Média s realitou pracují, je to jejich výrobní materiál. Jak bylo řečeno ve zmíněném článku, největším mediálním nepřítelem je čas, protože mediální produkce má velice krátkou záruční lhůtu a každé zmeškání znamená ztrátu. Pomineme-li možnost úmyslného záměru a zachováme-li pro česká média pocit ctihodnosti, přesto není možné být v časové tísni vždy přesný a pravdivý. Pokud tedy mají česká média zájem realitu zachycovat v co možná nejobjektivnějším obraze, musejí při vědomí vlastní omylnosti poskytnout určitý prostor zpětné vazbě, případně korekci.

Tento komplex logických posloupností je ale na české mediální scéně porušen a invalidizován. Kupříkladu, když se vyskytne nějaká dezinformace, na kterou je médium upozorněno, oprava je běžně provedena naprosto neadekvátním způsobem vůči formě, kterou byla původní zkreslená či chybná zpráva uveřejněna. V tisku se jí dostane bezvýznamného (a diskreditujícího) místa někde v hloubce vydání, ačkoli původní zpráva byla třeba na hlavní straně. V televizi pak hlasatelka nebo titulek nepředvídatelně ohlásí, že se někde v něčem stala chyba, což má pravdě učinit zadost. Bylo by jistě zajímavé porovnat, jaké množství příjemců původní zprávy bylo konfrontováno s opravou. Předpokládám , že se bude jednat o pouhý zlomek.

Pokud tedy přiznáme neochotu českých médií upozorňovat na chyby, kterých se dopustila, a pokud převedeme tento vztah do obecnější roviny lidského uvažování, zjistíme, že se česká média se svým odporem k relativizaci sebe sama projevují jako silně ideologizovaná.

Média, stejně jako ideologie, vytvářejí určitý vlastní obraz světa, vysvětlují události a jejich souvislosti, na základě starých jevů a zkušeností se snaží vykládat ty nově příchozí. Pro každou ideologii představuje pokrok v ději vždy určité ohrožení. Ideologie sice chce vykládat svět, ale má zároveň nějaký svůj původní rámec, do kterého musí zasazovat všechny nově příchozí elementy. A protože je ideologie postavená na vnitřní konzistenci, není možné, aby přiznala, že se v určitém ohledu mýlí, protože by to znamenalo popření nároku na pravdivost ve všech dalších ohledech a ideologie by ztratila svou věrohodnost.

Ideologiím to skutečně vyčítat nemůžeme, vycházejí z lidské potřeby systematizovat celek a je pouze nutné, aby jejich sebevědomí nekorespondovalo s politickou mocí. Pokud ale stejným způsobem uvažují média, je to jistě varování značného nebezpečí. Budeme-li totiž česká média porovnávat jen podle jejich ochoty přiznávat vlastní chyby, velice se nám zúží rozdíl mezi Haló novinami, Bleskem, Právem či LN a celé české mediální spektrum se stane podivně podobné.

Dá se říct, že česká média jsou odrazem názorové uzavřenosti a záměrné izolovanosti českého občana, který se i přes tragické zkušenosti s totalitními ideologiemi domnívá, že svět lze zobrazovat jen v černobílém provedení.

Znamená to ale, že s tím česká média nemohou nic dělat? Proč česká média nechtějí korigovat svou podobu? Opravdu je to proto, že se obávají snížení čtenosti, tedy ztráty věrohodnosti?

To je nesmysl, který mimoděk postihl Fabiano Golgo ve svém článku. Jestliže se česká média, a týká se to zejména těch tištěných, strachují o své konzumenty, pak předstírají, že nemají žádnou moc s nimi manipulovat, což je opravdu nevídané svatouškovství.

Je tomu zdaleka jinak. Fabiano Golgo zmiňuje jednak názor, že stvořitel planety Nova Železný jen nabídl českému divákovi to, co chtěl. Jenže tak tomu nebylo a být nemohlo.

Pokud něco chceme, musíme mít nějakou zkušenost a musíme být schopni si alespoň vytvořit si představu našich tužeb. Toho byl ale po roce 1989 v Československu schopen jen málokdo. Někteří lidé určitě znali díky sporadicky se vyskytnuvšímu signálu rakouských nebo německých televizních stanic, jak vypadá seriál západní provenience, ale v otázkách zpravodajství byla jejich představivost nedotčená.

Proto musel Železný - jistě s velkou nechutí:) - každou sobotu zaostalým českým divákům vysvětlovat, na co se mají dívat, proč se na to mají dívat a proč je to pro ně dobré. Hodný pan učitel seděl za katedrou a učil děti, jak vypadá svět. Ten pořad byl pro Novu a její postavení ohromně důležitý.

Tohle byla sice cílená manipulace, ale na jejím příkladě je možné znázornit, že mediální konzument není ve svém průměru příliš schopen vnucovat médiím svá přání. Pokud si tzv. seriózní deníky stěžují na příklon čtenářů k bulváru, není to proto, že by si čtenáři bulvár vyžádali, ale proto, že jim byl na základě psychologických poznatků ověřených zkušenostmi nabídnut.

Proto i média, která se prioritně nezabývají nepodstatnými a umělými "událostmi", mají možnost čtenářům nabízet a moc nabídky v tomto ohledu převažuje nad silami poptávky. Jestliže Železný dokázal vhodnou metodou vymývat divákům mozek svým sobotním cirkusem, znamená to, že média dokáží určovat diskurs a vkus. Pokud by tedy byla novinka v podobě ombudsmana nebo jiné formy vlastní relativizace nabídnuta mediálním konzumentům vhodným způsobem, např. s využitím konfrontační metody, jaké běžně využívá bulvár k vyvolání zájmu u v podstatě nezajímavých událostí, vliv této aktualizace na čtenost a sledovanost může mít naopak pozitivní dopad. Většinový čtenář určitě nemá zájem vyhledávat si někde zpětně opravy vyřčených pravd vyvedené jako krátké telegrafické zprávy a nebavilo by ho to možná ani tehdy, kdyby byl touto formou realizován celý vyhrazený prostor.

Ale relativizace provedená způsobem konfrontace, kdy by určitá instituce měla možnost bez omezení kritizovat redakční práci, může spíše čtenáře přitáhnout. Nenabízí totiž jen lepší možnost posoudit, co je pravdivé, ale navíc může přiblížit i proces mediální produkce, může ukázat, co je vlastně pod pokličkou "redakčního názoru", o němž je jinak velice těžké udělat si nějaký hlubší názor. Zatím to vypadá tak, že novináři jsou neomylná stvoření s šestým smyslem pro odhalování podstaty reality.

A zcela jistě by to mělo vliv i na kvalitu redakční práce, protože nikomu by se jistě nechtělo být často na tapetě hanby.

Média prostě mají hodně velkou moc. Není to jen moc změnit svou vlastní podobu a vyjadřování, ale konkrétně v českém prostředí mohou napomoci tomu, aby se lidé zbavili dojmu, že pravda se musí vyjevovat v systematizovaných ideologických blocích zastupovaných nějakou hlásnou troubou.

Mohou naučit českého čtenáře a diváka, že je nutno své názory nechávat otevřené, protože nelze vznášet nároky na absolutizaci nějaké názorové textury. Pokud se k tomu odhodlají, bude to mít pozitivní vliv nejen na národní povahu, ale i na vývoj té části mediálního spektra, která chce být seriózní. Záleží však na tom, jestli to opravdu někdo chce.