Podobenství příběhu vrcholí slovy zaměstnavatele, který na adresu těch vztekajících se dělníků říká: Copak vaše oči jsou zlé proto, že já jsem dobrý?

V řeckém originále je pro výraz zlé (oči) použito slovo ponhros, které znamená (podle Součka): zlý, špatný, nemocný, bolest působící, k ničemu se nehodící, ničemný, neřestný; jako substantivum také ničemník, zlo, Ďábel. Jinými slovy tedy zaměstnavatel říká: Proč jsou vaše oči plné ničemné, patologické zloby jen proto, že já jsem plný šlechetné dobroty? Měl jsem chuť být k ostatním velkorysý, tak jsem jim dal stejně jako Vám. Vy jste však přeci nebyli ochuzeni! Dostali jste přesně tolik, kolik jste měli dostat! Tak co vám je do toho, kolik dostali ti druzí!

Jsou to moje peníze, mohu si s nimi dělat co chci! Tak proč to těm druhým závidíte?

V textu před kázáním jsme četli jiné Ježíšovo slovo, také o očích: Oko je, říká tam Ježíš, lampou člověka. Vrhá-li tato lampa jasné, přímé světlo, pak celý život člověka bude jasný a přímý. Vrhá-li lampa světlo zlé, pokřivené, potom celý život toho člověka bude nemocný, ničemný, všelijak pokroucený.

Jde o úhel pohledu, kterým se díváme na svět a na své bližní. Buď se díváme zorným úhlem Božím, radujeme se z Boží velkorysosti a milostivosti, trpělivosti a šlechetnosti. Jsme šťastni, že jsme příjemci těchto jeho darů a proto přejeme vše dobré i všem ostatním lidem. Dokážeme s druhými nejen soucítit v jejich bolesti -- to totiž ještě není tak výjimečné, ale dokážeme se radovat spolu s nimi i z jejich úspěchů. To už moc lidí neumí a k tomu musí být člověk opravdu velkorysý! Chodit pěšky kolem Mercedesu bližního svého a radovat se přitom z tohoto jeho drahého auta a přát mu je, nebo: radovat se a upřímně blahopřát bližnímu svému k doktorátu jeho dítěte, nebo k tomu, že to jeho dítě pracuje někde ve světě a má desetkrát větší plat než já - a když k tomu všemu to moje dítě je nedomrlý ňouma nebo fetuje -- to opravdu není snadné! To už člověk musí opravdu všechno kolem sebe vidět jen očima Božíma. Ale jde to -- a je to nádherně osvobozující a radostné! Mít Boží, laskavý a přejný pohled na svět, to je vůbec to nejkrásnější, co člověk v životě může mít, to je to největší bohatství!

Můžeme se ale dívat na svět a na své bližní zorným úhlem Ďáblovým, a to pak jsme plni nenávisti a užíráme se závistí. Místo abychom počítali dary, kterých se nám dostalo a děkovali za ně a přáli proto všechno dobré i těm druhým, počítáme raději škodolibě jen neúspěchy oněch druhých a kroutíme se bolestivou závistí, když jim ona příslovečná koza nechcípne. Těšíme se na nějaký jejich průšvih, pád či hřích, a když nepřichází, tak jsme stále zelenější závistí a zlobou. Celý život nám hořkne a podivně se pokrucuje a nikdy nebudou mít naši bližní tolik neštěstí, abychom se upokojili, mohli být opět šťastni a pokrytecky je mohli opět začít litovat.

Takhle se dívat na svět a bližní je tím nejhorším, co nás může v životě potkat. Stane-li se to, pak to znamená, že nás má v pařátech Ďábel, který neustále obchází kolem lidí a kouká, koho by schramstnul, koho by nakazil tím svým pokřiveným viděním. Určitě se všichni s podobným viděním světa denně setkáváme u druhých lidí, a občas -- ruku na srdce -- i u sebe. O nás o všechny se Ďábel pokouší. Nikdo nejsme vůči jeho svinstvu imunní!

Všechno tohle, co jsme zatím povídali, se týká běžného, sekulárního života a platí naprosto pro každého člověka, i kdyby se považoval za stoprocentního atheistu. I pro totálního neznaboha platí, i když jemu je tato rétorika samozřejmě cizí a vyjádřil by to jinak. že hledí na svět buď očima Božíma, nebo očima Ďáblovýma,

Jenže! A pozor, teď jsme u toho nejzákladnějšího, co dělá křesťanství křesťanstvím, pokud to je opravdové křesťanství!

