Holky a kluci soutěžící v předvolební kampani o první účast na vpravdě pionýrském táboře v Bruselu sestoupili z deštěm (a sem tam i pubescenty) zneuctěných plakátů, aby se ukryli do útulnějších prostor televizního prostředí. Zde jim sice nehrozí nějaké ty brejličky ( v horším případě kosočtvereček) v obličeji navíc, ale může je potkat daleko větší katastrofa. V rámci politického teleshoppingu se politická uskupení, honosící se často opravdu vznešenými názvy, mění v partu amatérských politických ochotníků, kterými vlastně z drtivé většiny jsou.

Úplně postačí přijmout zákon o právu politického subjektu kandidujícího ve volbách Teleshopping, alespoň ta náročnější hraná varianta, je založen na vytváření dojmu jakési reálně existující a řádně personifikované nabízející strany. Celý ten cirkus je nutný k prodeji výrobků, které jsou samy o sobě jen stěží prodejné, neboť nemají záštitu v žádné značce, protože si ji z různých důvodů ( hlavně kvalitativních) nejsou schopny vybudovat. Takto ne-prodejnému výrobku je tedy třeba touto cestou vytvořit nějaké zázemí a vlastně i tu značku, což se děje hned dichotomně -- jednak neustálým omíláním a zdůrazňováním označení výrobku a budováním dojmu značky pro teleshopping samotný. A tak se tedy může divák kochat pohledem na jakousi simulovanou estrádu s diváky a s chlapem, vyhlížejícím na první pohled podezřele zejména kvůli svému neopodstatněnému šoumenství. Ať je to jakkoli překvapivé, tato podivná marketingová strategie je nesmírně účinná. Podle ekonomických výsledků společností, prodávajících skrze televizní obrazovku, s nimi aktivně kolaboruje čtvrtina obyvatelstva. O tom se komunistům v jejich nejlepších letech ani nesnilo.

Veselé vyprávění...

Proč se právě v této formě reklamy shlédlo dvaatřicet politických stran, hnutí a sdružení, mi není známo. Snad je to kvůli komerční úspěšnosti její mateřské, komerční verze, snad je to tou časovou omezeností, to je teď už asi zbytečné řešit. Že ale někteří "kreativci" vezmou teleshopping tak, jak leží, a vymění pouze mixér za svou stranu, překonalo i můj značně skeptický přístup k věci.

Sledovat sedmdesát pět minut po sobě následujících předvolebních spotů vyžaduje značnou dávku masochismu. S vypětím vůle jsem jeden den vydržel, i když to nebylo vůbec jednoduché, a retrospektivně jsem zaznamenal značné výpadky paměti i pozornosti, pročež nejsem schopen vybavit si jména většiny účinkujících.

Shodou okolností byl ten den první na řadě předvolební trhák Strany zdravého rozumu. S otevřenými ústy jsem zíral na jejího lídra, kterak se ujal role baviče a na nejasném příběhu obyčejné venkovské rodiny, v němž působí jako deux ex machina, zpěvem demonstruje zkázu a bídu zasévanou a pěstovanou parlamentně participujícímu stranami. Ze všech stran hrůzostrašná podívaná vrcholí změnou hudebního tempa, kdy se v kolenou pohupující a po řepkovém poli šlapající ing.Hannig ( jednička kandidátky) sebevědomě oddává své baladě s vědomím Blaníku v zádech. Strana zdravého rozumu, která už nikdy nemůže být považována ani za zdravou, ani za rozumnou nastavila laťku skutečně vysoko.

Po několika suchopárnějších kouscích nadešel čas dalšího nesporného favorita voleb. Nezávislá iniciativa vytasila svůj jediný trumf s předpokládanou razancí, a tak vysloužilá pornoherečka obutá do holínek dojí krávu, kydá hnůj, jezdí s kolečkem a do toho recituje pasáže ze stranického programu, přičemž zapomíná, že poprvé točí jiný žánr. Pokud se volič nerozhodl nyní, pak s ním jistě není něco v pořádku.

