Bývaly doby, kdy bych s ní souhlasil. To bylo za první intifády, kdy se zdálo, že jedinou překážkou míru je izraelská okupace a izraelské osady a Palestinci bojovali skutečně jen proti okupaci (alespoň podle dostupných informací). Jak známo, tato intifáda nakonec zvítězila. Izraelci akceptovali OOP a Jásira Arafata jako partnera k jednání a mírový proces mohl začít. Nebylo jednoduchý, byl lemován počínajícími sebevražednými atentáty, na izraelské straně je jejich iniciátor Jicchak Rabin zaplatil životem. Přes všechny problémy a nedohody byl na místě optimismus -- vývoj šel směrem k míru.

Jednu chvíli byl už blízko -- zbývalo už jen pár sporných bodů. Jedním z nich byla Chrámová hora v Jeruzalémě, třetí nejposvátnější místo islámu a zároveň nejposvátnější (vlastně jediné skutečně posvátné) místo judaismu. Izraelci byli ochotni předat většinu tohoto území -- kromě Zdi nářků -- pod palestinskou svrchovanost pod podmínkou, že židé sem budou mít neomezený přístup. Palestinští delegáti to nejprve odmítali, nakonec na to přistoupili. Když se o tom dozvěděl tehdy ještě nepremiér Ariel Šaron, rozhodl se to otestovat. Udělal si na Chrámovou horu procházku v doprovodu televizních kamer.

A vypukla druhá intifáda, která trvá dosud. Postupně se ji podařilo pohřbít veškerý pokrok, kterého bylo dosaženo, ba co víc -- situace je dnes horší, než kdykoli dříve od roku 1948, a to na obou stranách.

Samozřejmě Šaron nenavštívil okrsek Chrámové hory kvůli své víře -- ostatně z ortodoxního hlediska tam jako nezasvěcený neměl co dělat. Chtěl Palestince vyprovokovat. Podstatné ovšem je, že se mu to povedlo. Kdyby šlo o protesty politiků, dalo by se nad tím mávnout rukou -- politici se zpravidla dohodnou, když musí. Kdyby šlo o pár atentátů navíc -- budiž, teroristy lze zničit, pokud nemají masovou podporu. Ale intifáda -- to je národní povstání.

Pro Palestince -- ne pro extremisty, ne pro Jásira Arafata, ale pro Palestince -- bylo zřejmě praktické naplnění zmíněného bodu smlouvy -- byť dosud neratifikované - nepřijatelné. Pak je ovšem otázka, nakolik pro ně budou přijatelné i ostatní body, a zda tedy bude mít taková smlouva vůbec smysl. Ostatně palestinští představitelé se nijak netají tím, že vyklizení okupovaných území má být pouze první krok. Dále by měla následovat restituce Palestinců uprchlých či vyhnaných v roce 1948. Nezdá se, že by tato politika narážela mezi obyčejnými Palestinci na nějaký viditelný nesouhlas. Lidsky se to dá pochopit, podobně jako v eventuálním případě sudetských Němců. Ale mír se na tom stavět nedá.

Jana Malá tvrdí, že "Když to nedokázaly arabské země hned po vzniku Izraele [zlikvidovat Izrael], tak za tolik dlouhých desítek let je to naprosto holý nesmysl". Nevím, z jaké logiky čerpá svoji jistotu. Proti Izraeli už dnes nestojí koalice arabského světa, jejíž nejednota, neschopnost a leckdy i nezájem umožnily Izraeli přežít. Teď proti němu stojí relativně malá skupina teroristů se širokým zázemím, která po svých arabských bratří nechce osvoboditelské armády, ale jen trochu petrodolarů a politické podpory. A tohle dostanou. Jejich strategie není beznadějná : znemožnit v Izraeli normální život, vyštvat odsud všechny kromě největších fanatiků -- a s nimi si už poradíme... Palestinci jsou v tomhle sporu slabší stranou, ale na tohle jim síly stačit mohou.

Izraelští židé nejsou holubice -- rozhodně ne jako celek. Jsou to tvrdí hráči, kteří vždy uměli využít chyb svých protivníků. I z pragmatického hlediska se jejich politice dá ledacos vytknout. Jenže málo platné, tohle kolo vzájemného násilí rozpoutali Palestinci. Je tudíž na nich a na jejich představitelích, aby jasně definovali svůj konečný cíl, po němž už žádná vynucená "náprava minulosti" následovat nebude. Pokud se tak nestane, potud mohou Palestinci poděkovat za svůj osud -- který opravdu není nijak záviděníhodný -- Izraeli stejně jako svým vlastním lidem. A možná i sami sobě.

Za dané situace může Izrael tvrdit, že bojuje o své přežití. Možná to není pravda, ale dokázat se to nedá. A rozlišit teroristy útočící pouze na civilisty od "členů boje proti okupaci" zaměřených "na vojáky a ničení vojenské techniky" je stejně obtížné jako rozlišit řádné odbojáře od normálních civilistů. I v mezinárodním právu platí, že je lepší být zločincem, než mrtvolou (o ty, mimochodem, není ve světě nouze). Nic na tom nemění fakt, že Arielu Šaronovi (stejně jako všem bojovníkům za celou Palestinu na obou stranách) se tohle všechno náramně hodí do krámu.