Jenže! Pokud se užírá závistí takový neznaboh, tak je to sice bolestné pro něho samotného, ale zas až tak to nenatropí tolik bolesti druhým. Pokud se ale Ďáblovi podaří tomu posedlému paskřivci ještě namluvit, že je nositelem nějaké pravdy, či víry, třeba křesťanské, pak je to horší než živelná pohroma. Pokřivené, zlé vidění světa spojené s vědomím vlastní bohorovnosti, to je už moc zlé a to je také vždycky Ďáblův největší úspěch. To je jeho sólokapr! To pak nastává skutečné a nefalšované peklo. A tohle je také to největší nebezpečí víry, na které upozorňoval Ježíš a po něm Pavel i všichni ostatní učedníci. Oni to většinou personifikovali a mluvili neustále o farizeích a zákonících, dokonce myslím, že až trochu nespravedlivě, ale ono se to nebezpečí týká nejen tehdejších zbožných Židů, ale všech věřících, a ohrožuje je všechny, a to ve všech dobách. Největší nářez pro Ďábla je, když nejen pokřiví, pokurví člověku pohled na svět ale ještě mu k tomu nakecá, že je ten člověk poslán, aby ten zlý svět napravil a přivedl zpět k Bohu. Proto se Ďáblu říká Lucifer, doslova přeloženo světlonoš, protože nikdy neřekne o co mu jde, vždycky se staví, že mu jde vlastně o dobro, nehraje s otevřenými kartami, vždycky to nenávistné vidění zahalí do hávu moralismu, boje za lepší svět, čistší víru, čistší rasu, do nacionalismu, národních zájmů, třídního boje, boje o Boží zákon atd. atp.

Pokud takový posedlý člověk nemá reálnou moc, tak fakticky trápí většinou jenom své nejbližší okolí. I když běda všem kolem takového člověka. Horší je, že dělá veřejnou ostudu Pánu Ježíši, když v jeho jménu bojuje proti všem svým bližním, kteří nejsou zrovna podle jeho gusta a mají jiné názory, než on, nebo jiné modely chování - místo aby ty své bližní Ježíšovsky miloval. Takoví lidé pomlouvají, píší zlobné dopisy, podávají žaloby na tu, či onu knížku, odmítají přiznat rovná práva odlišným a vůbec otravují vzduch. Nejhorší co ovšem může nastat, když se takovým lidem podaří reálnou moc nad druhými získat. To pak se upaluje, staví koncentráky, vyhání ze země, konají se pogromy a podobné Ďáblovy lahůdky.

Proto je v Bibli věnováno tolik místa právě varování před tímto pokřivením víry. Všechno známé učení Pavlovo o ospravedlnění pouhou milostí a ne vlastní spravedlností je jen jiným pověděním téhož, před čím varuje naše dnešní perikopa.

Ta perikopa, ten příběh o dělnících na vinici je zarámován větou: Mnozí poslední budou první a mnozí první budou poslední. To jest: všichni ti zbožní, co se v modlitbě radují, že jsou lepší, než ostatní, všichni ti nemilosrdní, i když vzorní bratři, kteří odmítají odpustit svým hříšným bratřím, všichni ti sudiči, moralisté, pokrytci, všichni ti samospasitelé světa a bližních, všichni ti pachatelé dobra jsou v Božích očích ne první, ale poslední.

Pánu Bohu jsou milejší třeba všelijak nezvedení, ale nenafoukaní, nezasloužilí, nezávistní a druhým lidem přející lidičkové, kteří se sami za světlo světa nepovažují.

A v tom je úžasná naděje a nádherné poselství naší dnešní perikopy. Pokud se ubráníme Ďáblovi a nenecháme se nakazit závistí a nenávistí, pokud druhé opravdu Ježíšovsky milujeme, pokud zůstaneme dětsky pokorní a (opět:) chudí duchem, pokud si zachováme laskavé a přejné vidění světa, pak smíme slyšet od Ježíše, že náš život má smysl. Potom i když nám třeba svět netleská a považuje nás za ty nejposlednější na okraji běhu světa, smíme vědět, že máme v Bohu svou důstojnost. Pokud se ve všech těch Ježíšových příbězích a pověděních nacházíme vždycky jako ti hříšní, ti dole, ti co potřebující nápravu a ne jako ti dobří, ti spravedliví, potom v očích Božích, pod zorným úhlem věčnosti, jsme paradoxně těmi prvními. To je onen paradox křesťanství, o kterém už tolik lidí přemýšlelo a psalo, paradox, který stojí za to si pro povzbuzení a pro distancování se od těch samospravedlivých alespoň občas připomenout, třeba alespoň tehdy, vyzývá-li nás k tomu právě příslušná perikopa.

Amen

*] Septuagesimae = 70 dní před velikonocemi