Ani Ivan David se ovšem neubránil jedovatému osobnímu výpadu, kterému já mohu čelit se stejným klidem, s jakým mohu trvat na svém postoji k Palachovu činu, když správnost mých premis ani závěrů nebyla zpochybněna. Jsem-li napadán za svůj věk, či za to, že jsem samoukem, co mám odpovědět? Je jistě čestnější přiznat se sám k sobě, nežli holedbat se falešnými, či navýsost pokoutně získanými tituly, jak se už stalo několika politikům...

Přestože respektuji oba své oponenty, nemohu při vší poctivosti najít v cca. pětistovce slov Jiřího Škuby -- krom nadávek a jakési matné sebeohajoby šedé zóny -- ani jediný postřeh, který by byl přínosem pro další vývoj veřejné diskuse. Z toho důvodu se budu zabývat spíše článkem pana Davida, jehož bych nejprve rád ujistil, že si jej vážím po celou dobu jeho veřejného působení, a že si považuji za čest pokračovat v polemice.

Když Ivan David úvodem připomněl, že v oboru lidských duší je specialistou, mlsně jsem se olízl, ale má očekávání nebyla naplněna. Oprávněně se domnívám, že by se pan David neodvážil ve své praxi diagnostikovat na dálku žádného žijícího člověka, ani kdyby mu ten člověk vypisoval nekonečné listy a nezanechal po sobě jen několik zanedbatelných řádků posledního výkřiku.

Odkud tedy bere pan David -- já nezpochybňuji jeho kvalifikaci -- své přesvědčení o tom, že Jan Palach netrpěl žádnou duševní poruchou? Vedou-li jej k tomuto přesvědčení jiné důvody než respekt k tradici, proč nás s těmito důvody neseznámil? Avizuje-li svou vědeckou specializaci, kudy vede důkaz pro svá tvrzení? Dokážu si snadno představit četné portréty lidí, které by mohla nikoliv z politických, ale soukromých důvodů plynoucí beznaděj, zakomplexovanost, nevyrovnanost, deprese, či cokoliv jiného přivést k tomu, že se fixují na chorobné gesto s politickým nátěrem.

Pan David dále prohlašuje, že sebevrahy podobné Palachovi nepotkává. Jak podobné? Jelikož víme důležitou věc, že psychiatr neměl příležitost Jana Palacha diagnostikovat, těžko mohu přijmout toto prohlášení implikující znalost pohnutek, a musím zůstat nohama na zemi, ve sféře činů. A zde může každý vidět, číst a slyšet, že sebevrahů podobných Palachovi -- totiž pochodní -- je celá řada, a že se objevují periodicky vždy při výročích úmrtí Jana Palacha a Jana Zajíce.

Je pro mne velkým zklamáním, že Ivan David toto téma obešel a bagatelizoval. Zajímaly by mě jistě odkazy na statistiky sebevražd upálením se. Nejsem totiž jediný v ČR, kdo má podezření, že tento jev se stal fenoménem naší země. Strašným fenoménem, který je stále znova nepřímo podporován kultem falešných mučedníků Jana Palacha a Jana Zajíce. Vážné zamyšlení nad tímto problémem -- zvláště z pera jednoho z respektovaných odborníků -- by bylo jistě zajímavým.

Ivan David totiž stejně jako pan Škuba lhostejně přehlédl v posledním odstavci mého článku ruku podanou ke smíru těm, jichž se atmosféra a události roku 68 osobně dotýkaly. Na rozdíl od Jiřího Škuby si alespoň neprotiřečí. Jiří Škuba totiž nejprve zpochybní dokonce roli disidentů při uchovávání věru nepříliš žhavého plamene antikomunistického odporu v ČSSR, a na druhé straně pak hájí Jana Palacha, jehož pozitivní přínos byl ještě menší. Ivan David je ve svém osobním vyznání -- neboť si už jistě uvědomil, stejně jako čtenáři tohoto příspěvku, že svou vědeckou specializaci v článku nijak neuplatnil -- alespoň monolitický a poctivý. Tvrdí, že Palachova demonstrativní sebevražda bolestně zasáhla nejen jeho, ale i celou řadu lidí, že se stala jakýmsi symbolem, a že nebyla samoúčelná.

Dobře, odpovídám. To však nijak nezodpovídá mou otázku, která zde leží se stále stejnou naléhavostí. A tato otázka je spíše tématem pro psychiatry nežli pro historiky, spíše pro pedagogy nežli filozofy, spíše pro občany -- kterým záleží na kulturním klimatu, v jakém vyrůstají jejich děti nežli pro politiky. Mé otázky jsou stále tytéž a stále nezodpovězeny: nezpůsobuje adorace Palacha více škody než užitku? Je právě takový skutek příkladem jednání, které má být nepřímo -- formou kultu -- stavěno státem za vzor? Nepodrýváme náhodou samy hodnotové pilíře západní civilizace?

Pan David jistě se vzpomínkou na časy reálného socialismu mluví s odporem o schválených hrdinech a puncovaných zloduších. Schváleným, politicky korektním hrdinou je v našich časech právě Jan Palach. Domnívám se, že nezdravým a nesprávným, o čemž mě přesvědčuje i Jiří Škuba, jenž v závěru svého článku shrnuje Palachův odkaz tak, že doporučuje v komplikované politické a osobní situaci občanovi sebevraždu. I pan David považuje děsivou sebevraždu za důkaz odvahy. Takový názor by jistě vyvolal bouřlivý aplaus japonských ultrakonzervativců, zaráží však u lékaře lidských duší.

Oba pánové takto v rozdílné míře vytvářejí jakýsi nadmíru podivný precedens morální soutěže, v níž poražený se stává hodným obdivu, zatímco vítězové nestojí nikomu za zmínku, neboť -- jak se vyjádřil Jiří Škuba -- "dopad působení disidentů na rozpad normalizačního režimu byl minimální".

Temný orientální kult sebeobětování živený křesťanstvím nevytvořil západní civilizaci. Západní civilizace stojí v přímé opozici k těmto "hodnotám". Namísto sentimentu staví racionalitu a chladnou úvahu, a místo sebepopření nabízí aktivní snahu ke zlepšení životních podmínek. V míře, jaká je jiným civilizacím neznámá, akcentuje hodnotu života jednotlivce a smysluplnost jeho oběti. Trvám na svém názoru, že uroněná slza nevyvažuje hodnotu lidského života. Sám Ivan David přiznává, že Palachův čin nesplnil ani účel morálního apelu, neboť pouze prohloubil všeobecnou frustraci. Jak je tedy vyvráceno mé tvrzení, že Palach spáchal sebevraždu pro nic za nic?

Protože naposledy Ivan David nenaplnil mé očekávání závěrečnou pasáží svého článku nadepsanou Qui bono. Skutečně pan David hodlá argumentovat i sebevražednými atentátníky? Nehraničí to s nevkusem? Připusťme tedy, že sebevražedný atentátník bojuje se skutečným zlem -- třeba s nacismem. Jeho oběť způsobuje nepříteli alespoň škody. Jsou však rány zasazené nepříteli Janem Palachem a jeho pokračovateli dostatečné, aby vyvážily čin takto nenormální a odporný, totiž sebeupálení? Jelikož odpověď zní opět ne, opravdu se nedivím, že kromě vzpomínek na slzy roku osmašedesátého a osobních výpadů nepřišli mí oponenti s žádným argumentem.