27. 4. 2004
Kavan: Hybášková se mě bála. Čím jsem si zasloužil takovouto chválu?diskusní příspěvek na "pražském aktivu" ČSSD 24. 4. 2004 Scházíme se v napjaté době, kdy přinejmenším výrazný pokles našich preferencí ve veřejnosti nás nutí k zamyšlení nad naší prací, nad naším směřováním, nad plněním našeho programu a tedy očekáváním našich voličů, k důkladné sebereflexi nutné k pochopení situace uvnitř naší strany. Jsem levicový sociální demokrat a je proto pochopitelné, že v době reformy veřejných financí, nedostatku peněz ve státní kase, vyplácení desítek miliard za špatné státní záruky a v atmosféře diskuse o nutnosti modernizovat sociální stát, kterou vedou i některé sesterské strany např. v SRN a v Británii, mám obavu o osud některých sociálně demokratických historických priorit včetně bezplatného zdravotnictví a bezplatného školství. Za stavu rostoucí nezaměstnanosti je obava o osud sociálního státu o to více aktuálnější. |
O nespravedlivém a necitlivém odklonu od přímých daní, které máme v programu k daním nepřímým, které postihují především chudší občany, jsem hovořil již na jiných stranických fórech. Nevím proč bych měl přijmout myšlenku, že sociální stát se přežil nebo že ho máme dočasně opustit. Jsem naopak přesvědčen, že dokud budou existovat výrazné sociální problémy, do té doby je nutné bránit sociální stát. To chápou i naši kolegové v evropských sesterských stranách. Je pochopitelné, že je třeba zeštíhlit zbyrokratizované sociální státy blahobytu, jejichž štědré dotace nevytvářejí pracovní příležitosti, ale naopak mají demotivační dopad. Je tedy třeba modernizovat. Mám však obavu abychom nemodernizovali sociální stát tak dlouho, až se z něho zcela vytratí sociální spravedlnost i solidarita s občany bez privilegií, tedy našimi voliči. Měli bychom si dát úzkostlivý pozor abychom z pověstné vaničky nevylili s vodou i mimino, tedy abychom se nevzdali programových principů, které z nás dělají právě sociální demokracii. Protesty britské levice v labouristické straně, demonstrace v Německu, krize v polské SDL apod. ilustrují, že se nejedná zdaleka jen o vnitřní problém ČSSD. K této problematice se tady již vyjádřila řada řečníků a jistě o ní bude hovořit i mnoho dalších přihlášených kolegů. Já bych se proto teď soustředil na parketu, které si myslím, že rozumím, tj. na zahraniční politiku. To, že zahraniční politice rozumím, nedávno veřejně potvrdila i osoba, od níž bych to byl nečekal, tedy Jana Hybášková, bývalá velvyslankyně v Kuvajtu, blízká spolupracovnice ministra zahraničí Cyrila Svobody, nadšená stoupenkyně současné války v Iráku i humanitárního bombardování bývalé Jugoslávie, manželka dlouhodobého kritika ČSSD Ivana Gabala. I pro ty, kdo mne neznají, bych přečetl úryvek z její knihy "Čekání na válku": "Málo se u nás doma ví kdo je Jan Kavan. Aktivní zahraniční politik, člověk, který zahraniční politice velmi rozumí a velmi ji umí. Také profesionál. Skvělý analytik. Hrozný syntetik. Člověk, jehož mravní vědomí stáčí výsledky analýzy vždy směrem, kterému já říkám pokřivený. Skvělá úvaha, strašlivý výsledek. Dr. Jekyll zahraniční politiky. Bojíme se toho džekylovství (Nevím zda paní velvyslankyně chtěla říct, že jsem byl ztělesněným dobrem zahraniční politiky anebo zda si popletla dobrého Jekylla se zlým Hydem, jeho druhým já). Bojíme se, že bude proti jakékoli operaci, proti Americe, válce, že využije všech svých konexí, které má...Znovu oživí své britské a americké rádoby pacifistické, bojovně protiválečné vazby. Víme, že to udělá, že je mocný, že může být úspěšný. Bojíme se toho, jak ovlivní gen. taj. OSN Annana. Bojíme se toho, jak pozvedne levicové kruhy demokratů....nebáli jsme se ani tak Kavanova vlivu na českou zahraniční politiku. Báli