27. 4. 2004
ExkomunikaceJedna stará dáma, často ji vídám při cestě tramvají domů, nastupuje pravidelně na předposlední zastávce tramvajové linky a vždycky se snaží dovolat se odpovědi na otázku, zda tramvaj jede do její cílové stanice, ačkoli tramvaj samozřejmě nikam jinam jet nemůže. Jednou jsem této paní pomáhal do schodů a říkal jsem jí, že tramvaj jede vždycky tam, kam potřebuje (řidič jí, z mně neznámého důvodu, odmítal odpovědět). " A toto je tramvaj?" zeptala se mě s upřímným údivem. Nikdy ji nevídám ve společnosti někoho jiného, vždy je sama. Jinou starou dámu zaregistroval jsem na jiném místě. Zmatená, těžko se pohybující, s reklamním letákem jednoho nově otevřeného hypermarketu v ruce, snažila se zjistit, zda-li se nachází na správném místě. Nikdo si jí nevšímal, nikdo neposkytl pouhé "ano". Byla sama v davu němých lidí. Často se mi stává, že při různých příležitostech mluvím s nějakým starým člověkem. Velice často, po chvíli rozhovoru, supluju syna, vnuka nebo jinou blízkou osobu. Čím to? Je to jen otázka dneška? |
Lidský život začíná a dospívá v období nesvéprávnosti. Doposud si lidské společnosti stanovovaly různé hranice pro převzetí svéprávnosti a svépovinnosti, po jejímž překročení se člověk stal doživotně (vyjma v případech psychické choroby, a to jen v určitých případech) členem společnosti s plnou odpovědností za své jednání a s plnými právy k němu. Dnešní společnost však postupuje jinak -- vymezuje prostor svéprávnosti mezi mládím a stářím. 20.4.04 byla na BL zveřejněna zpráva o zneužívání britských důchodců. Zpráva se zabývá nejčastějšími projevy a návrhem metodických řešení, která mají zneužívání seniorů předcházet, např. zákaz nadměrného podávání léků pro snadnější manipulaci. Půl milionu zneužívaných působí, i vůči demografické síle UK, šokujícím dojmem. V případě takové četnosti výskytu se nemůže jednat o nahodilou, nesystémovou záležitost. Kde hledat kořeny? C. L. Strauss se věnuje v jedné z kapitol knihy Myšlení přírodních národů problému historie a způsobu jejího pojetí u různých typů společností. Přírodní národy svou historii vesměs potlačují (zejména totemické systémy), kdežto společnosti, řekněme evolučního typu, svou historii respektují a ta se stává hlavní součástí jejich identifikace a odrazovým můstkem vývoje. Toť shrnutí. Kniha se přímo nezabývá zařazením starých lidí do společnosti a jejich podílem na společenských aktivitách, ale tento aspekt se dá, s použitím premisy o diferentním vztahu k historii, domyslet. Přírodní společnosti se identifikují na základě určitých neměnných mýtů. Mýty pro ně představují východisko pro konstituci společenského systému a odkazují na ně stejným způsobem, jako společnosti evoluční odkazují na svou historii. jelikož jsou tyto mýty, jednou pro vždy, odhaleny jako počin zakládající danou společnost, musí být chráněny a očišťovány od nánosů času a změn, které přicházejí ( proto třeba u nich nedochází k vývoji nástrojů a zbraní). Jak to ale na společenské uspořádání žijící části společnosti? Člověk, procházející jednotlivými etapami ontogeneze, představuje subjekt, směřující od stavu narození do stavu smrti. Vykonat tuto cestu znamená projít mnoha fázemi, kterými tato cesta vede. Někdo, samozřejmě, dosáhne vyššího, někdo nižšího věku, to však není podstatné. Podstatná je nemožnost dívat se do neživé historie a hledat zde otázky na své odpovědi vyplývající z nutnosti řešit problémy lidské existence: vztah k sobě samému, víra, směřování. Náhle je evidentní, že nejzazším a nejvzdálenějším objektem ztotožnění a uspokojení těchto nejistot je nejstarší generace živoucí ( jediné možné) historie. Nejstarší generace takové společnosti je tedy předmětem uctívání a autority, která pramení z toho, že tato generace došla na své životní pouti nejdále, a tak poznala ty fáze, které jsou generacím mladším prozatím neznámé. Jejich zkušenost, zprostředkovaná mladším členům společnosti, je v takovém systému jedinečná a nenahraditelná. Materiálně stagnující povaha těchto