Falešná totožnost

Ukázkovým příkladem výše popsané situace je kariéra polské odrůdy postmodernismu. Nejen, že původnost není jejím znamením, ještě navíc se domácí panovníci veřejného mínění postarali o všeobecné zmatení pojmů ve sporech, vedených kolem ní. Kvůli monopolu těchto rádobytvůrců, probíhají válečné linie v polské debatě o postmodernismu poněkud absurdně. Podle platné interpretace se postmodernismus jeví jako ďábelský vynález pařížských (jinak to nejde!) intelektuálů, který má sloužit hlavně relativistickému podminovávaní křesťanských hodnot, zesměšnění tradic a národních vazeb atd. V důsledku toho prof. Zygmunt Bauman, oficiální postmodernista III. RP (III. Polské republiky), je považován za ultralevičáka, a naproti tomu jeho kritici mávají praporem konzervativismu. Alternativa mezi postmodernismem a pravicí se kreslí tak výrazně, že v ní uvěřili nejen členové prý nepřátelských táborů, ale i dost zmatené obecenstvo. Nesporná moc této víry by přeci neměla zatemňovat skutečné rozvržení sil, které je zcela odlišné. Dosvědčuje to Jürgen Habermas ve své knize "Filozofický diskurs o novodobosti". Dílo, vydané před šestnácti lety, zahájilo vážnou diskusi o postmodernismu. Nejvýznamnější současný německý filozof obviňuje přívržence postmoderny z neokonzervativismu a přípravy ideologické půdy pro "pravičáckou revoluci".

Na první pohled není interpretace navržená Habermasem vůbec samozřejmá, ne proto, že se odchyluje od platného dogma ve varšavských médiích, ale pro velkou různost jevů zahrnutých do pojmu postmodernismus.

Nacházíme tady totiž filozofická díla Jacquese Derridy a Jean-Francoise Lyotarda, filmy Pedro Almodovara a Petera Greenewaye, hudbu Henryka Mikolaje Góreckého a Michaela Nymana, romány Milana Kundery a Umberta Eca, hyperrealistické umění Jeffe Koonse a Maurizia Cattelany, subkultury yuppie a techno, zdravou výživu a seriál "Akta X", proroctví New Age a kreslené filmy o Pokémonech. Všechny tyto často rozporné jevy a tendence mají přece alespoň jeden společný prvek, který rozhoduje o jejich skutečném charakteru, a jako takový byl Habermasem identifikován v ideologických textech otců postmoderny. Tak tedy různé kulturní fenomény, které tvoří tuto formaci, spojuje zjevné nebo skryté zamítnutí dědictví osvícenství.

Na lavici obžalovaných

Postmodernistická filozofie pramení z objevení temné stránky evropského rozumu. Tragické zkušenosti dvacátého století přinutily současné myslitele, aby revidovali optimistickou představu historického pokroku. Doposud se zdálo, že holocaust, zločiny kolonialismu, fašismu a stalinismu byly svého druhu recidivou temných sil mýtu v ušlechtilé epoše rozumu. Postmodernisté prohlásili, že jejich objevení se, 150 let po Francouzské revoluci, nebylo vůbec náhodou. Osvětim a gulagy je třeba podle nich chápat spíše jako nevyhnutelný důsledek uskutečnění osvícenského sociálního plánu. V tomto pojetí se totalitarismus dvacátého století ukázal ponurým reversem velkých idejí rozumu - svobody, rovnosti a bratrství. Utopické myšlenky moderní éry byly prohlášeny za pramen, ze kterého vyrůstá teror nynějších leviatanů. Velká idea odčarovaní světa se stáhla do karikaturní podoby strategie zahradníka, který hubí plevel, jenž znečišťuje pořádek a zakaluje průzračnost moderní společnosti. Věda se ztotožnila s mocí. V této situaci už bylo pouhou formalitou, aby se soud, jemuž byl rozum postmodernisty podroben, skončil odsuzujícím rozsudkem.

