S nejpřesvědčivější interpretací dat o tom, na jakém základě lidé hlasují, přišel politolog Philip Converse v článku "The Nature of Belief Systems in Mass Publics (Podstata toho, v co věří masová veřejnost)", který vyšel v roce 1964.

Converse tvrdil, že jen asi deset procent veřejnosti vůbec má to, čemu by se velkomyslně dalo říct "politické přesvědčení". Říkal těmto lidem "ideologové", nikoliv proto, že by to byli fanatici, ale proto, že rozumějí tomu "co jde ruku v ruce s čím" -- jak vytvářejí jednotlivé názory souvislou politickou filozofii. "Neideologové" používají termín "levicový" a "pravicový", ale podle Converse v podstatě vůbec nevědí, o čem mluví: nejsou schopni si uvědomit, že jeden názor vylučuje názor opačný (například, že chci-li, aby vláda snížila daně, nemohu zároveň chtít, aby zvyšovala dotace na sociální programy).

Asi 42 procent voličů hlasuje podle Conversovy interpretace voličstva z roku 1956 nikoliv na základě ideologie, ale na základě toho, co považují za osobní prospěch. Ostatní se rozhodují, koho volebně podpoří, podle toho, zda se jim zdá, že je doba dobrá nebo špatná (asi 25 procent) anebo na základě faktorů, které nemají vůbec žádný analyzovatelný obsah (asi 22 procent).

Když se průzkumníci veřejného mínění ptají lidí na názor, občané mají pocit, že jim něco musejí říct. Odpověď je zaznamenána a stává se součástí zprávy o "veřejném mínění". Avšak lidé podle Converse zastávají názory, které jsou v podstatě nesmyslné -- jsou to náhodné odpovědi, které nejsou založené na žádných zásadách. Občané by klidně mohli zakládat své politické názory na počasí. A ve skutečnosti, mnozí z nich to také činí.

Ve volebních letech 1952 -- 2000 odpovídalo na otázku, zda je zajímá, kdo se stane americkým prezidentem, slovy "nezajímá mě to" anebo "nevím" 22 -- 44 procent amerických občanů. V roce 2000 se 18 procent Američanů rozhodlo, koho budou volit, až v posledních čtrnácti dnech předvolební kampaně -- pět procent občanů se rozhodlo až poslední den. Tak velké procento je schopno změnit výsledek skoro každých voleb.

70 procent Američanů neví, kdo jsou jejich poslanci. 49 procent je přesvědčeno, že americký prezident má právo suspendovat ústavu. Jen asi 30 procent je schopno jmenovat nějaký problém na dotaz, proč hlasovali tak a tak. Jen pětina Američanů zastává systematicky nějaký politický názor.

Přeformulujete-li při průzkumu veřejného mínění otázku jinak, zjistíte, že lidé vůbec nerozumějí otázce, k níž se právě vyjadřovali. Podle průzkumů prováděných v letech 1987 -- 1989 si myslí 20 -- 25 procent Američanů, že vláda vydává příliš málo peněz na sociální programy, ale 63 -- 65 procent Američanů zastává názor, že vláda vydává příliš málo peněz na pomoc chudým lidem.

Dva američtí politologové nedávno odhadli, že ve volbách v roce 2000 hlasovalo 2,8 milionů lidí proti Al Gorovi kvůli počasí -- nelíbilo se jim, že toho roku bylo u nich v jejich státě buď příliš sucho anebo příliš deštivo. Oba politologové zastávají názor, že tak Al Gore přišel o podporu v sedmi amerických státech -- kdyby vyhrál v jen jediném z nich, býval by zvítězil v celých prezidentských volbách.

Voliči se podle Converse vůbec nezabývají ideologií a jejich preference se vytvářejí kolem zvláštních seskupení informací a postojů. Nejznámějším faktem týkajícím se George Bushe staršího ve volbách v roce 1992 bylo to, že mu nechutná brokolice. 86 procent voličů tehdy také vědělo, že se Bushův pes jmenuje Millie; jen 15 procent voličů vědělo, že Bush i Clinton podporují trest smrti.

Na základě takovýchto důkazů vznikly tři teorie. První zní, že výsledky voleb, pokud jde o "vyjádření vůle lid", jsou v podstatě náhodné. Zlomeček voličů, kteří reagují na zásadní politické argumenty, je mnohonásobně přehlasován lidmi, kteří reagují na hesla, dezinformace, senzační zprávy, překvapení na poslední chvíli, náhodné osobní preference anebo osob, kteří se chtějí politikům při volbách pomstít.

