Pozadí kauzy

Časopis Amaro Gendalos přišel na počátku roku o státní dotace. Důvod je prostý -- v polovině roku 2003 radikálně změnil koncepci a z nepříliš kvalitního a dosti bezkoncepčního časopisu se stala revue romského hnutí, která se začala systematicky věnovat tématům, která jsou pro Romy a Romky skutečně palčivá -- sociální vyloučení, problémy s bytovou politikou, upírání národnostních práv, lichva, šikana ze strany místní samosprávy (programy jako "nulová tolerance") apod. Záběr témat přitom šel od informování o problémech v jednotlivých lokalitách až po analýzu mezinárodních souvislostí.

Časopis, který se začal problémům Romů a Romek věnovat soustavně a šel k příčinám, se logicky dostal do střetu s mocnými -- mimo jiné si dovolil kriticky reagovat na vládní "Koncepci romské integrace" a následně polemizovat s dosti osobní a nevěcnou reakcí vládního zmocněnce Jana Jařaba. A český stát kritiku netoleruje -- a tak Amaro Gendalos jednoduše nedostalo životně potřebný grant. Bez jakékoli zdůvodnění -- ani nebylo potřeba. Důvody jsou myslím celkem zjevné. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej -- a stávající mocní si zjevně myslí, že prostředky, které vybrali na daních mohou rozdělovat podle toho, jestli si o nich někdo dovolí napsat písničku, která je nechválí.

Za dané situace bylo zjevné, že existují v zásadě dvě možnosti -- buď vydávání časopisu vzdát (eventuelně jej vydávat pouze internetově, což ovšem v periodiku z velké částí zaměřené na ty sociálně nejslabší vrstvy obyvatel znamená takřka to stejné) nebo v něm pokračovat. Navzdory státu a bez dosavadního vydavatele. Jakub Polák, autor dosavadní koncepce časopisu a jeho dosavadní šéfredaktor, se rozhodl pro druhou možnost. Je s podivem, že Britské listy informovaly jen o stanovisku té strany, která se rozhodla na vydávání časopisu rezignovat, a ne té, která v něm pokračuje, byť pod upravenou hlavičkou.

Souvislost: Vládní politika vůči Romům a Romkám

Případ má ale ještě jednu dimenzi. Nepřidělení grantu časopisu, který si dovolil být kritický, je totiž jen špičkou ledovce. Vládní politika vůči "romské problematice" (už toto sousloví, spojující název etnické menšiny s pojmem "problém," by mělo být námětem k zamyšlení!) totiž v poslední době směřuje k "deetnizaci" problému. Žádný romský národ není, a pokud ano, musí být asimilován, tedy pardon, "integrován" do naší české bílé společnosti. Národnostní práva přiznáme jen těm několika tisícům Romů a Romek, kteří náležitě vyplnili kolonku "národnost" při sčítání lidu, ostatní se musí přizpůsobit.

Placení "odborníci" (vesměs rychlokvašky z módních humanitních oborů často bez potřebné praktické zkušenosti) nám následně dokáží, že o sobě Romové a Romky neumí rozhodovat sami. A pak dáme jejich dosavadním předákům na výběr -- buď se vzdají kritiky a budou podporovat naší agendu, nebo proti nim rozpoutáme propagandistickou kampaň (která už začala -- viz článek "Romská výnosná s. r. o." v časopise Týden) a hlavně jim sebereme granty na činnost. Státní granty jsou v tomto ohledu velmi dobrý nástroj -- činí totiž romské aktivity závislé na libosti a nelibosti mocných.

Více než dvě stě let po počátcích národního obrození, více než sto let poté, co byly poprvé vydány Bezručovy Slezské písně, více než osmdesát let po vzniku samostatného československého státu je v Čechách odnárodňována národnostní menšina. Není to důvod být na poplach?

Obchodní úspěch?

Musím se přiznat, že příliš nechápu, proč Sdružení Dženo přeje nové redakci "obchodní úspěch," když jako bývalý vydavatel časopisu velmi dobře ví, že vydávání takového časopisu je velice prodělečná záležitost. Chce tím snad naznačit, že za snahou vydávat časopis nezávisle jsou obchodní zájmy? Že Jakub Polák a další neberou vydávání časopisu jako "veřejnou službu" podobně jako Dženo? Pokud ano, mělo by to říci jasně a doložit. Pokud ne, pak této formulaci opravdu nerozumím.

Stejně tak nelze příliš pochopit, proč autor glosy hovoří o "trhu" s romskými periodiky, kterých existuje již několik, tento trh je tedy jaksi nasycen a další časopis není potřeba. Ten samý autor přitom ve svých textech o mediální politice argumentuje pro "média veřejné služby" a proti myšlence, že "trh řeší vše." Ten samý autor přitom velmi dobře ví, že i když zde různá romská periodika existují, žádné z nich ale nemá podobnou koncepci jako Gendalos. A nebude jako "médium veřejné služby" Gendalos platnější, pokud jeho vydavatelem nebude občanské sdružení i jinak aktivně působící v romských aktivitách a mající ve svém čele jednu z čelných osobností romské politiky?

"Rasově nezpůsobilí?"

Autor zprávy/komentáře konstatuje, že Jakub Polák se pustil do polemiky s Janem Jařabem ačkoli "sám Rom není" a píše: "Bez podpory romské komunity a bez romských redaktorů je vydávání periodika pro Romy ekonomickým hazardem." Ve skutečnosti není Gendalos "bez romských redaktorů," i když je pravda, že jich není tolik, kolik by si asi redakce představovala. Je ale třeba se divit, že se nenalezne dost redaktorů ochotných a schopných psát do kritické revue -- v situaci, kdy velká část Romů a Romek čelí tíživé sociální situaci (a navíc nemají ani přístup k vzdělání ve svém mateřském jazyce), jiní se "integrovali" natolik, že se ke svému romství takřka nechtějí znát a další jsou na blahovůli mocných závislí nejen z hlediska financování svých aktivit, ale i existenčně?

A mohou snad pro Romy a Romky psát jenom Romové? To snad ne. Příslovečné jádro pudla leží někde jinde -- v cílové skupině média. Jestliže původní vydavatel se podle vlastního vyjádření "orientuje na daleko efektivnější oslovování většinové populace a její informování o problematice Romů," je Gendalos stále časopisem primárně pro Romy a Romky. Ať mi někdo řekne, proč by do něj nemohl přispívat každý, kdo má k tématům, jež se týkají Romů a Romek co říci a není rasista?

Je velmi zajímavé, že na úrovni okruhu přispěvatelů a přispěvatelek časopisu Gendalos dochází k rovnoprávné spolupráci Romů s "gádži," ke skutečné "integraci" (pokud ovšem skutečně znamená spojení rovnoprávnosti a sounáležitosti a ne, jak se obávají přispěvatelé Gendalos včetně mé maličkosti spíše dobrovolné odnárodnění a bezvýhradné přijetí norem a "pravidel hry" většinové společnosti). Je škoda, že Britské listy (stejně jako vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab varující ve své filipice pro Amaro Gendalos Romy a Romky před "bílými anarchisty") vypichují tento fakt, ale nevšiml jsem si, že by se stejným zaujetím sledovali, jaký podíl mají Romové a Romky mezi politiky a úředníky, kteří o nich rozhodují.

Autor patřil mezi příležitostné přispěvatele Amaro Gendalos, nyní přispívá do Gendalos.