"Stará radnice" v Brně vešla ve známost hlavně svým "brněnským drakem", který visí u stropu jejího průchodu, děti na něj ukazují a ptají se rodičů, proč se mu říká drak, když vypadá jako obyčejný krokodýl. Jen pár metrů od zeleného krokodýla, vlastně draka, se nachází malá útulná místnůstka, která každé pondělí, jak by drak dosvědčil, zmodrá, pak zrůžoví, zčerná a zase zmodrá, ve čtvrtek zrudne a jen málo kdy zezelená. To podle toho, jaká partaj zrovna v salónku pořádá tiskovku nebo schůzuje. Zatímco modří unionisté, růžoví socialisté, černí lidovci, modří konzervativci a rudí polostalinisté zde už celá léta pořádají svá nudná sezení bez překvapení, srazy zelených se liší natolik, že snad i brněnský drak někdy zvědavostí nahlíží přes okno na ty, kteří mají stejnou barvu jako on.

Vachulkovy miliony přes Václava Havla?

V devadesátých letech zavítal ojediněle mezi novináře místopředseda zelených Miroslav Rokos, a druhý den se objevilo o Straně zelených (SZ), šířící tehdy jakousi nazelenalou ospalost, pár řádků někde v rohu jihomoravského regionálního tisku. Na jaře 2001 však bylo znát, že se cosi bude dít. Na schůzi nově ustavené jihomoravské krajské organizace SZ se objevili mezi vesměs staršími lidmi dva pánové a slečna, kteří jakoby vizáží i projevem vypadli z nějaké české rychlokvašené firmičky začátku 90. let, již není radno svěřit ani halíř.

Nový "manažer" SZ, Dalibor Vachulka, uvedený do funkce a podporovaný tehdejším vedením, nemusel ani moc hovořit a po svém projevu odrážet nedůvěřivé otázky tehdejší předsedkyně jihomoravské SZ Anny Zabloudilové, aby bylo i obyčejnému redaktorovi místního plátku jasné, která bije. Vypadají jako podvodníci, kteří se chtějí napakovat, řekl jsem tehdy v rozhovoru se Zabloudilovou a Janou Drápalovou, v roce 2001 ještě nezávislou zastupitelkou za SZ na brněnské radnici.

Stačilo pak ještě rozpomenout se na rozhovor s předchozím předsedou SZ, cihlářským "podnikatelem" Emilem Zemanem a zaregistrovat vyškrtání všech zmínek o dosavadní financování strany při autorizaci rozhovoru dalším předsedou, aby se člověk v podpoře této partaje omezil jen na některé její komunální politiky a před vedením se měl na pozoru. V té době však zatím nebylo ve staré SZ sebrat co.

To teprve až když neoliberálně konzervativní Čtyřkoalice, přítelkyně volného trhu, ekonomické globalizace a zákazu marihuany, odmítla zjara 2002 na svých kandidátkách pro parlamentní volby 2002 ekologické aktivisty Jakuba Patočku a Jana Beránka a Patočka pak v osobním rozhovoru s Václavem Havlem aj. dojednal podporu mnoha intelektuálů rychle vytvořené alianci Patočkova Brandýského fóra (BF) a českých pseudozelených.

Tak to klobouk dolů, pomyslel jsem si o přemlouvacích schopnostech BF, když prezident Havel a další najednou začali v médiích vychvalovat tuto zvláštní, tehdy 250 člennou SZ, a to v situaci, kdy ve střetu s ODS šlo o každé procento a kdy každý hlas věnovaný jinam než ČSSD pomáhal Václavu Klausovi, proti němuž dvojice Patočka - Beránek k mému potěšení tvrdě vystupovala.

Je však nutné se zmínit o tom, že s nabídkou ke spolupráci přišla jako první za BF Strana zelených a že za SZ chtěl tehdy kandidovat už jen šéf Duhy Beránek, kterému však nakonec předvolební klání už v druhém politickém dresu vlastní Hnutí Duha zatrhlo. Beránek později z vedoucího místa odešel. Ředitelem Duhy se místo něj stal Martin Ander, aktivista, světe div se, od Duhy kvůli autoritářským manýrům kdysi odštěpeného Nezávislého sociálně ekologického hnutí (Nesehnutí).

SZ, slunící se mávnutím čarovného kuloárního proutku v rukou jediného muže v přízni (mně jinak sympatických) liberálních, levicových aj. intelektuálů, folkařů i rockerů dostala v červnu 2,36 % hlasů, s tím i příspěvek 11 milionů korun. Z nichž téměř hned nemalou část - jak jinak - výtečníci Vachulka, Zeman a spol. obratnými manipulacemi do vlastních kapes rychle nacpali, případně se o to aspoň pokusili. Nemůže ona "nepolitická politika" z disentu přenesená do dnešní doby, vysoko "nad" a nebo hodně "před" klasickým politickým spektrem, ve stylu "ani pravice, ani levice", v teorii silně moralizující a stavící si nadoblačné cíle, občas dostat v praxi ještě méně průhlednou a více manipulační podobu s negativními následky než tak často kritizovaná politika klasická, pravolevá? napadalo mě, když jsem sledoval změnu kursu některých zelených osobností směrem z extrému do extrému.

Všechno zlé je však k něčemu dobré. Lídr BF dokázal mistrovsky tuto "mafiánskou kontrarevoluci" v SZ, důsledek svého hazardního předvolebního počinu a také důkaz velké nekontrolovatelné kuloárové moci, obrátit v "tmavozelenou revoluci". Během roku (od léta 2002 do léta 2003) přivedl do SZ stovky nových mladých aktivistů ekologických skupin, v dubnu 2003 na sjezdu v Brně téměř kompletně vyměnil staré vedení za "tmavozelené", tedy nové nezkorumpované členy a poněkud zvýšil publicitu strany. Předsedou se stal Jan Beránek, prakticky ve všem reprodukující Patočkovy názory natolik, až jsem měl občas chuť zažertovat, že straně nyní předsedá Jakub v rouše Beránčím. (Pravda, se jménem Pečínka, jehož zkomolenina Topinka patří k těm nejhezčím, bych možná tak moc vtipkovat zase neměl). Vachulka se Zemanem byli pro finanční machinace vyloučeni, a zadlužená vytunelovaná, avšak zkvalitněná SZ zachráněna před bankrotem.

Reforma s horečkou sektářství?