Pro filozofii to bylo definitivní zbavení se pokusů o angažovaní v kritické činnosti a naděje na radikální přetvoření společenských vztahů. Od této doby se novodobé emancipační myšlenky staly kamenem úrazu a oblíbeným chlapcem k trestání. Marx, Hegel a Freud byli odsunuti na vedlejší kolej. Obava z možného přetvoření kritiky z důvodu totalitarismu dovolila filozofům se oprostit od veškerých nadějí na osvobození. Na milost byly přijaty všelijaké mýty a příslušná dávka iracionalismu se stala žádaným kořením pro humanistická díla. Nadešel čas smazávání hranic mezi literaturou a filozofií. Místo, aby se postmodernisté pustili do nebezpečných revírů pravdy, dějin a společenské praxe, zaměřili se na otázky slohu, jazyka a kulturních rozdílů. Na útěku před totalitním universalismem redukovali sociální teorie na zkoumání všelikých menšin a záchrany jejich práv. Stará idea osvobození přenechala místo spravedlnosti vůči různorodosti a třídní boj byl nahrazen různými odrůdami feminismu a ekologie.

Bojovníci za sojové řízky

Výše načrtnutý program se rychle stal vyznáním víry poměrně velké části populace amerických a evropských universit. Její způsob života zřetelně odhaluje praktickou míru evangelia postmodernistických filozofů. Politické zájmy, jež byly ještě v sedmdesátých létech součástí studentské všednodennosti, se nyní se staly podezřelé a byly nahrazeny mnohem bezpečnější hrou na volbu existenčních strategií. Nikdo už nedebatuje o převaze socialismu nad kapitalismem, když diskuse o převaze vegetariánství nad masožravostí vyvolává živější ohlas. Nikdo už nebojuje proti vládě - nanejvýš vzbuzuje mírný zájem humanitární pomoc pro oběti působení vlády. Extrémní ekologové spatřují záchranu lidstva v sójové dietě, přičemž se vůbec nezabývají sociálně - ekonomickými předpoklady zničení přírodního prostředí. Solidarita s vystěhovalci se nikdy neprojevuje zkoumáním příčin, pro které si byli nuceni hledat v cizině prostředky k přežití. Současná mládež, místo toho, aby zatřásla základy světa, dává přednost účasti v transpersonálních psychoterapiích, aby si z vlastních hlav vymetla toxické emoce.

Taktéž útěk od totalitního jha velkých idejí vypálil své znamení i v jiných oblastech kultury. Umělecký éthos posledních dvou desetiletí se však proměnil prakticky jen v opuštění avantgardních plánů estetického přetváření světa ve prospěch estetizace jeho dosavadní podoby. Moderní hledání původnosti bylo zapomenuto, a hlavní strategií umění se stal pastiš a vyhrabávání starých ..ismů a konvencí. Stejně jako filozofie odhalila své literární koligace, tak se v umění skoncovalo s rozdělením na vysoké a nízké, elitní a masové, rafinované a kýčovité. Zvláště byly ceněny koláže, sestavené dle ověřených avantgardních triků, jež byly při zpracování úplně zbavovány původního ideového poslání. Oděvní móda devadesátých let, rozvíjející se podle schématu objevování stylů bláznivých sedmdesátých, šedesátých či padesátých let, je snad nejvýraznějším příkladem postmodernismu v oblasti kdysi nazývané výtvarným uměním.

Sociální dějiny postmodernismu

Postmodernismus měl tedy být mnohabarevnou, anarchistickou, autoritářskou a nekompromisně permisivní záležitostí. Skutečnost se však ukázala jako úplně jiná. Lidé se rychle přesvědčili o tom, že za rebelskou rétorikou se skrývá krajně konzervativní poslání. Stačí se podívat na politickou praxi éry postmodernismu. Nenajdeme v ní ani pluralismus, ani úctu k druhému člověku, tím spíše ne rozkvět utlačených menšin. Globální triumf vše sjednocující popkultury, vlna mravnostního konzervatismu, obrození nacionalismů, uzavírání hranic Západu před přistěhovalci, porušování základních lidských práv, největší rozdíl mezi chudými a bohatými v dějinách, a konečně imperiální politika tzv. "demokratických" elit, odhalují celkovou bezmocnost a odcizení postmoderní kultury. Nynější neshoda mezi krajně protiautoritářskou kulturou a čím dál tím více autoritářskou skutečností potvrzuje nejen bezmocnost, ale také podíl postmodernismu na tvorbě pravicového obrození posledního dvacetiletí.

