Stejnou cestou se ale dala celá střední Evropa. S jednou výjimkou: bulharští socialisté, kteří vyhráli volby, zvolili jinou cestu. Bez velké privatizace a s regulovanými cenami základního zboží. Prostě "socialismus s lidskou tváří" nepodřízený mezinárodnímu kapitálu.

Výsledkem byl nikoli hospodářský pokles, ale totální krach, podobně jako později v Argentině. Zničehonic nebyla práce, nebylo uhlí, nebyla elektřina, lidé měli sotva na chleba (doslova!) a ani ten leckdy nebyl k dostání. Vysoké školy zavřely brány, stejně tak i mnohé nemocnice.

Do ostatních si museli pacienti přinést nejen jídlo, ale i léky a dolary pro personál. Ne že by někdo zrušil bezplatné zdravotnictví. Jenže jídlo a léky nebyly a lékaři a sestry museli taky z něčeho přežít. Nemocní, kteří neměli, buď přežili nebo ne. Stejně jako tisíce důchodců ve vymrzlých bytech.

Nevím, zda obyčejní Bulhaři tuto svou svobodu dostatečně ocenili. Jisté je, že jejich vláda je hanebně zradila, otočila a začala majetek bulharského lidu západním kapitalistům doslova vnucovat.

Ti kupodivu neměli moc zájem, přestože cena byla nižší, než jakou ještě několik měsíců předtím sami nabízeli. Asi je to tím, že kapitál chce vydělávat a ne vládnout. A zisk, to není jen otázka levné pracovní síly.

Ostatně nemusíme chodit až do Bulharska. V této zemi je již dnes přes půl milionu lidí oficiálně svobodných. Jsou nezaměstnaní, nikdo je nevykořisťuje, ani nemá zájem, žijí ze sociálních dávek. Není to moc, ale pořád lepší, než tehdy v tom Bulharsku.

Bohužel, ne všichni tuto svobodu dostatečně oceňují. Například některé (zatím jen) romské matky si stěžují, že jejich děti pláčí hlady. Asi nejsou dostatečně vychované v boji proti své tělesné podstatě. Měl byste jim udělat přednášku. Možná dojmete jejich otce do té míry, že sáhnou po kudle a dopřejí Vám život věčný. Nedivil bych se jim.

Dobrá, tohle je dílo nadnárodního kapitálu. Jenže chceme-li svobodu na něm nezávislou, pak musíme počítat s tím, že průměrná životní úroveň tady o moc větší nebude. Pokud nám to nevadí, pak nás nikdo zotročovat nebude; nestojíme za to.

Jenomže ono to vadí. Bojovat za svobodu je krásná věc, horší je, když v ní má člověk žít. Někteří jednotlivci to udělali: odešli na vesnici, vykašlali se na celý kapitalismus a žijí jen ze své vlastní svobodné dřiny. Nehodlám je následovat, ale vážím si jich, neboť žijí v souladu se sebou sama.

A snad i s nějakým vyšším řádem, nevím. Pořád čekám, kdy je bude následovat nějaká organizovaná skupina. Volné půdy a dokonce i polozřícených baráků je v této zemi dost. Bohužel squatty zatím fungují pouze ve městech a jejich osazenstvo žije ze sociálních dávek, státních grantů nebo z námezdní práce, stejně jako ostatní bojovníci proti kapitalismu. Takže ani tito bojovníci se bez kapitalismu neobejdou, stejně jako pubertální vzbouřenci bez rodičovského kapesného.

Že se proti tomu nedá nic dělat? Možná skutečně dá. Ale ten, kdo vzývá francouzské revoluce (například) by neměl vyčítat jiným, že chtějí ubližovat a násilím ničit. Bojovník za sociální spravedlnost by zase měl zachovávat jistou míru v kritice materialismu.

Protože pokud materiální statky opravdu nejsou důležité, pak není důležité ani to, že někdo jiný vydělává stokrát víc než já. Pokud to důležité je, jsem materialista. Možná to není tak špatná věc, pokud člověk uznává míru a není jenom materialistou. Jenže tohle je věc osobních hodnot. S těmi systém ani jeho změna moc neudělají. Od systému (jakéhokoli) můžeme očekávat maximálně to, že nám v hledání lepšího světa bude co nejméně překážet. A v tomhle směru se kapitalismus, přes všechny oprávněné i neoprávněné výhrady, osvědčil zatím nejlíp.