A brněnský drak z průjezdu v Mečové ulici měl, hlavně v dobách letních veder, na co koukat a co poslouchat. Na akcích SZ asi dvě třetiny účastnic a účastníků jakoby si odskočily z vysokoškolského klubu. Ovšem, jak praví politologické poučky, většina stran zelených se díky svému sociálnímu složení a také zelené či spíše duhové ideologii zpočátku nevyhne sektářskému třeštění a mesianistickému blouznění. A protože se i zelení skládají z lidských bytostí se všemi jejich klady a zápory, tak ani rysu všech dalších stran, do určité míry pro praktickou politiku nezbytnému - kariérním ambicím.

Některé temné rysy reformy SZ, které mají letité a pevné kořeny, tudíž vyvstaly s takovou silou, že nejen brněnský drak při zvědavém pohledu na jednání jihomoravských zelených začal vraštit čelo a rozlobeně odfrkávat. Začal totiž mít pocit, že nevyhnutelnou etapou sektářské nezkušenosti, která následovala v reformované SZ po jejím "předdubnovém" polomafiánském období, strana neprojde rychle, ale naopak v ní nadlouho zatvrdne. Zdálo se mu také, že některé členy SZ jakoby ozářilo velké Temnězelené slunce, vycházející nad hlavou jejich nového charismatického předáka, a ve svém jednání připomínali spíš exaltované věřící z náboženské obce. (O předsjezdových poměrech v SZ více články Strana zelených shodila další zátěž na internetovém Neviditelném psu http://www.neviditelnypes.cz. z 29. srpna 2003 a Zelení ve druhé fázi reformy na NP z 16. září 2003).

Pěknou ukázkou se mj. stalo jednání padesáti delegátů stosedmdesátičlenné Krajské organizace SZ Jihomoravského kraje 13. listopadu 2003, jejíž jádro tvoří 110 členů brněnské SZ. Rozhodovalo se mj. o zástupci jihomoravské SZ v Republikové radě (RR), nejvyšším orgánu SZ mezi sjezdy, která začátkem prosince schválí pořadí kandidátů do Evropského parlamentu. A též o tom, koho jihomoravští zelení Republikové radě SZ na kandidátky do blížících se evropských voleb navrhnou.

Klání se odehrálo mezi podnikatelem a zakladatelem kulturní sekce zelených Martinem Bělíkem, navrženým Kateřinou Dubskou z ekologického nakladatelství ERA, a religionistou Dušanem Lužným, navrženým Martinem Anderem, šéfem Duhu. Protože pedagog Lužný, kdysi činný v Levé alternativě - hnutí za demokratický socialismus, zrovna pobýval v Indii, přečetl jeho priority Ander. Lužný v narážce na sektářské metody některých členů vedení z Indie vzkázal, že by chtěl stavět mosty ke členům ekologických iniciativ, naslouchat všem a prohlubovat demokratické mechanismy ve straně.

Bělík naopak v souvislosti s Jakubem Patočkou poznamenal, že vizionáři posunuli svět v jeho vývoji, a oznámil svůj kladný vztah k vedení strany. Do Evropského parlamentu by podle něj za SZ neměli kandidovat lidé "okoukaní", co přebíhají ze strany na stranu, čímž měl na mysli Martina Bursíka, který jako ekologický politik přešel z Občanského hnutí - Svobodných demokratů k lidovcům, o němž se spekulovalo v souvislosti s lídrem evropské kandidátky SZ a který byl z dosud nejasných důvodů současným vedením SZ z jednání odsunut.

Kateřina Dubská pak položila Bělíkovi a místo nepřítomného Lužného Anderovi otázku, jak se staví k poslednímu jednání RR, kde Petr Uhl jako host zasahoval "rýpavě" do diskuse.

Nepolemizovat, ale zakazovat?

Místopředsedkyně pro média Jana Ulbrychová poté jako argument proti jeho kandidatuře vyčetla Lužnému, že jako šéfredaktor Sedmé generace, měsíčníku Duhy, dovolil v říjnovém čísle 10 otisknout Anderův článek Konec idealistické revolty. Ander zde o zářijovém sjezdu SZ v Táboře mj. píše:

"Sjezd totiž otevřel cestu ke sporům v poněkud odlišné rovině, než by kdokoliv ještě v dubnu očekával. Jejich jádrem se staly způsoby, postupy či normy jednání - stručně řečeno praxe vnitrostranické práce... Neklid vyvolaly nejasnosti kolem zvažované kandidatury bývalého ministra životního prostředí Martina Bursíka. Několik týdnů před sjezdem totiž bez udání důvodů zkrachovala jednání předsednictva s Bursíkem o jeho vedoucí pozici na kandidátce. To pak předsednictvo navrhlo obsadit přímo předsedou Janem Beránkem. Sjezdová debata o příčinách krachu jednání byla znatelně ostřejší, neboť delegáti jako by tušili, že je jim něco zamlčováno, ačkoli by být nemělo. Proto nakonec v rozporu s původním návrhem předsednictva rozhodli přenechat schválení kompletní kandidátky, včetně lídra nově zvolené Republikové radě... Spor se týkal i používání výrazu neodemokratismus k pojmenování politické doktríny, jíž se chce SZ lišit od zbytku politického spektra. Tento termín je považován ze nelibozvučný, ale především zatím pohříchu prázdný... Buď jak buď, je zřejmé, že idealistická revolta, jež měla SZ vysvobodit ze spárů těch, kteří zneužívali jejího jména k osobnímu prospěchu, úspěšně, avšak definitivně skončila. Nyní stranu čeká těžká realita standardního politického života. Nikdo už jí dětské nemoci promíjet nebude." (Anderův text obsahuje pouze tištěná, nikoliv internetová verze Sedmé generace).

Janu Ulbrychovou především dopálily tyto Anderovy věty:

"Program byl schválen a je rozhodně lepší než ten předchozí. Překotný schvalovací proces opírající se o poněkud nezvyklé postupy však zavdal příčinu ke vzniku poměrně silného pnutí uvnitř strany. Předsednictvo ve snaze dostat dostat situaci zpátky pod kontrolu nyní začíná vyvolávat normalizační nálady, a to SZ rozhodně neprospívá."