Abychom pochopili tento paradox, nestačí ukázat na důsledky bezstarostného ztotožňění rozumu s totalismem. Je třeba se pokusit o rekonstrukci sociálního původu postmodernismu, stejně jak to udělal Terry Eagleton ve své výborné knize "Iluze postmodernismu". Skutečně se totiž postmoderna nenarodila na universitních seminářích, ale v ohni barikád památného roku 1968. Akademická teorie se jako obvykle projevila pouze zpožděným odražením procesů, které probíhaly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Je třeba říci, že to byla porážka tehdejšího revolučního hnutí, která ovlivnila změnu fronty novolevicových myslitelů. Vzhledem k represím, které uvědomily protestující sílu a bezohlednosti starého pořádku, museli myslitelé změnit taktiku. Dosavadní revolucionáři se museli vzdát universalistických ambicí a hledat útočiště v různých ekologických nikách. Sociální maximalismus radikalistické levice byl nahrazen zkoumáním spár a okrajů panujícího systému. Takovouto cestu si právě odbyli Jean Baudrillard, Ernesto Laclau, Lyotard a jiní. To je ale jen polovina pravdy.

Evoluce protestujících, vynucená pohromou v roce 1968, se totiž spojuje se začátkem dlouhé krize pořádku, který chtěli změnit. Postupující pokles procenta zisku v oblasti průmyslové výroby ke konci šedesátých let, naftová krize roku 1973 a uvolnění kursu dolaru o rok později, vyprovokovaly liberální obrat v hospodářské politice Západu, jenž se stal začátkem konce společnosti blahobytu. Od tohoto momentu se počíná prudká financizace kapitalismu a stejně prudký útok státu na skoro všechny pracovní a sociální práva, vybojovaná v předešlé polovině století. Je zajímavé, že propagandistický žargon neoliberálů z Friedmanovy a Hayekovy školy se velmi podobal heslům hlášeným krajními levičáky vyhozenými ze sedla. Podivuhodná shoda spojila postmodernistickou kritiku totalitarismu s neoliberálními útoky na opatrovnický stát. Chvála různorodosti si našla svůj protějšek v ekonomické podpoře růstu sociální nerovnosti. Útěk od racionalismu dobře souzní s pseudoreligiozní vírou v tvůrčí moc neviditelné ruky trhu a chaosu burzy. Individualismus osvobozený od sociální angažovanosti našel naplnění v typicky třidní etice akcionáře, který žádá zvýšení dividendy cestou redukce pracovních míst.

Podobnost se rychle změnila v totožnost. Přejímání rebelských idejí postmoderny ekonomickými fundamentalisty, toužícími po krásném devatenáctém století, probíhalo poměrně lehce, protože bylo praktickým výsledkem ústupu radikálů z celkové kritiky panujících vztahů. Ve skutečnosti, ovládnuté sociálními nerovnostmi, deregulacemi, burzovním a ekonomickým iracionalismem, mohou hlasité výzvy k porážce tyranie humanismu a emancipačních plánů nanejvýše plnit úlohu zástěry, skrývající odvetné aspekty neoliberálního uspořádání.

