"...Mře naše století,
před sebou tmu a na rtech prokletí.
Čtem závěť už...zní otřepaně dost,
ne podklad ani zásvit jediný,
jen zas ta víra v lepší budoucnost -
a už i ta má značné trhliny..."

S. K. Neumann adresoval své opovržení societě spolu s hrozbou revolty, ale tato revolta neměla zatím jiný než negativistický ráz. A přece závan nového větru ucítil i mystik Otokar Březina:

Tajemný průvan musel přijít, poměry dusily kdekoho: bezmyšlenkovitý svět zvykovosti, vyčpělé mýty liberalismu, který už přestal být revolucionizující silou. Hluboko po povrchem byla slyšet hudba pramenů a Březina tak nazval svou knížečku esejů. Březina tušil kataklysmatickou povahu změny. "Všechny myšlenky zde se slévají v gigantické formy jediné myšlenky, která hovoří vichřicemi žhavých živlů..." Ví o dvojí povaze této změny: "Dvoje práce roste pod našima rukama: práce pro čas a pro věčnost." Ví, že "myšlenky nechávají za sebou ohňové čáry svého letu, viděné na celé zeměkouli". I on chce: "Vysvoboditi všechny!...Aby přišla doba a tam, kde dnes dovedeme zvítězit myšlenkou, dovedli zvítězit tělem, krásná ideje proměněná v krásný pohyb,...". Táže se, zda "není cílem dějin, aby nastala doba, kdy psáti dějiny nebude možno ani potřebno?" Cítí nápověď budoucího dění, neboť "již z toho, co vidíme a tušíme, z těch krvavých bouří a požárů, z mlčenlivého utrpení nesčíslných a z horečnatosti zraků prorockých, poznáváme žhavá dotknutí Věčného, palčivá přiblížení doběla rozžhavených želez na otrávené rány,..." Tvůrci nového jsou v nebezpečí, plynoucího z toho, že "oheň života žádá ustavičně živých obětí. A právě ti nejvyšší jako dcery královské pro rozkvět říše a příznivý vítr plavby budou obětováni". Březina cítí v hloubi hudbu pramenů, odhaluje "skryté dějiny" (jak se jmenuje další cyklus esejů) podoben proutkaři, který neví nic o fyzikálních silách, ale nachází prameny. Cítí to, co mnozí odmítají vnímat, co "země v posavadních dějinách svých neslyšela...hlas zástupů".

Mystik z Vysočiny volá: "Není možno, aby lidstvo nepochopilo, že posavadní hospodářství národů znamená ztráty nejjemnějších radostí a ohrožení celé duchové žně země", vyslovuje lítost nad "zástupy, zakletými k práci a hladu", a volání zástupů je pro něj podnětem víry. "Věříme a nový rod lidí připravujeme...My dnes všichni zahyneme v poušti a zaslíbené země neuvidíme." Březina hlásá, že "jeden jest člověk od pólu k pólu, se stejným kosmickým osudem a stejným tajemstvím, jedna mystická jednota v miliónech, kteří byli, jsou a budou." K čemu se asi vztahuje výrok, že "i vůle podrobeny jsou zákonu, dle něhož nižší formy pracují pro vyšší"? Březina vzrušeně líčí jak "šli zemí podmanitelé, vítězi, mučedníci a šílenci vůle. Pod mocnýma jejich rukama jako těsto promísili se národové, hořela města, kypěla bolest. A klesali konečně, vysíleni, zlomeni tíží nadlidské úlohy v jednotu zhnísti roztříštěná množství a celou zemi sevříti pro věky v pěst jediného zákona. Ztroskotali, poněvadž jejich práci rušily v hlubinách života nevybojované zápasy duchů. Ale věčná žízeň po jednotě, která - třeba si toho nebyli vědomi - dala vznik jejich tragickému šílenství, udržuje se z věků do věků ve vůli miliónů."