Označila tyto názory za nefér, místo nich by očekávala konstruktivní přístup. Stěžovala si také, že jí přestal důvěřovat spoluzakladatel německých Zelených a šéf Nadace Heinricha Bölla Milan Horáček, a ptala se, co jsou ty zmíněné normalizační praktiky. Do debaty o Lužného "prohřešku" se zapojil Jakub Patočka s tím, že by jednoznačně dal přednost Martinu Bělíkovi a že psát o normalizačních praktikách předsednictva je nehorázné, aniž by se autor vystavil... (čemu, to jsem přeslechl nebo Patočka větu nedokončil). Pro ocejchovaného Lužného hlasovalo 20, pro Bělíka 33 delegátů. (V částečně podobném tónu jako Anderův text vyzněly i dva články ekologického novináře Tomáše Feřteka z Reflexu http://www.reflex.cz. Text Konec vodníků v Čechách vyšel na www.reflex.cz 29. září 2003, Spor o Bursíka pak 9. října 2003).

Zde se sluší připomenout, že s kritikou manipulačních praktik přišel nejen po sjezdu v tisku ředitel Duhy Ander a ekologický novinář Feřtek, ale už na samotném sjezdu Patočkův přítel, chartista a bývalý ministr životního prostředí Ivan Dejmal. V textu Bursík a zelení, šířeném v v září Táboře, Dejmal napsal:

"...Nemyslím si, že by to Patočka a Beránek nevěděli. Jde jim však o něco jiného. V jádru toho jiného je Patočkova vize "nové demokracie", kterou se vehementně snaží procpat do programu a se kterou měl problém Bursík, protože by ji těžko mohl věrohodně obhajovat ve volební kampani. Podle Patočky je jeho vize integrální součástí zelené politiky. Já si to nemyslím. Konsensus zelené politiky musí být budován na mnohem širším základě než je vztah k "nové demokracii". Zvláště když o ní lze s určitostí říci jen to, že ji s mimořádnou umanutostí a pomocí velmi nedemokratických praktik z mocenských pozic prosazuje dobře zorganizovaná skupina, která svými kroky během posledních 14 dnů nenechává nikoho na pochybách, že každého oponenta odstraní ze scény."

Jakub Patočka tehdy reagoval na sjezdu konstatováním: "To musel Ivan Dejmal psát v situaci, kdy byl silně rozrušen."

Na Brusel: ani Bursík, ani Uhl, ani Jařab, ale Patočka?

Klíčový okamžik schůze v Brně však nastal, když došlo na výběr kandidátů jihomoravských zelených do evropských voleb. ZO zelených v brněnské čtvrti Nový Lískovec navrhla svého člena Jakuba Patočku, který zároveň oznámil, že se bude u Republikové rady SZ ucházet o první místo na kandidátce. Mezi dalšími navrženými k posouzení Republikové radě byli mj. vysokoškolský pedagog Karel Rýdl, nečlen SZ, místopředseda SZ pro mezinárodní vztahy Ondřej Liška či vládní zmocněnec pro ochranu lidských práv Jan Jařab, který do SZ vstupuje. Liška, který měl s Patočkou také spory, svou kandidaturu stáhl a vyzval Patočku k témuž, aby konflikt v SZ utichl. Patočka svůj zájem o 1. místo na listině neodvolal, naopak vyzval Lišku, ať se do soutěže vrátí a nechá na Republikové radě SZ, aby svým výběrem posoudila přínosy a škody obou osobností pro stranu. To Liška odmítl.

Předseda SZ Jan Beránek prohlásil o Janu Jařabovi, že si není jist jeho vhodností do čela evropské kandidátky SZ, protože SZ by se měla profilovat především ekologicky, čímž nepřímo doporučil delegátům volbu svého přítele Patočky. Beránkovi se nelíbí "umělý spor", který podle něj vyvolává hlavně Petr Uhl. "Je pro mě nepřijatelné, abychom vyvolávali jednostranné konflikty a naše osobnosti pak sestřelovali. Jakub Patočka nemění své názory, je čitelný. Tím, že dokáže vynikat, bude mít vždycky odpůrce. My potřebujeme kontroverzní osobnost," zhodnotil situaci Beránek.

Patočku, šéfredaktora Literárních novin, podpořil i s Patočkovou podporou právě zvolený člen RR Martin Bělík s tím, že Patočka je dominantním tvůrcem programu SZ.

Před delegáty pak šéfredaktor Literárních novin uvedl, že může pro svou kandidaturu počítat s podporou zaměstnavatele, a trumfoval argumentem, že před parlamentními volbami roku 2002 získal pro SZ podporu Jana Krause, Michaela Kocába, a v osobním rozhovoru Václava Havla, což nyní bude snadnější. Pokud bude Patočka lídrem, osloví podle svých slov další osobnosti. Do první čtveřice by si také přál Janu Ulbrychovou, která bude hájit práva žen.

Poté se vztyčil právník Jan Lata, kdysi Patočkův spolupracovník a jeden z "tmavozelených", který se podílel na dubnovém reformním sjezdu v Brně, a mrazivým hlasem za hrobového ticha pronesl: "Varoval bych před tím, aby byl Jakub Patočka lídrem evropské kandidátky Strany zelených. Já osobně vidím jako velký úkol, aby Jakub Patočka ztratil v SZ vliv. Byl jsem si už kdysi vědom jeho negativních vlastností, ale myslel jsem si, že převáží ty kladné. Má jasné názory, jasné koncepty, ale vím, že je stoupencem stylu účel světí prostředky."

Následovala Jana Ulbrychová s výzvou, aby se delegáti zamysleli nad tím, kdo všechno do SZ na Patočkovu výzvu přišel. Na obhajobu některých vyhraněných názorů šéfredaktora LtN pak řekla, že "my někteří na tyto názory nestačíme nebo k nim teprve dospějeme". Lišku pak vyzvala, aby se vzdal kandidatury, ale nenutil k tomu ostatní.

Podle Kateřiny Dubské udělal Jakub Patočka krok, po kterém se přesně ukáže, jakou má funkci ve straně a jak bude taková kandidátka působit navenek. Po Ulbrychové a Dubské se zájemce o lídrovství zastala ještě Anna Zabloudilová s tím, že předseda SZ a Patočkův kamarád Jan Beránek se neměl vzdát lídrovství kandidátky a pokud je zde dnes někdo, kdo má myšlenky, tak je to Jakub Patočka, i když je kontroverzní osobnost.

