Název může znít trochu podivně, text článku jej ale plně objasňuje. Sám Monbiot se s tímto jevem poprvé setkal v rozhlasové diskusi s britským dovozcem dřeva z Amazonie. Když v diskusi upozornil na fakt, že jeho dodavatelé si najímají pistolníky, kteří vraždí domorodce, dovozce mu odpověděl: "Inu, život je v Brazílii laciný." Když ohromený Monbiot polemizoval, dovozce vybuchl: "Nepřednášejte mi tu o lidských právech. Mé rodiče zabil holocaust."

Vyprávění pohádky

Tuto scénu si Monbiot připomněl v posledních týdnech, kdy se mluvilo o genocidě ve Rwandě. Stereotypně se přitom vyprávěla stále ta samá pohádka -- hodní hoši byli vraždění zlými, ale pak se začali bránit, zahnali zlé hochy, vytvořili novou vládu a přinesli mír do zmučené země. Úplně jako v pohádce -- hodné oběti zůstávají hodnými oběťmi a zlí agresoři zlými agresory. Měnit znaménka je dovoleno, jen když se hodná oběť najednou ocitne na špatné geopolitické straně barikády -- jako se to stalo afghánským mudžáhidům. Dokud k tomu nedojde, jsou "obětem" tolerovány jejich zločiny. Vždyť přece tolik trpěly...

Po genocidě ve Rwandě její pachatelé s ostudnou pomocí francouzských vojáků unikly do Demokratické republiky Kongo. Nová Kagameho vláda Rwandy je pronásledovala přes hranice, spojila se s konžskými povstalci a pomohla svrhnout dosavadního konžského diktátora Mobutua a nastolit nového, Kabilu. Cílem ale nebylo jen pronásledovat pachatele genocidy.

Válka o zdroje

Neštěstím Konga jsou paradoxně jeho rozsáhlé přírodní zdroje. Kvůli nim byly v 19. století pozabíjeny miliony Konžanů kolonizátory přicházejícími na rozkaz belgického krále Leopolda, kvůli nim byl na kousky rozsekán Patrice Lumumba, kvůli nim západ po desetiletí toleroval a podporovat zkorumpovaného diktátora Mobutua. Kvůli nim také vtáhli do země vojáci rwandského prezidenta Kagameho. Podle zprávy OSN byla rwandská armáda nejagresivnější z celkově šesti armád, které v minulých deseti letech bojovaly v Kongu. Loupeže byly záměrně zvolenou taktikou rwandské vlády, která se chtěla dostat ke zdrojům bohatšího souseda.

Šlo o diamanty a koltan -- tedy vzácnou rudu tantalitu, potřebnou pro mobilní telefony a dováženou takřka výhradně z Demokratické republiky Kongo. 60 - 70 % tamního koltanu bylo těženo pod přímým dozorem rwandské armády, zbytek vesměs zajišťovaly společnosti napojené na Rwandu. Armáda jedné malé africké země tak měla takřka monopolní kontrolu nad touto klíčovou surovinou. Podobně Rwanda převzala kontrolu nad částí obchodu s diamanty -- mimo jiné se odhaduje, že měsíčně ukradla diamanty za zhruba dva miliony amerických dolarů. Ale nejen to -- na východě Konga převzala Rwanda státní prostředky, výběr daní a vybírání poplatků za vodu, elektřinu, silnice a letiště.

Záminka -- tedy boj proti pachatelům genocidy -- se stala brzy nadbytečnou. Někteří bývalí masoví vrazi z genocidy roku 1994 se naopak stali spolupracovníky rwandské armády, která po nich údajně "pátrala".

Miliony obětí

Rwandská armáda se sblížila s pachateli celkem logicky -- to, co páchala konžskému lidu se totiž podle pozorovatelů od genocidy příliš nelišilo. Nikdy sice nebylo jejím cílem obyvatelstvo východního Konga vyhladit, na druhou stranu válečné zločiny, vyhánění obyvatelstva a to, že bylo zbaveno obživy, mělo za následek více než 3,5 milionů mrtvých (podle odhadů OSN). Tato úmrtí jsou přímým následkem okupace východního Konga, které se dopustily armády Rwandy a Ugandy. Pro srovnání -- genocida ve Rwandě stála zhruba 800 000.

K formálnímu stažení svých vojáků z Demokratické republiky Kongo Kagame svolil v roce 2002 -- předtím si ale zajistil další odtok bohatství do Rwandy neboť do klíčových postů dosadil svoje lidi a vojáky, kteří těžili koltan navlékl do civilu. Prosperita, která pomohla udržet mír v post-genocidní Rwandě, byla z velké části zajištěna válkou v Kongu.

Když si v minulých týdnech si jeden z nejkrvavějších válečných zločinů, prezident Rwandy, připomínal desáté výročí genocidy a říkal, že bude usilovat, aby "se to už nikdy neopakovalo" nikdo nepřipomněl válku v Kongu. Chceme si přeci uchovat tu pohádku o hodných a zlých, ne? A tak umožníme oběti, aby páchala zločiny.

Suďme lidi podle toho co dělají, ne podle toho, kým jsou

Někdo by mohl tvrdit, že nic neohrožuje světový mír a lidská práva víc, než ztotožňování oficiálních míst s oběťmi. Hitler si získal podporu tím, že využil hněvu německého lidu vůči reparacím po první světové válce. Spojenci po druhé světové válce přehlédli vyhnání tří milionů sudetských Němců z Československa. Izraelská vláda tvrdí, že kdokoli kritizuje její porušování lidských práv je "antisemita". George Bush tvrdí, že Amerika má právo rozpoutat kdekoli svou "válku proti terorismu" kvůli tomu, co zakusila 11. září 2001.

Jistě, nesmíme nikdy zapomenout děsivé zločiny, od nichž si oběti berou své oprávnění. Pokud ale skutečně chceme, aby "se to už nikdy neopakovalo," musíme posuzovat lidi spíše podle toho co dělají, než podle toho, kým jsou, uzavírá svůj komentář George Monbiot.