společností taky neklade důraz na materiální produktivitu, která má kulminační tendenci a která starého člověka diskvalifikuje v mnoha oblastech lidské činnosti: mýtus stanovuje postupy a způsoby zajišťování obživy a tyto způsoby se nemění. Společnost žije bez potřeby vyvíjet nové a dokonalejší technologie, míra produktivity ( pokud nedojde k narušení vnějších podmínek) se nemění. To souvisí se skutečností, že když nedochází k aktualizaci "výrobních" postupů, není zároveň kladen důraz na jejich interiorizaci v dovednostech členů společnosti. Vzdělání, chápeme-li ho jako schopnost orientovat se v časoprostoru různých světů, znamená pro tyto formy socializace zvládnutí vlastní mytologie, předávané z generace na generaci; nejstarší generace je tedy zdrojem a garantem správného života společnosti a plní tedy nejen funkci ekvivalentu historie , ale i funkce výkonná a soudní (proč musí být president čtyřicet let stár?). Zákonodárnou moc představuje mýtus. Paradoxně bychom mohli hledat a nacházet paralely tam, kde by se to dalo stěží očekávat. Je jedním ze základních rysů totalitních společenských systémů, že po uchopení moci provádějí různá opatření, která mají zajistit upevnění mocenského postavení a oslabení odporu -- monstrprocesy, restrukturalizace společnosti, majetkové přesuny. Cílem této snahy je rekonstrukce historie na základě ideologické podpory . Zmanipulovaná historie, cíleně a tvrdě vnucená společnosti, pak slouží jako důkaz oprávněnosti totalitního režimu k vykonávání mocenské zvůle.V této historii (a ve které vlastně ne?) je důležitá její personifikace, dávající konkrétní a hmatatelnou podobu. Vzhledem k tomu, že by se jen těžko zdařilo historicky rekvalifikovat nejstarší generaci, je tato nejprve vydávána za oběť poražené historické epochy ( třeba kapitalismu). V období generační výměny, kdy nejstarší generace postupně vymírá, totalitní režim má připravenu padnoucí historickou oslí hlavu i pro generaci následující. Jsou to přece pionýři a průkopníci nových časů a krásné současnosti, to na jejich bedrech ležela tíha zodpovědnosti a rozhodnutí, která udělali, a která udělali nejlépe jak mohli. Oslavujme je tedy, jsou to přeci hrdinové a za mnoho jim vděčíme. To je samozřejmě ideologie, vznášející se vysoko nad hlavami obyčejných smrtelníků; reálná životní situace je daleko složitější a jednotlivé osudy se od sebe diametrálně liší, přesto, rodina představuje v totalitě jednu z mála jistot a vztahy utvářené na příbuzenské bázi poskytují starým lidem určitou naději. navíc jim o státních svátcích pořád ještě vyhrává dechovka a stále ještě jsou zváni na vystoupení různých kroužků a souborů ( dnes mohou chodit na politické mítinky). A jak se stará o své rodiče postmoderní ekonomizovaná společnost? Často si všímám různých starých lidí když jdu po ulici, když nakupuju, když jedu hromadnou dopravou, prostě všude tam, kde je vyšší koncentrace lidí všech věkových skupin. A až příliš často jsem svědkem situací, které mě dovádějí k úvahám o smysluplnosti vlastního života za dalších několik desítek let. Jedna stará dáma, často ji vídám při cestě tramvají domů, nastupuje pravidelně na předposlední zastávce tramvajové linky a vždycky se snaží dovolat se odpovědi na otázku, zda tramvaj jede do její cílové stanice, ačkoli tramvaj samozřejmě nikam jinam jet nemůže. Jednou jsem této paní pomáhal do schodů a říkal jsem jí, že tramvaj jede vždycky tam kam potřebuje (řidič jí, z mně neznámého důvodu, odmítal odpovědět). " A toto je tramvaj?" zeptala se mě s upřímným údivem. Nikdy ji nevídám ve společnosti někoho jiného, vždy je sama. Jinou starou dámu zaregistroval jsem na jiném místě. Zmatená, těžko se pohybující, s reklamním letákem jednoho nově otevřeného hypermarketu v ruce, snažila se zjistit, zda-li se nachází na správném místě. Nikdo si jí nevšímal, nikdo neposkytl pouhé "ano". Byla sama v davu němých lidí. Často se mi stává, že při různých příležitostech mluvím s nějakým starým člověkem. Velice často, po chvíli rozhovoru, supluju