jsme se jeho vlivu na světovou politiku, na zákulisí, intriky v OSN....báli jsme se jeho vlivu uvnitř americké levice. Já jsem se bála pekingské kachny, světově nechvalně známé Kavanovy česko-řecké iniciativy, která měla zastavit spojeneckou operaci NATO v Kosovu...". Čím jsem si zasloužil takovouto chválu? O stránku později mi to bylo jasné. Hybášková měla jakési vnuknutí, uviděla před sebou vizi, že budu chystat nějaký mírový plán, který se však "později smrskl na jakousi ubohou rezoluci české sociální demokracie proti válce v Iráku. Ubohou natolik, že se přiznám, ani jsem jí nečetla". (I bez čtení však věděla, že je ubohá.) Neexistující plán byl poražen a "pacifista Kavan byl zpacifikován". V knize Hybášková kontrastuje můj postoj s údajným postojem Vladimíra Špidly, který - píše velvyslankyně - , "souhlasil s mým názorem o nutnosti české účasti". Měl prý pochopení pro bezpečnostní vazby naší země, pochopení nutnosti aktivně hájit evropskou stability demokratizací Blízkého východu. O zcela jednoznačné podpoře války ministrem Svobodou tu nemusíme hovořit. Sám ji dobře medializoval. Česká vláda lavírovala. Nechtěla si pohněvat ani USA, ani Evropu a asi ani vlastní občany. A tak jsme někdy byli v koalici ochotných, jindy zase ne, což záleželo na tom, kdo o tom hovořil a v jaké době. Zdá se mi však, že je důležitější srovnat tyto postoje, včetně mého, s dlouhodobým programem ČSSD, kde se jasně píše, že "ČSSD se staví za řešení vzniklých krizí především mírovými prostředky, avšak v nezbytných případech, v souladu s ústavním pořádkem ČR, platným mezinárodním právem a převzatými závazky, podpoří i použití síly v nezbytně nutné míře na základě mandátu Rady bezpečnosti OSN.". Dnes je již jasné, že oficiální ospravedlnění války bylo postaveno na zkreslených informacích zpravodajských služeb. V Iráku na začátku roku 2003 nebyly zbraně hromadného ničení. Pan ministr Svoboda sice nejdříve prohlašoval, že má sám poznatky o existenci těchto zbraní, ale nedávno v Kotli již jen připoměl, že v minulosti Irák měl chemické a biologické zbraně .To je nepochybné. Ve své knize nedávné " Point of Departure" (Moment odchodu) to bývalý britský ministr zahraničí Robin Cook potvrzuje a dodává, že to samozřejmě věděly USA i Británie, neb ty zbraně tam dodaly nebo předstíraly, že Saddámův arsenál nevidí vzhledem k tomu, že ho používal proti Iránu. Rovněž je jasné, že v sekularizované irácké diktatuře nekvetla pšenice fanatickým islamistickým teroristům z Al-Kajdy.Teroristé z celého světa tam přišli až po invazi a dnes je Irák Mekkou teroristů. Díky invazi došlo přesně k té roztržce mezi islámským světem a Západem, kterou si Osama bin Ládin tak moc přál. Je nepochybné, že svět je na tom lépe bez krutého diktátora, jakým Saddám Husejn bezesporu byl. Nebyl ovšem nebezpečím pro svět, jak se tenkrát argumentovalo. A je stejně nepochybné, že zvolená metoda jeho svržení byla v rozporu s Chartou OSN a mezinárodním právem a nebyla nikdy posvěcena Radou bezpečnosti OSN, o jejímž mandátu se zmiňuje dlouhodobý program ČSSD. Okupační mocnosti čelí stále častěji místo girlandám květů a polibkům vděčných osvobozených Iráčanů střelbě a atentátům. Vítězství španělských socialistů odstartovalo drolení koalice ochotných. I významní američtí přestavitelé začínají dnes chápat, že z té díry v pohyblivém pouštním písku, v němž se okupační vojska ocitla, je může dostat jen OSN, jíž se američtí jestřábi, za vydatného přizvukování jejich českých přátel, ještě nedávno vysmívali a považovali jí za "irelevantní". Čeští soukmenovci často tvrdili, v rozporu se skutečností, že vše, co dělali, dělali právě v duchu rezolucí OSN. Vývoj dává za pravdu i "ubohé" sjezdové rezoluci ČSSD.Nechci se chlubit cizím peřím a tak