Ten Řek, co špacíroval po agoře si svou homosexualitou a svými tógami koledoval o změnu módy na gótskou bojovnost a kalhoty. Ani polyteismus nemohl přetrvat, byla-li tu možnost monoteismu, a gótský kult silného, asketického reka byl vystřídán renezanční poživačností. Co historie historií stojí, působí i na ni přírodní zákony ve smyslu zákona základního, zákona změny. Co se ale stane, vystřídáte-li všechny dosud viditelné možnosti, až se vám zdá, že se pod sluncem nic nového objevit nedá (jak se to stalo nám), ale touha hledat vás neopouští? Je třeba jít tam, kam slunce nesvítí.

Jak zacházet při mapování krajů, kam viditelné slunce nesvítí?!

Předně je třeba se vzdát existujících zákonů, platících v našem světě. Sókratés, který tam (stejně jako řada dalších) byl dřív, byv logikem, dobře věděl, že v krajích, kde nic neznám a nevím, je logicky třeba vytěsnit z hlavy slovíčko "vím" (ostatně, ony se ty světy s tím naším prolínají, ne-li, že je třeba se onoho slovíčka vzdát úplně).

Uved`me si tedy myšlenkové šablony, které je nutno používat ihned za hranicemi Neslunečna, nechceme-li zabloudit bezprostředně za jeho hranicemi: Nevím, zda se mám postavit za tyto či tyto ideje. Nevím, zda tato bytost stojí svou důstojností nade mnou či pode mnou.

Ostatně nevím, zda ji vůbec znám, žije-li vůbec ve stejnou dobu jako já, ba ani nevím, zda vůbec žije, či je jen produktem mé fantazie, nebo já její, nebo si nás oba vymyslel někdo jiný, nebo my oba někoho jiného, nebo oni dva mne. Nevím, ale svým způsobem správnou odpověď cítím.

Považujete-li toto myšlení za bláznivé, vězte, že blázen vidí určitým směrem dál než vy. A to je ten výraz -- určitým směrem. Protože každý jde, žije a vidí jen určitým směrem, kterýžto směr se každou vteřinou mění (občas se mohou směry dvou potkat) a to už vůbec neuvažuji o tom, že se dá jít zároveň tam i zpět... Přesto univerzální pravda existuje. Je ale tak složitá, že je nekonečně vzdálena nejen našemu jazyku, ale i našemu pozemskému myšlení a chápání. Je to hraniční mez naší nevědomé psychiky, které říkáme Bůh. Tak složitá? Tak jednoduchá? "Slova, slova, slova!"

Postmodernismus je prvním krokem člověka do dalšího rozměru, k dalšímu druhu. Udělali jsme první krok, už začínáme chápat, že i nám, bytostem rozumovým (nejen bytostem pudovým), nelze stavět na striktním slově "vím", ale na nestriktním pocitu cítění. "Vím", to je totiž mezní hranice bytí, onen Bůh, který jediný může vědět. A zřejmě právě proto vidět nechce.