Sem tam se objeví modrá obrazovka se sdělením, že tento čas je vyhrazen ( a nevyužit) té a té straně, někdy je modrá plocha obohacena stranickou deklaraci. Mezi takové patří např. Dělnická strana, jejíž první dělník Vandas zaujal vůči penězům vůbec rezervovaný postoj. Stranický program požaduje zrušení státních příspěvků pro politické strany. Na tuto průkopnickou myšlenku byl tázán v předvolebních Událostech a komentářích a podle očekávání potvrdil, že případný příspěvek by jeho strana samozřejmě nevrátila.

Nejasný vztah k penězům má i Všeobecná občanská strana. Sice také nevytvořila žádné filmové dílo, leč tvrdí, že jeho produkce vyžaduje čtyři sta tisíc korun, a že tedy dá peníze charitě (docela by mě zajímalo kolik).

Nejsem sice odborník na televizní tvorbu, ale z pouhého úsudku mohu potvrdit, že jsem za celých sedmdesát pět minut nezaznamenal jediný spot, který by se této částce alespoň přiblížil. Peníze se sice dají utratit s neopakovatelnou lehkostí, ale udělat půlminutový snímek pomocí VHS technologie za čtyři sta tisíc snad ani nelze. Zcela jasno má VOS v otázce budoucí zaměstnanosti "europeizované" ČR. Podle stranického programu je schopna vytvořit během pěti let milion pracovních míst s platem padesát tisíc EUR!!! Tedy lépe řečeno byla, do neděle. Teď má mít z gruntu nový program a tak se cesta České republiky na vrchol nejbohatších zemí světa protáhne ( podle vyjádření pana Kantora z VOS v Událostech a komentářích) na deset až patnáct let. Myslím, že i tak rádi počkáme.

Postrašil mě snad jen majitel Cibulkova Pravého bloku sugestivní otázkou, zda už mám dost politiků a jejich novinářů a zda bych nechtěl konečně zavést přímou demokracii. Ještě že to nemyslel vážně.

Mohlo by se zdát, že recese předčila, co do důležitosti, daňovou problematiku napříč politickým spektrem. Není tomu tak. Oficiálně se hlásí k této ideologii pouze dvě uskupení, a to Helax -- Ostrava se baví a Balbínova poetická strana. Zatímco prvně jmenovaná strana (jejíž kandidát zcela zvážněl, když mluvil o nejisté budoucnosti ostravské Stodolní ulice) představuje recesi lidovou, Balbínovi straničtí poetové se snaží nad všemocnou a ubíjející politickou všudypřítomností zvítězit cestou jejího intelektuálního pokoření. Groteska se jim povedla.

Přejděme do nejvyšší soutěže. Recesistické tendence nesou také spoty parlamentních stran. Unie svobody se i nadále ubírá cestou obrůstající hřbitovním kvítím, a to pod pseudonymem Liberální unie ( projekt Unie svobody). Se škraboškou či bez je však všem otcům a matkám tohoto nepovedeného politického dítěte jasné, že místo Ódy na radost se bude hrát Osudová. Je vidět, že netratili hrdosti zakladatelů a pomalu se loučí symbolem zmalovaného šaška, který nemluvě chce, aby mu všichni rozuměli. Tak to bylo přece vždy.

To v případě KDU-ČSL a ODS nese deklarované zdání recese pachuť jistoty trvale udržitelné moci. Začněme u lidovců. Nevidět to na vlastní oči, nikdy bych nevěřil, jakou oblibu má u lidí hlásících se k věčnému odkazu křesťanství cynický humor. Animace spotu snad dokonce pocházela z dílny tvůrců seriálu Beavis&Budhead. Příběh se odehrává v kuchyni. Zdánlivě spokojená polygamní rodina o třech mužích a jedné ženě jakoby něco vaří, přičemž se neustále potutelně usmívají.

Jelikož můžeme vyloučit, že by vařili s konopím, diváku nezbývá pátrat po důvodu. Ten se s celou krutostí odehraje na konci. Teď už naplno se řehtající lidovecká elita předkládá divákovi polotovar pizzy, kterou pouze přihřála v troubě a nyní jí vydává za své dílo, když tvrdí, že lidovci jsou už teď členem toho nejsilnějšího žvance na EP --pizze. Není nad vlastní schopnosti.