Z 52 hlasujících, kteří měli Republikové radě doporučit kandidáty na evropskou volební listinu, jich 46 odevzdalo hlas pedagogovi Karlu Rýdlovi, 33 Jakubu Patočkovi, 29 Janě Ulbrychové, 27 zastupiteli a aktivistovi ČSOP Mojmíru Vlašínovi, 25 Janu Jařabovi, 23 Evě Tylové ze Strany pro otevřenou společnost a 2 Anně Frýbertové. ČTK pak vydala zprávu, že jihomoravští zelení navrhují do čela evropské kandidátky šéfredaktora Literárek.

Cenzura a autoritářství pod slupkou ultrademokratické frazeologie?

Vnímání kritiky nikoliv jako příležitosti k vyjasňování stanovisek, k zatahování dalších zájemců do debat a tak i k zájmu o zelenou politiku, ale jako útoku, který je nutno odrazit nebo zamlčet, se však neprojevilo jen ve výše popsaných událostech. Cenzurování a vytěsňování odlišností představují v tomto prostředí dlouhodobou praxi, která k mému zármutku, zdá se, příliš neslábne. Zarazí nejen zvláštní teoretický popis "neodemokratismu".

Zaujme především kontrast praktického chování stoupenců "neodemokratismu" a jejich v teorii až ultrademokratického zanícení pro "skvělá", "kvalitní", "důstojná", "jasná", "zodpovědná" řešení. Není nutno dodávat, že tyto absolutní hodnoty ztotožňují sami se sebou, a názorový oponent je pak "špatný", "nekvalitní", "nedůstojný", "nejasný", "nezodpovědný" atd. Pocit spjatosti s absolutními hodnotami pak těmto aktivistům, kteří ve skutečnosti neprošli zkušeností s demokratickým myšlením, dodává švih, energii, oslabuje pochybnosti a zábrany. Nyní nabízím k posouzení několik zážitků s "neodemokratismem" buď přímo mých, nebo z mého okolí:

Vnitřní emailová konference členů SZ byla vedením údajně kvůli množství nevyžádaných příspěvků psaných osobním tónem a nahrazena na stránkách www.zeleni.net debatami, v nichž nikdo z vedení na otázky členů dlouhodobě neodpovídá. Zelené listy z října 2003, editované místopředsedkyní pro média Janou Ulbrychovou a Jakubem Patočkou, dostaly spíš podobu oficiálního věstníku, který však "spor o Bursíka" alespoň zmínil. Zato výběr zpráv o Straně zelených z tisku, který je zveřejňován na oficiální adrese www.zeleni.net a předtím byl rozesílán po emailové konferenci, prakticky od začátku obsahoval pouze neutrální nebo pozitivní texty o straně, texty jen mírně kritické nebo loajální, ale napsané "heretikem" ze Strany zelených se do něj už z neznámých důvodů nedostaly.

A nejede jen o aktuální, již zmiňované, mírně kritické texty ekologa Andera a ekologům jinak nakloněného Feřteka, ale též zhruba o 25 článků, které za uplynulý rok o SZ vyšly. Zpětný odhad těchto článků celkem sedí, protože valnou část jsem jich nadrásal, ve snaze vyprovokovat polemiky o SZ a přitáhnout k ní zájem lidí, sám. Moje otázka, proč spousta textů v přehledech z tisku chybí, zůstala vedením SZ nezodpovězena. Stejně tak jsem marně žádal po lídrech SZ, které jsem zvolil, objasnění údajných snah o vystrnadění nesnadno manipulovatelného Petra Uhla z kandidátky pro evropské volby, což předcházelo sporu o taktéž nezávisle myslícího Bursíka.

O cenzuře jsem však už od některých lidí slýchal před lety, a sám jsem s ní také nemalou zkušenost učinil. Přibližně v období 1995-96 měl dnešní šéfredaktor LtN, tehdy v roli šéfredaktora ekologického měsíčníku Poslední generace (jak se dřív jmenovala Sedmá generace), údajně odmítnout články Milana Valacha a Petra Kužvarta (oba někdy Patočku kritizovali) s tím, že připomínají marxistické texty. Předtím však vyšel v onom měsíčníku článek Ilji Herolda, vydávajícího dokonce křesťansko-komunistický časopis Poznámky, propagující mj. panslavismus a kritický k Německu spíše z nacionalistických než levicových demokratických pozic.

Moje dotazy ohledně možnosti zveřejnění recenze na knížky o latinskoamerických povstalcích a české krajní levici v Sedmé generaci a pak v LtN končily v roce 1998 a 1999 konstatováním "posoudíme, jestli to bude vyhovovat našim kritériím". Později jsem si všímal, že texty jiných autorů podobné úrovně a na stejná či podobná témata občas šéfredaktor tiskne, stejně jako toho, že často mluví v množném čísle, i když rozhodnutí činí sám.

Na jaře 1999 překvapivě uspěl v Sedmé generaci rozhovor s předsedkyní bavorských Zelených Margarete Bauseovou. Šéfredaktor, který měl předtím spory s anarchisty, z něj však vyškrtl odstavec, kde Bauseová dávala najevo určitou smířlivost k anarchistické, nevybouřené mládeži, s níž by zelení měli částečně spolupracovat. Odpověď na můj dotaz zněla, že tuto otázku jsem Bauseové vnutil. Když jsem v létě 2002 při rozhovoru o mém možném nástupu do Literárních novin událost připomněl a vyjádřil obavu z opakování podobných zásahů, šéfredaktor LtN odpověděl, že je rozdíl mezi týdeníkem a měsíčníkem (??).

Filtr pro kritiky?

Přibližně v roce 2000 jsem nemohl kvůli nedostatku informací pro LtN napsat nabídnutý článek o Milanu Šimonovském, v roce 2001 jsem nakonec napodruhé nenastoupil na volné redaktorské místo v Literárkách. V obou případech jsem místo sebe nadhazoval šéfredaktorovi jako typ dlouholetého aktivistu Duhy (v roce 1997 pro nesouhlas s Patočkou přestoupivšího do Nesehnutí), a dle mého názoru mnohem schopnějšího publicistu sociologa Karla Dolejšího.

V okruhu externích publicistů jsem za pět let redaktorování v jihomoravské Rovnosti nenarazil na jiného, který by během dvou hodin dokázal na zavolání produkovat a spolehlivě dodat solidní, běžnou úroveň Rovnosti o hodně převyšující texty od romské problematiky po vývoz zbraní do Třetího světa, a zabraňovat tak katastrofám, když nespolehliví lemplové věhlasnějších jmen se k napsání slíbených textů před blížící se uzávěrkou neodhodlali.