podotýkám, že nejsem jejím hlavním autorem. Pouze jsem souhlasil být jedním z jejích tří sponzorů. Nesouhlas s válkou, která byla zahájena dříve než zbrojní inspektoři OSN mohli dokončit svou práci samozřejmě neznamená nesouhlas s dnešní snahou mezinárodního společenství zajistit v Iráku a v regionu stabilitu a předat Iráčanům vládu věcí veřejných v jejich vlastní zemi. Vzhledem k našim znalostem Iráku i dobrém jméně bývalého Československa by se ČR měla účastnit rekonstrukce a demokratizace Iráku. Programu ČSSD by odpovídalo kdybychom tak učinili v souladu s mandátem OSN aniž bychom nabídli fíkový list koncepci preventivní války bez jasného a přijatelného ospravedlnění. Tomuto postoji by odpovídala i přítomnost zahraničních vojsk na území Iráku po předání suverenity Iráčanům 30. června, pokud ji posvětí OSN a Iráčané sami o ní požádají třeba v zájmu zabránění občanské válce. Vývoj dává za pravdu například v Británii Robinu Cookovi, který na protest proti válce rezignoval, u nás v ČSSD lidem jako je třeba Vladimír Laštůvka, já či někteří další. Se zájmem jsem si přečetl v již zmíněné Cookově knize o jeho zkušenostech s tiskem, který po jeho kritice války začal spekulovat, že Robin chce založit levicovou frakci proti blairovskému vedení své strany. Dovedu si to dobře představit. Cook na to reagoval trefnou poznámkou, že on se vnímá jako člověk loajální k labouristickému programu kdežto skupinou, která je s labouristickou tradicí v rozporu jsou právě stoupenci války. A povzdechl si, že je stále složitější podporovat evropskou sociální demokracii (Cook je předsedou Evropské sociálně demokratické strany). a současně být přítelem či stoupencem prezidenta USA Bushe. Sociálně demokratickou vládou schválená Koncepce zahraniční politiky z roku 1999 slibuje, že česká zahraniční politika bude na Blízkém východě "sledovat vyvážený přístup ke všem státům oblasti". Co je ovšem vyváženého na instrukci českým diplomatům, aby podpořili politiku Izraele vždy, kdy jí podpoří nejméně tři jiné státy? Co je vyváženého na politice, která staví bezpečnostní zeď nejen podél respektované tzv.zelené hranici, ale občas ukrajuje i kusy palestinského území. Co je vyváženého na snaze získat pod svou kontrolu vodní zdroje a na vytváření situace, kdy by jakýkoli budoucí samostatný palestinský stát nemohl být nezávislý a funkční. Za vyváženou považuji politiku podpory koncepci tzv. cestovní mapy (road map), která vznikla v Evropě a později jí přijalo za své tzv.diplomatické kvarteto (USA, EU, OSN a Rusko) pod vedením USA. Předpokládám samozřejmě, že tady jsem mezi inteligentními lidmi, kteří tuto mou kritiku nechápou jako podporu sebevražedných atentátů v duchu hesla, že nepřítel terče mé kritiky je mým přítelem. Byl jsem vždy nekompromisním odpůrcem teroristických akcí, stejně jako ČSSD jako taková. Byl bych rád kdybychom se v zahraniční politice mohli i nadále snažit promítat do praxe vizi, kterou -- poučena vlastními českými zkušenostmi a i inspirována evropskými sociálními demokraty -- schválila sociálně demokratická.vláda Miloše Zemana v oficiální Koncepci zahraniční politiky, tj. "napomáhat k vytváření mezinárodního společenství míru, bezpečnosti, spolupráce, demokracie a prosperity"....a klást důraz na princip vlády zákona, na nezcizitelná lidská práva, na požadavky sociální spravedlnosti a na práva občanů na důstojný život. Jednou když Británie i Irsko se snažily řešit vážné problémy, poznamenal Winston Churchill, že situace v Británii je vážná, ale není beznadějná. Irský premiér na to reagoval, že u nich je situace beznadějná, ale není vážná. Věřím, že situace v ČSSD nebude dlouhodobě ani vážnou, ani beznadějnou, pokud ji ovšem začneme všichni velmi brzo brát vážně a podle toho jednat. |