To ODS je upřímnější a jasně dává najevo převahu a sebejistotu. Tato strana je realističtější než realita vždy a všude. Není se tedy co divit, že i její předvolební agitka je obdařena touto charakteristikou. Spot s nesmírným vtipem vypráví o tom, že z pouhých čtyř reálných kandidátů ( komunista, lidovkyně, sociální demokrat a občanský demokrat) je nejreálnějším aspirantem právě její zástupce, neboť jen on ví jak se správně vyhoupnout do politického křesílka a hovět tam nepřetržitě co nejdéle. A do duše divákovi se začíná vkrádat smutek. Tento pocit mocně zesílí, když je nutno konstatovat, že vedle jalových sociálních demokratů naložili s tímto danajským darem relativně nejlépe komunisté... jejich sebevědomí je zřejmě také značné, když už zase kandidují doktoři politických věd.

...se smutným koncem

Smutek ovládne diváka hned poté, co si uvědomí, že za tou vší horší či ještě horší propagandou stojí to nejdůležitější poselství. Tím je ozvěna politického tokání, která mluví o pevně ohrazeném teritoriu parlamentních stran a potěmkinovské alternativě všech těch hnutí a straniček, které jsou odsouzeny k zániku bez nároku na podíl historie a dělají mocným jen jakýsi demokratický kompars.

Koho může oslovit strana nesoucí jméno prvního československého prezidenta, když nejčastější znalostí průměrného voliče o něm je to, že měl rád Ach synku, synku. A možná že průměrného voliče přeceňuju. Čeho chce dosáhnout strana zaměřená tematicky na venkovskou provincii, když venkov bez velké nostalgie přijímá městský způsob života? Není se čemu divit, málokterá vesnice v ČR se nedá považovat za příměstskou. Strana za životní jistoty jistě má zřetelnou voličskou základnu. Ale jak chce politicky fungovat strana zaměřená pouze na jednu populační vrstvu, navíc vrstvu postproduktivní? Strana akcentující moravské zájmy chce povýšit Moravu někam nad Českou republiku. Koruna Česká chce v postmoderně postavit na zelené louce monarchii...

Kam míří všechny ty strany, které pod roztodivnými názvy buď míchají v různém poměru ten stejný koktejl nebo se s hrdostí hlásí k extremismu? Je to snad nějaký nový trend zakládat bezobsažné politické strany v prvním patře hnijící džungle?

Jistou šanci mají pouze ti, kteří, aniž by přinášeli cokoli nového, mohou se "pyšnit" nějakou tou politickou celebritkou, jako třeba Nezávislí kandidáti či stejnorodé sdružení s ocáskem Evropských demokratů. To však jen potvrzuje, že úspěšní mohou být pouze ti, kteří se už politicky etablovali a mají ještě dost nezdravé drzosti k realizaci nových "projektů".

Celý ten zapeklitý problém je způsoben ideovým deficitem a trvalé obsazení konkurujících si ideologií klubem rádoby povolaných. Klikatit různé známé cesty a zabalit takový itinerář do umaštěných novin je marností nad marnost. Můžeme jen litovat, že česká zelená alternativa vystupuje jaksi zásadně apoliticky, když by si měla být naopak vědoma povinnosti nalézat přístup k voličům, protože je hendikepovaná v oblasti zajišťování občanova pohodlí. Česká mutace Zelených se naopak staví a limine do nadpolitické opozice a promarňuje tak už řadu let možnost narušit pokojnou hegemonii nepříjemně stabilizovaných či restabilizovaných politických struktur.

Předvolební spoty jsou kruté svou výmluvností o české politické scéně. Samy o sobě nemají žádný význam a celé zpracování politické televizní kampaně je špatné. Proč aspoň nebyla prohozena doba vysílání spotů s dobou Událostí a komentářů? Je snad strojové opakování zpackaných reklam na dvaatřicet zaručeně nejlepších politických stran důležitější než sdělování názorů zástupců jednotlivých stran v diskusi?

Sledovanost spotů je mizerná a pokud se na ně někdo dívá, pak nejspíš dojde k názoru, že k volbám do Evropského parlamentu nepůjde. "Zboží" nabízené politickými kandidáty má zjevně prošlou záruční lhůtu a nepomohla by mu sebelepší reklama. A divák? Je zvyklý na kvalitněji vyrobený teleshopping.