Šéfredaktor Dolejšího nechtěl, v druhém případě proto, že "ho zná, dělal (Dolejší) na Duze účetnictví...". V létě 2002 jsem se šéfredaktora na epizodu s vytěsňováním Dolejšího zeptal, a dotazoval se, proč tedy v LtN umožnil publikovat např. členům Humanistické aliance, což je za ekologické hnutí se vydávající polonáboženská sekta z Argentiny, Jakubu Polákovi, což je poněkud kontroverzní anarchista, nebo spisovateli Otu Filipovi, což je podle knihy seriózního exilového sociálního demokrata Radomíra Luži Kapitoly z let exilu skutečný, nikoliv domnělý informátor StB v exilové soc. dem. Tyto osoby mi totiž přišly mnohem extravagantnější než nenápadný a do morku kostí poctivý Dolejší. Odpověď jsem se nedozvěděl, ovšem zamluvili jsme ji tehdy z velké části i mojí vinou.

Zkušeností s Literárními novinami jsem ovšem učinil víc. Dvakrát jsem nabídku na práci v LtN dostal od šéfredaktora (v létě 2000 a v létě 2002), jednou jsem se o práci u něj zajímal sám (po mém propuštění z Rovnosti na podzim 2001). Nabídkou jsem byl přímo dojat a poctěn, ve všech třech případech jsem se však obával i přes pětiletou komentátorskou i editorskou praxi nástrah, co mi mohou jako technickému neumětelovi připravit stále a rychle se vyvíjející zlomyslné pekelné komputery a svojí jen průměrné angličtiny, což by Patočka oprávněně dlouho netoleroval.

I tyto handicapy bych rád dohnal, ovšem Literárky měly ještě pár háčků. V létě 2000 jsem už bez problémů v Rovnosti, tehdy s nákladem 40 000 ks od Šumperku po Znojmo, mohl uveřejňovat několik komentářů a rozhovorů za týden, a to převážně s nějakým levicovým nebo "zeleným" obsahem, a vedení deníku mi je většinou nechávalo bez zásahů. Šéfredaktor LtN mi místo toho tehdy nabízel internetovou mutaci LtN v Brně, kterou bych spíš editoval, občas bych mohl napsat glosu, obsah bych nesměl "posouvat doleva", a šéfredaktor by měl právo veta. I proto jsem zůstal raději v Rovnosti.

V létě 2001 už mi tato možnost přišla výhodná, protože jsem věděl o svém vyhazovu z Rovnosti, chtěl jsem ovšem současně do konce roku 2001 dokončit knížku Zelená zleva? o ekologických stranách v Evropě a do LtN tedy nastoupit až v lednu 2002. Šéfredaktor byl po mém dotazu ohledně zaměstnání u něj od ledna příštího roku toho názoru, že na knihu o zelených je času dost, že bych ji měl vydat až v roce 2006, kdy se o zelených začne výrazněji v ČR mluvit, a nastoupit bych měl hned, bez odkladu. Na svůj starší návrh, že by knížku mohlo vydat Hnutí Duha už na jaře 2001, se nerozpomněl. S velkým přemáháním jsem nakonec tedy ani napodruhé nenastoupil, vlastní knížka o zelených mi byla cennější.

Těsně po červnových parlamentních volbách 2002 jsem poslal do redakce Listů článek Klikaté cesty českých zelených, kde by byl celý otištěn asi za dva měsíce. Brzy se mi ozval Jakub Patočka s tím, že text otiskne v Literárkách hned, pouze s malými úpravami. Velmi rád jsem souhlasil. Před vydáním mě šéfredaktor seznámil s třemi úpravami, z nich jedna spočívala ve vyškrtnutí krátkého odstavce, hovořícího o Jakubovi Patočkovi jako o velmi talentované osobě, která pro svoje cíle využívá kuloárních jednání a sítě známostí mezi intelektuály a umělci. Změny jsou odkývl, mírně vyškrtaný článek v Literárkách č. 28 hned v červenci 2002 pro mě byl přijatelnější než celý v Listech až za dva měsíce.

Potřetí jsem dostal nabídku na práci v LtN (v tištěné příloze Občanské noviny, nikoliv v zamýšlené internetové mutaci) v srpnu 2002, kdy už šéfredaktor i já jsme vstoupili do SZ. Byl jsem velice potěšen. Skoro jsme si plácli, nebýt mého dotazu, zdali budu moct kritizovat, tak jak jsem činil předtím v Rovnosti aj., občas některé Patočkovy kroky, pokud se mi nebudou líbit. Šéfredaktor uvedl, že bych se musel vyhnout polemikám s ním a jeho jméno by kritických textech nemělo figurovat. A dodal také (v srpnu 2002), snad v nadsázce, pro mě zajímavou větu: "Ale mým hlavním nepřítelem ve straně už bude Uhl".

Hovořili jsem také o SZ. Dozvěděl jsem se, že Milan Štefanec (odpadlík od Duhy) by byl na případné kandidátce SZ pro komunální volby 2002 v Brně kontraproduktivní a podobně i šéf Společenství Romů na Moravě Karel Holomek, který není loajální k vlastním lidem a jehož pověst v romském hnutí není nejlepší. Při našem rozloučení mi na můj dotaz a také proto, že jsem ho v nadsázce přirovnal k Joschkovi Fischerovi, ještě Jakub Patočka sdělil, že nemá v úmyslu zamířit do funkcí ve straně a touží ještě 20 let dělat žurnalistiku v Literárkách.

Pokud jde o kritiku šéfa Společenství Romů na Moravě, dopálil jsem se tehdy smrtelně a úmyslně zařadil tuto Patočkovu větu o Holomkovi (šéfredaktorovo již několikáté negativní hodnocení aktivisty z ekologického a "lidskoprávního" světa spojené s nějakým zákazem či omezením) do článku Zelená padesátka - proti komu a s kým, zveřejněné v Romano hangos z podzimu 2002, pravděpodobně v č. 15 (http://www.romanohangos.cz).

Byl jsem zvědavý, jaké argumenty uvede šéfredaktor proti Holomkovi, kterého jsem celé roky považoval za jednoho z mála romských seriózních politiků.