Březina tyto tvůrce neodsuzuje, vždyť "jen v zasažení proudu, který tvoří říše, s oslňující nádherou pracuje v neviditelném a který v jediné bytosti dává procitnouti celému rodu, rozsvěcují se tvůrčí zraky a rozvazuje jazyk...Nic se neztrácí v duchovém světě; i zamítnutý kámen najde své místo v rukou stavitelových a hořící dům zachrání od smrti zabloudilého. Každá jasně vyslovená myšlenka činí lehčí sen všech lidí na zemi". Je to rozhřešení pro nás lidi 20. století? Slyšme, jak líčí smysl boje: "Davy, po tisíciletí pokorní udělovatelé nádhery a chleba, se pohnuly. V prvním zamrazení hrůzy, jež provází každou novou pravdu, počínáme tušiti, že na našich bolestech a radostech mají největší účastenství bytosti, jichž celý život neuvidíme, a že zasahováni jsme ranami, aniž bychom znali ruku, která nám je zasazuje. Tajemství hmoty září z hlubin hmoty;...Duch, zajatý ve službě vítězů, zdvihá se proti nim. V nejžhavějším ohnisku boje hospodářského a sociálního jedná se o duchovní věci, o jiný poměr srdce k miliónům srdcí, o jiné vidění radosti a krásy. Nový člověk ohlašuje se na zemi. Hospodář, od mezníku k mezníku přehlížející svou nivu,...V hlubinách duchů připravena jest již jeho říše a jiný pořádek věcí...rodí se smutek a znepokojující krása přítomné doby."

Že je to jen sen? "Ale i chvějící se, slabý a nejistý sen stává se silou prudkou jako vichřice, šlehne-li současně v miliónech srdcí. Dav má nejen okamžiky, kdy se zdá, že letí střemhlav tisíciletí nazpět, ale i úzkostná záření a varovný instinkt nebezpečí za obzorem, kdy se stává jasnovidnější nežli proroci a kdy dovede se rozhodnouti pro spravedlnost tak zastrašující a nepochopitelnou jako příroda." "Mlčelivá vzpoura trpících ve všech národech" i vzpoura "nejvyšších duchů" dává Březinovi jistotu, že přítomnost má "vzrušující intenzitu velkých dějinných rozhodnutí. Cítíme, že soudný den není v budoucnosti, ale že je nepřetržitou přítomností v kosmu...Čím nebezpečnější je přítomná chvíle, bližší zdá se rozklad a smrt, tím rychlejší a horečnější je pohyb myšlenek a srdcí." Březina vidí ve spravedlnosti slavnou, ústřední pravdu vesmíru, a proto přitakává revoluci. "Revoluce je svatý zákon života; že se dějí dosud v ohni a krvi, svědčí o tmě, v níž dosud lidstvo trvá; neboť mladý, jitřní je svět člověka na zemi. Budou se díti v extázi bolestného štěstí jako porod bohorodičky, v úžasu z nové nádhery jako sen příliš skvělý, z něhož se bojíme procitnout". Jde o to, "styk člověka s člověkem aby byl učiněn bezelstný, mocný, jemný a čistý." Březina spojuje uskutečňování svobody na zemi s kolektivním úsilím. Zná dobře "tragiku veškerých lidských dějin", krvavé ruce "tvůrců řádu": neboť "nevykoupen je dosud život a stojí utrpením nesčíslných bytostí", vždyť "stupně, po nichž vystupovalo lidstvo k svobodě, byly jako purpurem pokryty krví".

Březina sní o tvůrcích nového řádu, kterým je panování službou, kterým je majetek iluzí, kteří obnoví přírodu ve svém tvůrčím snění, kteří půjdou směrem sjednocení dějin, neboť každý národ má šanci se osvobodit jen tehdy, bude -li osvobozeno celé lidstvo. Cesta Evropy je trnitá: "na této cestě není štěstí"a "naše štěstí je spjato se štěstím všech lidí". Cestu ukáže "dobyvatel-tvůrce", schopný "sjednocovat rozptýlené tisíce, svou vůlí připravovat jednotu v znepřátelených rodech země". Březina je člověk 20. století. Jeho verše předjímají chod století dvou světových válek a revolucí, techniky a ekologických katastrof.

