(Připadá mi to stejné, jako kdyby se tvrdilo, že při ročním počtu letecky přepravených osob 20 milionů a 1000 osobách, které zemřely při několika leteckých neštěstích, že většina lidí cestujících letecky cesty nepřežila.) I kdyby bylo disidentů 140 000 (což jistě nebylo) bylo by to zase 1 % z celkového počtu obyvatel, a tudíž je docela dobře možné, že většina obyvatel nemá s STB vlastní zkušenosti, což asi špatně zapadá do rétoriky dnešní propagandy.

Ostatně, Jan Čulík pro disidenty překládal různé dokumenty, tak bude vědět lépe, kolik lidí v tom jelo. S článkem pana Víta zcela souhlasím, vyjádřil se mnohem lépe než já a myslím si, že jeho pohled na tehdejší dobu je zatím nejobjektivnější.

Tím ale nechci naznačit, že v minulém režimu bylo všechno v pořádku, nebo jakýmkoliv způsobem zpochybňovat zkušenosti disidentů s StB a že jejich šikanováni nebylo svinstvo - svoboda slova by měla být pro každého a za názory by lidé neměli být trestáni -- jenže za názory byli lidé potahování i v tomto režimu.

Dnes se svoboda slova skloňuje ve všech pádech, ale názory, které nejsou "oficiální", se vůbec do sdělovacích prostředků nedostanou (a to prosím už neexistuje cenzura!) a pokud náhodou nedopatřením nějaký názor pronikne, je jeho nositel zpochybňován - viz článek Jiřího Jírovce "O pokusech zdiskreditovat Michaela Moora" (BL 27. 5.) a nebo knížku Františka Koukolíka a Jan Drtilové "Základy stupidologie" (nenechte se mýlit odborným lékařským názvem), kde jsou podrobně popsány různé metody propagandy v USA a vše doloženo oficiálními statistikami.

Pozn. JČ: Co byl ale "disident"? Pavel Wonka vůbec disidentem nebyl, jen pomáhal lidem právním poradenstvím a rozhodl se podat nezávislou kandidaturu v době Gorbačovovy perestroiky. Jaroslav Hutka se "stal disidentem", když policajti po osmi letech objevili, že pořádal po celou dobu sedmdesátých let nekonformní koncerty. Musel byste definovat onoho "obyčejného občana". Kde je ta hranice chování, které ještě nevyvolávalo trest?

Řeknu vám historku: Než jsem se vystěhoval v roce 1978 z Československa, učil jsem angličtinu na Jazykové škole v Praze. V jednom velmi pokročilém konverzačním kurzu jsem vedl v hodině diskusi, vždycky na nějaké téma. Jednou jsem si vybral téma "Lidi jsou za sebe navzájem odpovědni". Velmi rychle se hodina proměnila v soubor emocionálních stížností studentů, že se po roce 1968 Západ na Československo vykašlal a dopustil, aby ho znovu ovládli normalizační komunisté a kolaboranti se Sovětským svazem a husákovskou mocí. Nedokázal jsem tu diskusi zvládnout.

Asi po dvaceti minutách přišel do hodiny opozdilec. Po ukončení hodiny mi pak řekl, že když přicházel k naší učebně, u dveří zvenku kdosi stál a za dveřmi poslouchal, co se děje vevnitř. Když k učebně opozdilec přicházel, tato poslouchající osoba zmizela.

Toho večera jsem nebyl zrovna bez obav. Myslíte si, na základě svých zkušeností, že mé obavy byly neopodstatněné? Vždyť jsem nebyl disident! Naštěstí se nic nestalo.