V osobním mailu od šéfredaktora jsem se pak dozvěděl, že tuto větu nevyřkl, ale formuloval ji jako otázku, protože ho zajímal můj názor. Můj následný návrh, aby tedy Rom Holomek, pokud proti němu šéfredaktor nic nemá, byl zařazen na brněnskou kandidátku SZ jako zdaleka viditelné gesto odporu strany proti angažování Václava Pucherny z řad ústeckých zelených v plánech na výstavbu ghetta pro neplatiče, vesměs Romy, Jakub Patočka zamítl pro nedostatek času a riskantnost počinu.

Simulace cíle, disimulace prostředku?

Po všech těchto drobných příhodách jsem se nakonec přiklonil k tomuto názoru:

Nesporně charismatický Jakub Patočka je velmi schopná, inteligentní a hyperpracovitá osobnost, která díky svým kontaktům od brněnské komunální politiky po Václava Havla souběžně s přínosným angažmá v ekologické, "lidskoprávní" aj. politice a publicistice dovedným způsobem odřezává od malých i větších zdrojů vlivu ty zelené, kteří ho někdy za něco kritizovali, či se od jeho názorů odchylují, a naopak se snaží podchycovat a shromažďovat kolem sebe lidi loajální a přizpůsobivé, případně mít na očích ty nevypočitatelné. Mezi jeho stoupenci najdeme, což připomíná spíš profil nějaké nové nekonvenční zahraniční církve, mnohdy aktivisty, pohybující se v ekologickém hnutí krátce, a také větší vzorek žen. Ty pak zpětně, krok za krokem, využívá nejen pro ekologickou politiku, ale částečně i pro zvyšování vlastního vlivu, a tak pořád dokola.

Absolutní hodnoty často zmiňované v jeho textech, neustálé operování s Masarykem a demokracií zčásti zastírá autoritářskou praxi. Jde o fenomén "simulace cíle a disimulace prostředku", popsaný velkým masarykovcem Vladimírem Čermákem v prvním díle jeho knihy Otázka demokracie: Absolutní, ušlechtilé, na první pohled dobré, ale obtížně proveditelné cíle jsou v rozporu s realitou, člověk je musí před ostatními spíš předstírat, simulovat. Protože jsou obtížně dosažitelné, je nutné využít k jejich dosahování razantní prostředky, které se ve vlastní mysli dají přece ospravedlnit, když slouží tak ušlechtilým cílům. Před ostatními bývá ovšem lepší prostředky zastírat, disimulovat. K dosažení spíše nedosažitelných, simulovaných cílů jsou tak používány razantní, disimulované prostředky, což v kombinaci obojího zvyšuje osobní moc toho, kdy před ostatními simuluje rádoby ušlechtilý cíl a disimuluje razantní prostředek. V osobní rovině pak, dodávám já, pocit ztotožnění sebe sama s pravdou, demokracií či s Masarykem dodává člověku sílu a snižuje nejistotu, ale oslabuje jeho zábrany a kontakt s realitou.

Tento trik lze podle mého názoru rozpoznat až po pár letech zkušeností s tímto člověkem, mnoho zelených si v jeho blízkosti projde nejdříve fází nadšení a obdivu k této osobnosti, pak pochybami, za pár let rozpaky, nakonec znechucením. Taktika "vyštípávání" začala kdysi několika jeho málo známými spolupracovníky v kauze Nesehnutí, dnes pokračuje Bursíkem, Uhlem, Jařabem...

Vizionáři mezi špičky evropských zelených?

Volby do Evropského parlamentu (EP) chápou voliči jako méně důležité a protěžují tudíž častěji menší strany, které by z obavy před ztrátou hlasů do národních parlamentů nevolili. V případě zelených pro ně "do Evropy" hlasuje např. část sociálně demokratických aj. voličů a "evropsky" známé tváře pak ekostranám zajišťují i zpětně jistou odezvu doma.

Zelení do klání o EP nasazují tudíž ty nejtěžší kalibry, které mají šanci na úspěch. Od roku 1999 zastupuje italské Zelené horolezec Reinhold Messner, rakouské Zelené herečka Mercedes Echererová a Johannes Vogenhuber s dlouholetou praxí v zelené politice od komunálních po celostátní zastupitelské sbory.

Francouze reprezentuje mj. francouzko-německá legenda května 68 Daniel Cohn-Bendit. Švéd Per Gahrton, Belgičan Paul Lannoy aj. se pohybovali v ekologické politice a zastupitelských sborech od 70. let. Vedl však na Západě někdy kandidátku zelených mladý člověk, který, jak se už asi posté ukázalo, je sice schopný, ale nedokáže sjednat kompromis, protože má potřebu okolí řídit a nejspíš nechce fungovat v kolektivu jako rovný mezi rovnými?

Nyní se vypadá, že některým netrpělivým tmavozeleným revolucionářům opilým z vítězství nad mafií na dubnovém sjezdu, zachutnala moc, o kterou se nechtějí dělit ani s osobnostmi ekologického a "lidskoprávního" hnutí mnohem většího formátu, než jsou oni sami. Co si nyní při zpětném pohledu myslet o jejich krkolomné cestě od koketování s neoliberálně konzervativní pravicí ve Čtyřkoalici, pak o rychlém spojenectví s 250 členným torzem šedozelené SZ, posléze o seriózními zelenými oprávněně vítaném odstranění zkorumpovaných členů starého vedení SZ, pak o dosud nevyjasněném vytěsnění Martina Bursíka a jeho nahrazení Janem Beránkem, o snahách o "zapouzdření neřízené střely" Petra Uhla a jeho odsunutí z kandidátky jako takové i o zvláštním hodnocení Jana Jařaba ze sebevědomých úst Jana Beránka, který od kandidatury odstoupil, aby na ni vzápětí doporučil velkého stratéga z pozadí?

Zákulisní excesy kamarádské dvojice s ostrými lokty Patočka - Beránek už logicky dolehly k uším evropských zelených, a už delší dobu je s nimi v konfliktu i spolupředseda parlamentní frakce Zelení - Evropská svobodná aliance (G-EFA) Daniel Cohn-Bendit, stejně jako člen českých i německých Zelených Milan Horáček a další z aparátu Evropské federace stran zelených (EFGP). Pokud jde o mnohem bolestnější bariéru mezi nimi a některými členy českých ekoiniciativ, leží zde už celá léta. Mj. kvůli autoritářským manýrům údajně existovaly vedle sebe od roku 1990 paralelně Děti Země Jindřicha Petrlíka a Patočkova Duha, i proto se na podzim 1997 od Duhy odtrhlo Nezávislé sociálně ekologické hnutí, nesouhlasící navíc i s absencí sociálních témat v činnosti Duhy.