I když si lidé myslí, že se rozhodují racionálně a politicky, většinou nerozumí ničemu. Lidi prostě v praxi nevědí, co to znamená "být finančně konzervativní", "mít víru v soukromý sektor" či "provádět intervencionistickou zahraniční politiku".

Druhou teorií je, že i když lidé ve volbách v podstatě nevědí, o co jde, nechávají se ovlivnit názorem elit. Podle této teorie jsou předvolební politické kampaně v podstatě vzájemným bojem elit, toho zlomečku populace, který rozumí tomu, jaký je politický rozdíl mezi kandidáty a dokáže o tom diskutovat. Tito příslušníci elit signalizují ostatním voličům své preference prostřednictvím různých srozumitelných signálů, a výsledky voleb rozhodují právě tyto signály. Demokracie jsou ve skutečnosti oligarchie s populistickým nátěrem.

Třetí teorie demokratické politiky argumentuje, že ty signály, na něž voliči reagují, jsou dostatečnou základnou pro hodnocení politických kandidátů a stačí stejně dobře jako bedlivé studium jejich volebních programů. Lidi reagují intuitivně a intuitivní rozhodování je dostatečnou náhražkou racionální analýzy množství politických informací.

Je to asi, jako když si kupujete nový dům či stereověž. Skoro žádný spotřebitel nemá dostatečné znalosti na to, aby se orientoval v džungli nejrůznějších stereozařízení. Většina lidí se spoléhá na radu kamarádů, kteří si nedávno nějaké to stereo koupili, vybereme si výrobek instinktivně a většinou je to v pořádku.

Podle této teorie totéž dělají voliči: spoléhají na rady odborníků -- televizních komentátorů, politických aktivistů, strýce Karla. Na základě vlastního instinktu pak dojdou k rozhodnutí. Někteří voliči se spletou a omylem hlasují pro levicového kandidáta, i když chtěli volit pravicového, ale to se vyrovná, že jiní se spletli zase obráceně. Vůle lidu není moc dobře artikulovaná, ale nakonec to dopadne jakž takž.

A lidé v Americe hlasují hlavně podle rady politických stran. Americká ústava kandidátům neukládá, aby byli členy nějaké politické strany a vlastně je to do určité míry nedemokratické -- hlasuje se jen pro jednu ze dvou hlavních politických stran, poskytuje jim to monopol. Ale bez stranické identifikace kandidátů by byly volby naprostý chaos.

Jiný americký politolog nedávno zjistil, že když se voliči snaží analyzovat konkrétní politiku jednotlivých kandidátů, často nepoznají, zda je v jejich vlastním zájmu či mu protiřečí.

Američtí politologové nyní argumentují, že nadcházející americké prezidentské volby prý bude rozhodovat voličstvo, které je velmi ideologické. Pokud by tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to, že Američané opustili postoje, jaké analyzoval Converse, podle nichž devadesát procent veřejnosti politice nerozumí. Podle Morrise Fioriny, politologa na Stanford University, tomu však prý tak není a polarizované voličstvo v dnešní Americe je jen důsledkem polarizace názorů elit. "V Americe nezuří žádná kulturní válka," argumentuje. Většina voličů si o sobě myslí, že jsou umírnění, a průzkumy veřejného mínění to potvrzují. Polarizovaná se ale stala elita. Diskuse mezi politickými aktivisty, komentátory a lobbisty je v poslední době nesmírně ideologizovaná. Podle Fioriny však lidé vždycky hlasují pro toho kandidáta, který je jim myšlenkově nejblíže -- a to nemusí znamenat blízko.

Pokud ovšem má pravdu Converse a většina voličů vůbec nemá žádné politické přesvědčení, i ideologická "blízkost" je politický artefakt vzniklý při průzkumech veřejného mínění. Politolog Robert Putnam napsal: Většina lidí se nezajímá o politiku. Svět politiky není jejich světem. Je jim cizí. Většina lidí se nepodílí na politice."

Avšak voliči reagují na to, co jim říkají komentátoři a aktivisté, pokud se to shoduje s tím, co říká jejich sociální skupina. Nesou si s sebou k volbám předsudky a předpoklady své rodiny, svých přátel, svých sousedů. Pro většinu lidí je hlasování ve volbách pochopitelnější jako společenský akt než jako politický akt.

Kompletní článek v angličtině ZDE