nikoho soudit (snad touto větou předejdu případným zlostným emailům od čtenářů starší generace).

Dobře vím, že nikdy není nic jen černobílé. Hrdinů či lidí, kteří se nebojí i v extremních situacích projevit svůj názor, přesto, že tuší, že si tím způsobí mnoho problémů, není a ani nemůže nikdy být většina.Kdo sám podobné situace nezažil na vlastní kůži, nemůže pochopit ani odhadnout jak by se k tomu postavil sám.

Přesto mi není úplně jasné, proč společnost disidenty tak rázně odmítla, hlavně tedy v pozdějších letech, které uplynuly od "sametového" převratu. Možná za tím vším není jen důvod, který jsem uvedl. Disidenti se lidem také mohli omrzet, jednoduše "vyšli z módy".

Přízeň lidu je vrtkavá a jen máloco či málokdo dovede naše zraky upoutat na delší dobu. Navíc pokud se většinová "šedá masa" neztotožnila s myšlenkou a hlavním cílem disidentů (byť i mezi nimi bylo mnoho názorových proudů) v době minulého režimu, proč by tomu tak mělo být vlastně dnes? Možná to souvisí i s normální lidskou zapomnětlivosti a nechutí zabývat se stále dokola minulostí. Známe sice všichni tu známou větu o neznalosti své minulosti atd., ale co naplat, skutečnost je většinou odlišná od toho, co bychom chtěli a co by mohlo být podle všeho "správné".

Zkrátka a dobře, bylo by asi dobré, abychom byli k té prazvláštní a nepochopitelné skupině občanů, jež jsou nazývání disidenti (dnes tedy spíše již jen bývalí disidenti) více tolerantní, pokud dokážeme být tak ukázkově tolerantní vůči extrémní pravici i levici, mohli bychom to dokázat i ve vztahu právě k disidentům. Snad by si alespoň toto zasloužili. Jen tu toleranci a odpuštění za to, že se chovali, tak jak se chovali (tedy jinak než ostatní).