Naposledy byla o bariéře Patočka a Beránek versus část neziskového sektoru řeč zhruba před rokem v souvislosti s Tmavozelenou výzvou, předtím pak kolem parlamentních voleb 2002. (Více o tom starší polemiky na stránce http://www.nno-politika.ecn.cz). Podezřívání z kariérismu uvedené dvojice patřilo k jednomu z vícero důvodů, proč dosud velká část současných i bývalých aktivistů od Nesehnutí, Arniky, Dětí Země i Greenpeace atd. reformu strany svým vstupem nepodpořila.

Jak na tyto pochybující zapůsobí nejdříve vysunutí Beránka a posléze ve spolupráci s několika sympatickými mladými členkami SZ připravená tlačenice Patočky na špičku vrcholu evropské kandidátky, podpořená vydatnou zákulisní přípravou?

Antipartajní zelení aktivité (kterých je stále víc než ekoaktivistů v dnes 700 členné SZ) se nejspíš utvrdí v přesvědčení, že po šéfování v Duze a v měsíčníku Sedmá generace chce nyní šéf Literárek hlavně zvětšit svůj akční záběr a vyčnívat "před" či "nad" nejen v českém, ale i mezinárodním měřítku, že veškerá stranická politika zákonitě skončí špinavostmi a je tudíž lepší zůstat u strategie nepočetných nátlakových skupin, které vysokou politiku obcházejí. Je smutné a překvapivé sledovat, jak přesně těmto argumentům dvojice Patočka-Beránek nahrála a nahrává na smeč.

Metody, puštěné ze řetězu: včera proti mafii, dnes proti neposlušným?

Někteří mladí členové SZ v Brně, dezorientovaní z viditelného napětí, si žádali objasnění konfliktu. Dostalo se jim vysvětlení ve smyslu, jakoby ješitný starý pán Petr Uhl sepsal odlišnou verzi programu, tu mu sjezd v Táboře hodil na hlavu, a tak se ješitný Uhl šprajcuje a staví na zadní a ne a ne nastavit svou tvář blahodárným paprskům Tmavozeleného slunce, které člověku všechnu pravdu rázně a bez váhání vysvětlí. Mladým aktivistům nejen z Brna by nezaškodilo položit své hlasité otázky na vícero místech a svůj názor poskládat z vícero zdrojů. Samozřejmě, že nejenom z tohoto článku.

Odvolávání se na demokratická rozhodnutí Republikové rady SZ totiž zakrývá, jak byla její malá část nedávno zvolena. To, že odstranění části zkorumpovaného vedení, diskreditující celé roky zelenou politiku, na dubnovém sjezdu proběhlo metodou rychlého vytvoření co největšího počtu místních organizací SZ z ekologických, "lidskoprávních" aj. "tmavozelených" aktivistů, kteří pak přehlasovali pseudozelené, nebylo žádné tajemství a nebylo nutné ho zakrývat, jak už to u mesianistické dvojice celá léta bývá, moralistickými, ultrademokratickými argumenty. Šlo o jakousi, dle mého názoru legitimní "minirevolucí", kdy se do strany nahrnuli aktivisté, kteří jako nečlenové partaje praktikovali zelenou či alternativní, "duhovou" politiku či jinou aktivitu (provozovali ekologický klub, časopis, vydavatelství, vzdělávání atd.) už roky a vystrnadili tak některé pseudozelené straníky, kteří s partajní legitimací v kapse třebas už deset let různé kulišárny prováděli či je tolerovali. (Více o tom např. článek Jak se čistila strana na internetových Britských listech http://www.blisty.cz z 27. června 2003, text Jak Strana zelených svlékla starou kůži na Britských listech z 22. září 2003 a odlehčenější text Jak jsem reformoval stranu v Sedmé generaci č. 11 z roku 2002).

Myslel jsem si, že podobné metody by měly pokračovat v těch regionech, kde zelené nadále ovládají a diskreditují lidé spojení s mafiánskými praktikami (např. ve středočeské obci Zdice, kde funkcionář SZ Jaroslav Červenka figuruje v aféře firmy Fytoz, spojené s výhrůžkami redaktorovi ČT Jiřímu Hynkovi) či v Ostravě (kde nově působí ve funkci předsedy revizní komise Krajské organizace SZ Moravskoslezského kraje stoupenec korporativismu Darius Nosreti, v roce 2000 kandidát ultrapravicové Národně demokratické strany do krajského zastupitelstva). Jan Beránek však po zvolení do čela SZ začal vystupovat jako předseda "všech" zelených a otevřeně k těmto záležitostem nic nesděloval, avšak, jak vidno, metody ještě poněkud razantnější než vůči pseudozeleným připravoval vůči názorovým oponentům, dokonce vůči těm, kteří mu s dubnovou "minirevolucí" pomáhali.

Martin Mach, spolu s Petrem Uhlem tvůrce alternativního programu SZ, oponujícího Patočkovým, v ekologickém prostředí ojedinělým kontrukcím "neodemokratismu" a posedlosti Masarykem, o tom v textu Převálcovaná Vysočina na www.zeleni.net píše:

"V pátek 24. října se v Jihlavě konala krajská konference, na jejímž programu byla mj. volba delegáta do Republikové rady... V páteční večer se však konalo velké překvapení. Na místo zasedání dorazilo ještě dalších cca 8 členů z organizace Nové Město na Moravě, o jejíž existenci nikdo z krajské rady ani Jihlavy nic nevěděl. Její členské příspěvky byly zaplaceny do rukou p. Beránka právě v den konání krajské konference. Aby J. Beránek neponechal nic náhodě, posílil své řady i vlastní manželkou s půlročním synkem... ZO Jihlava má 15 členů, ostatní ZO dodaly právě 16 členů (tedy 8 členů ZO Žďár nad Sázavou a 8 členů nová ZO z Nového Města na Moravě). Členem Republikové rady i předsedou Krajské organizace SZ Vysočina byl zvolen jistý člen ZO Nové Město na Moravě, v SZ působící asi týden." (Míněn je Karel Hoplíček, který svůj pohled na věc ozřejmil v textu Převálcovaný Martin Mach na www.zeleni.net).

