21. 9. 2004
Je možné zapomenout?Irena Zítková
Magda Váňová vydala román otitulovaný výzvou Zapomeň na minulost (vydalo naklad. Šulc a spol.), jehož smysl směřuje ke kritické a sebekritické rekapitulaci života dnes asi pětašedesátiletého muže, lékaře, jenž však může být (a také je) zástupcem kteréhokoliv svého vrstevníka. Už proto, že v zachycení jeho privátních osudů hraje významnou roli doba, do níž se asi kolem roku 1940 narodil, v níž studoval a vystudoval, habilitoval se a postupně třikrát oženil. Je to i román o času, jemuž chtě nechtě podléhal, svým způsobem s ním zápolil, on, člověk po výtce apolitický, se mu -- jako mnozí -- přizpůsoboval, aniž ztrácel lidskou důstojnost. |
Svou úlohu sehrávají i peníze, jichž se synovi ovdovělé matky, chudému universitnímu studentu, ženatému s o něco starší švadlenou, později mladému gynekologovi na klinice, nedostávalo, které však pro něho (i příslušníky jeho generace) nebyly tím hlavním, čeho chtěl dosáhnout. Teprve postupně -- a zvlášť po restitucích -- se pro něho stávají stále důležitější. Vedle kariéry kreslí autorka i pozadí tří manželství své ústřední literární postavy: prvního, neracionálního svazku (hormony), druhého, trochu vypočítavého (hlavně však ze strany nevěsty z diplomatických kruhů), a třetího -- s dívkou o víc než dvacet let mladší, jíž, jak ješitně cítí, imponuje vším: inteligencí, osobností, chováním, zkušenostmi, ale také majettkem zajišťujícím příjemný život -- a nakonec se s ní z vlastní vůle rovněž rozchází. Docent Josef Prokop a ti, kteří jej životem provázeli, celkem osm postav, mi poněkud připomněly typy z románu Pavla Jansy Příliš krátké známosti -- pravděpodobně i zachycením toho, co pacienti netuší: zákulisních intrik (u Váňové např. na str. 349-350) a zvažováním (posléze realizací) odchodu hlavního hrdiny (jak zde, tak u Pavla Jansy v Příliš krátkých známostech) z kliniky do soukromého (vlastního) léčebného zařízení. Docent Prokop se však od Jansova Bernarda odlišuje vážným, seriózním vystupováním, nemá příliš smysl pro humor. Jsem si téměř jista, že ti, kteří je stvořili, se neznají ani vzájemně nečtou, a přece Váňovou a Jansu spojuje podobný literární vývoj. Olomoucký onkolog profesor Jansa psával do r. (zhruba) 1989 oddechové detektivky (někteří z jeho krajanů mu to dodnes vyčítají), překladatelka Magda Váňová rovněž tak. Oba se v posledních letech odklonili od fabulace "akčních" příběhů a věnují se próze psychologické. Vsadili na realisticky co nejpřesnější kresbu "obyčejných" lidí své doby. Oba se snaží psát nehrdinskou prózu jako zrcadlo života, pro vrstevníky-pamětníky, jako připomínku minulosti možná i pro budoucí generace -- pokud je bude společenská literatura o osudech jejich prarodičů vůbec zajímat. Za pochvalnou zmínku rozhodně stojí čtivost románu Magdy Váňové. Promyšlená retrospektivní kompozice zpočátku leccos prozradí, přitom ale úplně nevyzradí, vyvolá čtenářovu pozornost a napne. Snad jen víc sebeironie a trocha toho humoru mi zde chyběla. |