"Viděli jsme zástupy nesčíslné. Ponurou majestátností věcí kráčeli smutni. Cizí byly si duše, jak by každá z jiného světa po tajemném ztroskotání zachránila se na zem. I snily o svých ztrátách.... Snili o městech, jež vládnou nad zeměmi. O rozkoši práce, slavnostním zvonění kladiv, zkrocení ohně, závratích boje, signálech jízdy, sladkosti nebezpečenství, hrdosti dávajících, smělosti ruky, jež hází tajemné sítě nad národy, a o slovech, jež jako smolné věnce padají na města nepřátelská.... O tragické žízni hledajících, honbě, která tajemství stíhá cestami nesčetných světů, ústících v jediném světě,... Mezi nimi šli stavitelé tvého chrámu. Ti jediní ze všech poznávali se znameními. Jako slib jiných nebes a země viděli hrůzu a nádheru věcí. V plnosti nesčíslných forem cítili prvotní napětí tvého tvůrčího dechu,...Vykoupením tajemné viny byla jim bolest a práce...tvá spravedlnost, silná a vládnoucí smrtí, rtům jejich odňala vzpomínku na všechnu sladkost země....
zpívati slyší jedinou laskavou sílu,
jež změnami nesčíslnými hledá pravou tvář země....
Signály návratu, očekávané všemi bytostmi země, shromažďující bratrstva lovců
v ironických labyrintech pralesa snění?...
Pro silnou rozkoš rozdrcen býti jako vlna
pohybem bratrského oceánu majestátního
a jako trs bílého květu trysknouti k výši pěnou
při úderu o skaliska země zaslíbené."

Březina vycítil tragiku úsilí o obnovu světa o nalezení jiných světů. V poznání, že toto hledání je spojeno s obratem k člověku, s antropologickým posunem, nebyl sám: Antonín Sova, jeho generační druh má stejný názor. I on došel k přesvědčení, že

" ...je nutno se vrátit k zemi.
Ne, mimo člověka nemožno najíti nových světů....
Ne osamostatnit se v dálkách a na výších. Vrátit se z dálek
a vrátit se z výší zas k člověku, žití to příštího smysl...
My k lidstvu se musili vrátit: že nového lidství je třeba,
že třeba je rozvalin přežilých říší a vyhaslých církví,
že třeba je otroky stejně jako tyrany zhrdat,
že vyprázdnit chrámy je třeba, dřív než nás v sutinách pohřbí."

Bohumír Šmeral, zakladatel naší strany patří zároveň mezi významné osobnosti, které stály u zrodu československé státnosti. Je pravda, že během první světové války ho jeho přesvědčení o nutné internacionalizaci ekonomického života vedlo ke skepsi o možnostech národního státu, i když na stockholmské konferenci přiznal, že s ním nesouhlasí 95% českého národa. Jakmile ale bylo jasné, že národní stát je dějinnou realitou, staral se o to, aby hlas levice nechyběl ve spektru politických sil a aby byl co nejsilnější. Československou buržoasně demokratickou revoluci, z níž se stát zrodil, viděl jako nesmírný pokrok, jako daleko příznivější půdu pro zápasy o sociální osvobození než jaká existovala za monarchie. Pod jeho vedením se komunisté postavili za půdu tohoto státu, nešlo jim o to ho rozvrátit, ale získat. To je nakonec logicky dovedlo k co nejdůslednější obhajobě republiky proti hrozbě fašismu a k politice lidové fronty. Šmeral sám měl nesmírný formát jako člověk i jako politický myslitel. Je například známa jeho pomoc katolickému básníku Jakubu Demlovi, jeho citlivý vztah ke konzervativně smýšlejícímu Jaroslavu Gollovi, na kterého řada lidí po říjnu 1918 kydala špínu. Je pochopitelné, že takováto osobnost je pro nás inspirací, jak v zájmu překonání krize překonat existující bariéry a předsudky, a nabídnout všem demokratickým silám v zemi obnovení praxe kulatých stolů na všech úrovních, jež by mohlo skončit vypracováním Charty národní dohody. Tento krok diktuje potřeba protikrizového programu: to po nikom nevyžaduje obětování vlastní identity, stejně jako se my nevzdáváme našich vyhraněných opozičních přístupů i naší koncepce vývoje společnosti.

