O to příjemnější bylo mé překvapení, když jsem v novém Labyrintu narazil hned na počátku na několik pozoruhodných textů. Teoretických (eseje Rolanda Barthese a Waltera Benjamina k tématu čísla, jímž je vztah módy a umění) i beletristických (povídka Thomase Bernharda či ukázka z románu Doroty Masłowské); k tomu rozhovory s Václavem Stratilem, Björk, Helmutem Newtonem.

Začetl jsem se, nebo spíš: našel Ariadninu nit. A začal listovat dychtivěji -- další rozhovory, povídky, eseje, recenze (literární, divadelní i filmové), plus mnohastránková barevná příloha s reprodukcemi fotografií, komiksy atd., sumou: co všechno se děje v současné české a světové kultuře. Texty vesměs dobře napsané, případně i přeložené, všechna čest a chvála. A i v těch barevných reprodukcích se myslím najde několik, které mají šanci v člověku uvíznout a s nimiž se musí nějaký čas vyrovnávat. Škoda jen, že na těch víc než třech stech stranách nevyzbyla ani trocha místa pro řeč básnickou -- kromě recenze na Vraní zpěvy Radka Malého, nositele Ortenovy ceny, jsem hledal marně. Ukázky z tvorby byly všechny prozaické. V Časopise pro kulturu, jak zní podtitul Revue, jehož ambicí je mimo jiné zprostředkovat většímu okruhu čtenářů současnou literaturu, to působí poněkud zvláštně. Snad je v tom skrytý (alespoň pokud jsem četl pozorně nikde nedeklarovaný) záměr redaktorů, snad je to jen shoda okolností -- každopádně mám o důvod víc proč být zvědavý na další číslo.

Revue Labyrint vychází pravidelně jednou do roka, v této podobě ovšem, jak se lze dočíst v Průvodci čtenáře Labyrintem na str. 6, teprve od roku 1997. Do té doby (1991-97) byl časopis vzhledově i obsahově výrazně skromnější než nyní. Dnes je to už reprezenatitvní kulturní ročenka, v níž lze kromě řady vnímavě psaných textů a rozsáhlé barevné přílohy najít také užitečnou, více než čtyřicetistránkovou přílohu s informacemi o knihách, které právě vycházejí nebo vyjdou co nevidět, kulturní reklamou všeho druhu (časopisy, ediční plány nakladatelství, projekty, festivaly), tipy na výstavy (i s přesnými adresami galerií, telefonními čísly a odkazy na internetové stránky) a vůbec mnoho cenného, po čem se člověk často během roku pídí nebo čeho si leckdy, informačním náletům navzdory, ani nevšimne.

Zní to mnohoslibně, je ale třeba zdůraznit, že najít svou cestu Labyrintem není věc snadná, stejně jako není tak docela samozřejmé najít cestu k němu. V tom je myslím dobrou metaforou našeho hledání (nejen) současné kultury. Nenechte se proto v první chvíli odradit jeho velikostí. Čím větší klubko, tím dál může dovést nit...