Opáčil jsem, že manželku nemám.

Nezaváhala a s profesionální jistotou pokračovala:

"Mladý pane, tak kupte květiny pro svoji milou. Uděláte jí určitě radost, když jste netrávil večer s ní".

Odpověděl jsem v nitru, poněkud pohoršen jejím počínajícím náznakem dotěrnosti:

"Nemám žádnou milou".

Cikánku to nevyvedlo z míry a návodně pokračovala:

"Tak to byste si měl koupit, mladý pane, květiny sám pro sebe, jen tak pro radost, že vedete tak spokojený a šťastný život".

Pousmál jsem se v duchu neotřelému názoru a poprvé v životě jsem koupil květinu, aniž bych měl v úmyslu někoho obdarovat.

Cestou k autu jsem se těch několik zbývajících kroků nad náhodným setkáním a slovy cikánky zamýšlel. Tanou mi na mysli opakovaně s podivnou naléhavostí. Mýlila se nebo měla pravdu? Byla ta slova opravdu moudrá? A proč právě v tu chvíli?

Ta kvítka vlastně nebyla komu dát. Je vše opravdu správně?

pro H. Lonku