Mnozí nám odpovědí, že zárukou zdravého vývoje země je pluralita politických stran. Zdůrazňujeme, že se politické, ekonomické i kulturní plurality nikdy nevzdáme, že je pro nás cennou hodnotou a náš socialismus je pluralitní. Pluralita stran ale na druhé straně není všelék. Evropu před vmanévrováním do druhé světové války nezachránila, nezabránila ani korupčním aférám, ani vtažení amerických občanů do vietnamského válečného dobrodružství. Pluralizace politického života je ale nezbytnou podmínkou demokracie, otázkou je, nakolik jsou schopny tuto pluralitu ve svém vlastním rámci zaručit samy politické strany, nakolik se zbavily autoritářství a nakolik si osvojily moderní komunikativní racionalitu jako princip myšlení i jednání. Do budoucna ostatně strany asi nebudou jedinou formou realizace politické kultury. V epoše participační politické kultury, jejíž doba nastává, budou vedle sebe existovat různá hnutí, neformální iniciativy, kluby (příkladem jsou oblasti ekologie, alternativních životních stylů atd.). Tak, aby se každý člověk mohl účastnit sobě přiměřeným způsobem politického života. Politika přestává být - tak, jak to předjímal Bohumír Šmeral - oblastí manipulace a stává se sférou participace. I předchozí systém chápal zájmové organizace Národní fronty jako něco, co je mimo politiku, a tím oslaboval jejich potenciál k vyjádření specifických zájmů občanů: nový režim ale zatím v probuzení politické pozornosti vůči specifických zájmům jednotlivých sociálních skupin také daleko nepokročil.

U nás se totiž žije bohužel stále v zajetí ideologických schémat a nediferencovaných přístupů, na prvním místě vůči dějinám. Není-li důvěra k dějinám, těžko obnovíme důvěru v síly lidí, v jejich budoucnost. A aktivizující mýty jsou sice možné, ale nesmí bránit smyslu pro dějinné reality. A dějinnou realitou např. je to, že dějiny komunistické strany jsou diferencovaný celek. S překvapením by dnešní zaříkávači dějin zjistili, že řada později objevovaných myšlenek se již objevila, zejména v době Šmeralově. Ten nikdy nenechal stlačit věc socialismu a komunismu do úzké perspektivy okamžiku. Zdůrazňoval, že bývají doby, kdy je správné nikoli hledisko okamžiku, ale hledisko staletí. Jsou to doby zlomové, převratné. V takové epoše žijeme i my.

Šmeralův odkaz směřuje proti politickému příštipkaření a malosti, proti provinciální pohodlnosti a zápecnictví. Šmeralův duch se ještě třikrát vrátil: ve třicátých letech, kdy strana prováděla politiku lidové fronty proti fašismu, a za války i v době poválečné (Šmeral v Moskvě vypracoval koncepci národní a demokratické revoluce), znovu pak v šedesátých letech.

Šmeralovo vedení KSČ spojovalo svou koncepci československé cesty k socialismu s formováním nového životního stylu, široce rozrůzněného, kde by měly své místo i sebevíc odlišné formy hledání alternativy vůči sociálně nespravedlivé současnosti. Šmeralův výrok "tvoříce nové poměry, chceme tvořit také nové lidi" (B. Šmeral, Výbor z díla 1, Praha 1981, s. 487) není frází. KSČ chtěla být předvojem nového života, ale nevylučovala jednotu kontinuity a diskontinuity. Šmeral sám např. předpokládal pluralitu forem vlastnictví při přechodu k socialismu, využití trhu při fungování nové ekonomiky. Šmeralova koncepce nevylučovala ani spojení s romantickými formami antikapitalismu, jak se projevovaly v tehdejší levicově orientované kultuře. Slohotvornost při boji za nový svět byla pro toto vedení charakteristická: někteří sektáři ale na přelomu 20. a 30. let ale chtěli redukovat poslání KSČ na to, být inspirátorkou třídních bojů, což by socialistické snahy silně ochudilo. Takto pojatá bolševizace by byla de facto stalinizace komunistického hnutí. I dnes se vyskytují někteří, kteří by nás rádi viděli v takové pozici sektářské výlučnosti, jako hlasatele jakéhosi "principu čistoty". Tento postoj si nikým nenecháme vnutit. My máme pochopení pro různorodost levicových postojů a předsudky i sektářství zděděné z minulosti musí být překonány, ať jsou na straně sociálních demokratů nebo u některých našich členů.

Už pro Šmerala je komunista sociální demokrat, který nezpochybňuje konečné cíle marxistického socialismu (tamtéž, s. 388), komunismus a sociáldemokratismus jsou podle něho dvě podoby téhož hnutí, dvě metody, které mají stejnou legitimitu. KSČM zdůrazňovala své samostatné, domácí zdroje komunistické identity a svou pozici národní síly. I tady můžeme navázat na Šmerala, který razil samostatnou taktiku vůči Moskvě (s. 383, 386) a spojoval budoucnost socialismu u nás s pokrokovými změnami v Evropě nebo alespoň ve Střední Evropě (s. 383nn.).