syna, vnuka nebo jinou blízkou osobu. Čím to? Je to jen otázka dneška? Počátky jsou samozřejmě vzdáleny v minulosti, v podobě "vejměnků" nebo jiných úložišť pro opotřebované a nepoužitelné. V evolučních společnostech, kde starý člověk neplní jedinečnou úlohu posledního odkazu, jelikož tuto funkci převzala historie, nekopíruje společenské postavení časovou přímku symbolizující věk. Kopíruje kulminační křivku produktivity. Po překonání kulminačního bodu vlastní společenské produktivity klesá tato křivka rychleji a lehce, v protikladu jejího pracného šplhání vzhůru. Na "vejměnku" určitě nebylo nejlíp, byla to jistá forma izolace, avšak společenská konzistence venkovských komunit a zdvižený prst náboženské etiky nedovolovaly (alespoň navenek) nedodržovat úctu k vlastním žijícím předkům. Téměř shodná s tzv. primitivními kulturami byla situace ve výrobních technologiích, které sice procházely vývojem, ale adaptace na pokrok nevyžadovala nadměrného úsilí. Dnes? Nové komunikační technologie, inovující se obrovskou rychlostí, mediální pseudorealita, ve které se nedokážou orientovat ani lidé na vrcholu intelektuálních sil, neustálé proměny společenského systému spojené s novými a odlišnými administrativními požadavky, to vše a mnohé jiné klade na člověka nároky na okamžitou adaptaci a kompatibilitu. Jak se s tím vyrovná starý člověk, žijící většinu svého života v požadovaném stereotypu, kdy měl vždy dost času a sil každou vývojovou událost vstřebat (uvědomme si jen ta desetiletí, dělící černobílou televizi od barevné)? Každý po svém. Existují prostředky jak se bránit a zůstat v sedle toho splašeného šimla civilizačního vývoje, pelášícího neznámo kam a stavějícího se, co chvíli, na zadní nebo na přední. Může to být vzdělání, zajišťující dostatečnou obranu i prostředek k překonávání proudu času, může to být majetek, za který si ono know how koupím, měla by to být rodina, která mi dokáže postavit most, překlenující proud vývoje tam, kde bych ho nezvládl přejít. Měla by. Jenže být starý znamená nebýt mladý a být mladý znamená být vůbec. Starý člověk je persona non grata a strach z něj společnost řeší metodami, které místo omlazení přináší infantilitu. Je však nutné stáří izolovat, aby nebylo tolik na očích. Nedaleko mého rodiště je postaven penzion pro seniory. V poli, z dohledu. Společnost to vysvětluje poskytnutím zaslouženého klidu našim starým spoluobčanům. Jiný dům útěchy v tomto městě byl postaven s výhledem na hřbitov. Další štace. Nejlepší by bylo zavřít je tam všechny, měli by tam klid a my taky. A ty co se nepodaří izolovat fyzicky, přece můžeme ignorovat. "A toto je tramvaj?" Co opravdu poskytuje společnost starým lidem, aby dokázali důstojně žít? Připadají mi jako myši žijící z prachu a drobtů. Může být smyslem života bloudit celý den po supermarketech s mapami levných produktů? Nebo nechat se chlácholit televizí pořady z dob mládí, kdy svět bejval jako květ? Být starý, naprosto bych nechápal, z čeho pramení lesk (a bída) té roztomilé televizní stanice s hypnotizující spirálou ve znaku. Nic jiného by mi však nezbylo. Viděli jste na ČT pořad určený seniorům? Prostředí studia jako vystřižené z dob dávno minulých, rozmazlující hlasatelka, eufemismy a rady, jak si zavázet tkaničky od bot. Hlavně se nesnažit zprostředkovat současnost, posaďme je k televizi, ať je od nich na chvíli klid. Zůstávají formálně svéprávní, bez reálné možnosti využít podstatnou většinu svých práv ( možná, že jsme v tom s nimi). Medicína a farmakologie dokáží prodloužit život řádově o desítky let. To co nedokáží, je zajistit životu důstojnost, spíše naopak. Tu může zajistit jen morální zodpovědnost zodpovědných. Morální zodpovědnost je ale dána k dispozici individuálně, stala se do jisté míry směnitelnou a nezávislou na společenském úzu. Náš vztah k naší žijící minulosti může být jejím dobrým měřítkem. Zkusme ji tedy změřit, až se zase budeme posmívat tzv. primitivům a mávat rukou nad totalitou, v obou případech mají tento vztah na vyšší úrovni než my. |