Paradoxy antitotalitarismu

Přes své původní úmysly, nejenže se postmodernismus nestal lékem na totalitní sklony rozumu, ale poklesl do úlohy více meně oficiální ideologie neoliberální fáze kapitalismu. Jakožto kulturní formace, se v praxi stal nástrojem uzákonění dosavadních forem politického zotročení a ekonomické nespravedlnosti. Skutečně, lze si jen velmi obtížně představit jakoukoli vážnou kritiku neoliberalismu, vedenou z pozic postmodernismu. Jeho jazyk zbavený všeobecných pojmů projevil neschopnost zachytit současnou podobu společenského celku a pravidel jím řízeným. Neoliberální politika vedená státními aparáty se v této perspektivě jeví jako boží trest, nebo - co je horší - nová podoba kultury. Totéž můžeme říci o bezmocnosti anti-racionálních anti-totalitaristů vůči jevům, jejichž původ se nedá odvodit od moderní kultury. Oni si sice uměli dobře poradit s tyranií totality, ale zároveň zůstali zcela bezmocní vůči tyranii partikularismů a lokálností. Odhalováním universalistických předpokladů holocaustu a gulagů projevili výmluvnou lhostejnost vůči kmenovým masakrům v Rwandě a Bosně, fundametalistickému teroru v Alžíru a Afghanistánu a jiným projevům obrození pre-moderních partikularismů. Svým útokem na represívní praxi, odvolávající se na emancipační ideje, otevřeli vrata před etnickými mýty, jež jsou represivní nejen v praxi, ale i v teorii.

Obava z teoreticky možného totalismu úspěšně zpacifikovala kritiku skutečného zla. Svým útěkem do světa různorodosti stylů života, etnických totožností a menšin, postmodernisté působili dojmem, že jiný svět neexistuje. Věnovali se oslavě pluralismu, zapomněli ale říci, že je to jen sen hrstky akademiků. V důsledku - stejně jako uvěřili, že stačí eliminovat všeobecné kategorie, aby zmizelo zotročení jednotlivců - taktéž za zástěrkou různorodosti pěstovali magická zaklínadla, jako náhražku skutečného boje za jejich uvedení do života. Je to klasické ztotožnění vytoužené budoucnosti se současností. V důsledku toho se tato poslední kritika stává nepřekročitelným obzorem společenského života. Ostatně konformismus kritiky skutečného zla nevyplývá z uvědoměle konzervativního postoje. Potíž je v tom, že by každá myšlenka na vystoupení mimo panující vztahy vyžadovala pžiznání, že moc existuje i nadále, a je třeba o ní uvažovat. A právě toho se postmodernisté bojí nejvíce.

Situace je taková, že totalitní kategorie moderní společenské teorie - člověčenství, osvobození, egalitarismus nebo třídní boj - jsou stokrát účinnějším nástrojem boje proti skutečnému, historicky zformovanému teroru moci, než antitotalitární pojmy různého druhu bořitelů. Buď jak buď, je přeci snadnější kupříkladu záchrana práv žen cestou líčení sociálních podmínek jejich ponížení, než cestou malování básnických vizí neodstranitelné rozdílnosti pohlaví. Totéž lze říci o humanistickém univarsalismu, jenž s mnohem větším úspěchem vystupuje proti neokoloniálnímu ekonomickému vykořisťování než postmodernistické výklady o nepřeložitelnosti kulturních kódů Prvního a Třetího Světa.

Mazanost antirozumu

Po dvaadvaceti letech od vydání slavné knihy Lyotardovy knihy "Kondice postmoderny", se dostal postmodernismus na hranice svých možností. Antitotalitarismus se ukazál jako obyčejný antimodernismus a boj proti démonům rozumu - nejlepším způsobem k přivolání skutečných démonů. A přitom postmodernismus, teoreticky sterilizován a politicky kompromitován, couvá nejen před oprávněnou kritikou, nýbrž před tribunálem historie.

Postmodernistické dobrodružství mělo své "dny slávy". Z něho jsme se naučili citlivosti ke spojení vědy s mocí, uvědomili si problémy menšin a váhu lokálních totožností. Nicméně triumfy postmodernismu byly většinou vylévánín vaničky i s dítětem. Nápad, aby se kvůli úpadku některých idejí odhodily všechny ideje, musel přinést výsledky opačné k zamýšleným. Postmodernisté propagovali program převzetí prvků ideologie zřízení a přidání jim opačného smyslu. Zcela nesrozumitelné. Ironie historie způsobila, že se sami stali obětí tohoto převzetí. Koneckonců je tomu tak, že kapitalismus přelstil a zneužil postmodernu, nikoliv obráceně. Nejlepší, co dnes lze udělat s jeho dědictvím, je považovat ho za pouhou léčku na rozum a naučný příklad mazanosti kapitalistického antirozumu.