A proč to všechno? Protože jihlavští zelení by jinak zvolili do Republikové rady Uhlova spolupracovníka Martina Macha, který by v ní nejspíš netancoval podle melodie neodemokratismu.

Kde se vzali zelení v kraji mlhy a kamení?

Ospalé osmitisícové Nové Město na Moravě na Vysočině žilo nedávno několika ekologickými kauzami - stavbou dvou supermarketů, při čemž se epizodicky angažovaly Děti Země Plzeň, dále nesmyslným plánem razit silniční tunel pod kopcem Obora, před lety zde pak šlo o udržení provozu na staré železniční trati "tišnovce". V radničním zpravodaji ani v listu Vysočina, kde jsem před lety krátce pracoval, či jinde v tisku, na plakátech atd. jsem za celá léta nenarazil v této či jiné souvislosti na zmínku o nějaké, byť drobné skupince ekologů či nějak spřízněných aktivitách. Jediným mi známým, aspoň částečně "zeleným" byl zde žijící jogín a někdejší disident z Brna Slávek Popelka.

Ve Ždáru nad Sázavou, větším okresním městě, existovala sice v komunálních volbách roku 2002 bizarní kandidátka SZ, ovšem bez jediného člena strany, složená mnohdy z členů Unie svobody. Asi největší blízkost k zeleným ze žďárské kandidátky měl chartista Vít Bohumil Homolka z okolí rockersko opileckého hudebního tělesa Atomová mihule, "proslulého" zátahem policie proti ní v 80. letech u rybníka Milovy blízko Podlesí.

Protože jsem i přes dobrou znalost okolí nemohl znát vše do detailu, zajímal jsem se o jména, počty, zaměstnání a věk členů těchto nových dvou základních organizací v tak "nezelené" oblasti jak u slečny v hlavním štábu SZ, tak u šéfky Revizní komise SZ, tak u lídra strany Jana Beránka. Zatímco z hlavní kanceláře jsem od Adély Bódiové obdržel alespoň seznam jmen a dvě adresy, z Dity Horové jsem nevypáčil nic, z Honzy Beránka pak vysvětlení, že žďárská organizace je pracovitá, nikoliv papírová. Údaje o členech nedostanu, protože bych je předpojatě kádroval... Hmm, na dubnovém sjezdu SZ v Brně, kde jsem pro Ditu Horovou i Beránka s určitou nadějí hlasoval, nebyla o takových způsobech řeč, říkal jsem si, a utvrdil se v dojmu, že půjde o nekalotu. Sám jsem kdysi Beránkovi aj. poslal několik typů na potenciální členy SZ z Vysočiny v době přípravy "antimafiánského" dubnového sjezdu (byl to např. jimramovský evangelický farář z Občanského hnutí Jan Keller, křesťanský klub Sluníčko atd.) a zajímalo mě tudíž, zdali např. nevyužil tyto duše teprve nyní k jinému účelu.

Posléze bylo zjištěno, že 5 členů žďárských zelených (Jan Beránek, Hana Beránková, Neela Heyrovská - Winkelmannová, Jan Šícha a manželé Roubalovi), zaktivizovaných už před pár měsíci kvůli "antimafiánskému" sjezdu i dřív, skutečně patří mezi zelené a spřízněné pracovité aktivisty. To se však těžko dá říct o zbytku nyní 9 členné ZO Žďár nad Sázavou a celé 9 členné ZO Nové Město na Moravě, na jejíž členy je krátký nejen regionální tisk a radniční zpravodaje, ale i šmejdivý vyhledávač Google, před kterým se málokterý aktivista, byť s nepatrnou činností, schová.

Většina těchto dvou ZO se tedy skutečně skládá z neznámých, dosud pasivních lidí, přičemž ze žďárské ZO bydlí ve Žďáře jediný člen, a z účelově a potají zformované novoměstské ZO najdeme v Novém Městě taktéž jediného člena. Revoluční hafan s nabroušenými zuby, který měl vrčet na přízraky, co ve stínu noci chtěli i stihli krást, byl puštěn ze řetězu a osopil se na ty, co reptají a nechtějí mašírovat podle neodemokratické taktovky, jejíž tón už brnká na nervy mnohým zeleným od Českomoravské vrchoviny po Brusel.

Sociálně ekologická strana, nebo řád Temnězeleného slunce?

Zatím se metoda "rychle potají zagituj, rychle přehlasuj" zrealizovala od dubnové minirevoluce proti názorovým oponentům pouze jednou, v zapadlém kraji mlhy a kamení, v malé groteskní epizodce. Bude jen ku prospěchu Strany zelených, když se do diskuse o ní jako stoupenci, tak odpůrci SZ v Britských listech či jinde zapojí, a nebudou naslouchat moralizujícímu peskování o nevhodnosti praní ušomtaného vnitrostranického prádla v tisku. Aby se nám totiž epizodka zase časem nezopakovala i jinde a místo sociálně ekologické strany evropského typu, o kterou v nynější druhé fázi reformy jde, nezacláněl v české politice spíš řád uctívačů Temnězeleného slunce.

Zocelená, ale v praxi nemohoucí zelená sekta, zbavená autoritářským vystupováním sympatií ekologických, "lidskoprávních" aj. iniciativ, které o tom už celé roky vědí své, by totiž ostatním politickým formacím příliš respektu nenaháněla. Ty by mohly zase zrušit některé svoje projekty, vytvořené právě v obavě z konkurence SZ po jejím slibně začínajícím dubnovém sjezdu: ČSSD ekologickou sekci Platan, KDU-ČSL svůj program Zelená pro venkov, US svůj nedávno do světa halasně vytroubený "ekologický liberalismus" a mládežnická sekce KSČM svůj Rudozelený manifest. Sama "zelená" strana by zase chytla nějaký zvláštní odstín a brněnský drak i s voliči by přestali se zájmem do politické kuchyně zelených přes okno nahlížet.

Autor, člen Strany zelených (SZ), učí občanku na střední zdravotní škole a je doktorandem na katedře politologie v Brně, dříve pracoval jako redaktor Rovnosti. Chce se věnovat dvojčatům Davidovi a Danielovi, manželce Věře, výuce a novinařině, ve straně neměl a nemá kariérní ambice.