Nejprve bych chtěl širokou čtenářskou veřejnost (a i spoustu ekonomických komentátorů) upozornit, že je rozdíl mezi dluhem vlády (často nazývaným "státní dluh", který narůstá v souvislosti s "rozpočtovým deficitem") a zadlužeností země vůči zahraničí (tedy to, co jednotlivé subjekty se sídlem na území ČR dluží tzv. nerezidentům. To, že různí ekonomičtí redaktoři mezi těmito pojmy nerozlišují, vede pak různé taky rádoby ekonomy k závěrům, že krize argentinského typu je na spadnutí (již dlouho). Tak jak to vlastně je? Opravte mě, pokud se mýlím:

Zadluženost vůči zahraničí sleduje ve své statistice platební bilance Česká národní banka (ZDE). Zde se sledují jak toky zboží a služeb, tak kapitálu přes hranice státu (platební bilance). Kromě toho zde nalezneme ještě zahraniční zadluženost podle dlužníků a věřitelů a termínů splatnosti, tedy nakumulovaný hrubý dluh všech subjektů, sídlících na území ČR vůči zahraničním subjektům.

Jedná se pouze o instrumenty, které by měly být věřiteli - investorovi splaceny bez ohledu na ekonomický vývoj a situaci dlužníka. Upozorňuji, že se jedná o hrubý dluh, tedy pasiva. Ke konci 3. čtvrtletí 2003 činil tento dluh 775 mld. Kč. Z toho vláda dlužila cca 60 mld., obchodní banky 250 mld. a ostatní subjekty (podniky) 465 mld.

Přitom vláda nese ještě garance za úvěry některých nevládních subjektů, takže sečteme-li dluh vlády, dluhy garantované vládou a dluhy podniků s majoritou státu, činí potencionální vládní dluh vůči zahraničí cca 197 mld. Kč.

Proti těmto dluhům však stojí splatná aktiva, jejichž převážnou položkou jsou devizové rezervy ČNB. Ty ke stejnému datu činily 688 mld. Kč (zanedbáme zahraniční aktiva různých investičních a jiných tuzemských fondů). Tyto skutečné peníze více než trojnásobně kryly fiktivní státní závazky a více než 11x skutečný dluh vlády vůči zahraničí.

Co by za to Argentina byla dala. Samozřejmě, zahraniční věřitelé mohou požadovat splacení i ostatních úvěrů, s těmi však vláda nemá nic společného a když určitý podnik zkrachuje a nezaplatí, má holt zahraniční investor smůlu, to je riziko, se kterým do toho šel.

Z uvedeného snad dostatečně plyne, že nějaký bankrot České republiky nehrozí. Tolik tedy co se týče vnějšího zadlužování. Nyní přejděme na stránku Ministerstva financí (ZDE), kde si zvídavý čtenář může prohlédnout vládní dluh z pohledu instrumentů, splatnosti, věřitelů a jsou zde i závazky, garantované státem (údaje jsou zde bohužel pouze ke konci 1. čtvrtletí 2003, ale když k nim přihodíme nějakých 50 mld. budou pravděpodobně srovnatelné s výše zmiňovanou statistikou platební bilance. Zde se dočteme, že dluh ústřední vlády byl 430 mld.

To je to číslo, které ke konci roku bylo pravděpodobně 500 mld. a na kterém velké množství ekonomických redaktorů a komentátorů demonstrovalo, jak umí dělit deseti milióny (50 000 na obyvatele). Je to to číslo, které některým slabším jedincům způsobuje divoké sny. Tak se pokusme rozebrat, co vlastně toto číslo znamená a jak moc se ho musíme bát. Přitom budeme ignorovat další číslo, tedy 594 mld. Kč, což jsou další dluhy, garantované vládou (jak se můžeme dočíst, jsou to úvěry na různé projekty se vztahem k životnímu prostředí, infrastruktuře a bankovnímu s ektoru, na podporu vývozu a úvěry České konsolidační agentuře). Ty totiž zatím nikoho nestraší, neboť ještě na vládu nespadly a je šance, že je splatí původní subjekty.

Jak bylo ukázáno výše, dluh vlády vůči zahraničí (tedy vládní cenné papíry držené zahraničními subjekty) je oproti celkovému vládnímu dluhu cca desetinový. To znamená, že vláda oněch 500 mld. dluží převážně tuzemským subjektům (opět opakuji, že garantované dluhy zatím nejsou splatné závazky vlády a nejsou tedy na ně vydány vládní cenné papíry). Kde berou tuzemské subjekty (převážně banky, pojišťovny a penzijní fondy peníze na nákup těchto cenných papírů?). Přesto že se jedná často o subjekty pod zahraniční kontrolou, velká část peněz je tvořena úsporami českých domácností. Ty činily k 30. 11. 2003 cca 880 mld. Kč.

Takže otázka nestojí tak, jak se jí snaží nastínit Michal Rusek ve svém článku "Když bude líp, tak úroky z dluhů uplatíme", tedy "co by se s námi dělo, kdyby třeba naši věřitelé chtěli své peníze od státu zpět a na volném trhu by nebyl nikdo, kdo by "nám" půjčil". Tato katastrofická vize by samozřejmě mohla nastat při naprosté ztrátě důvěry ve státní finance (hyperinflace, nesolvence, občanská válka, ....).

Jinak si stát může půjčit buď na domácím trhu, a pokud nechce zvyšovat domácí úrokové sazby, tak v zahraničí (to však využívaly spíše podniky a banky zejména v dobách, kdy úrokové sazby na domácím trhu byly vyšší než v okolních státech, současné nízké domácí úrokové sazby svědčí o vysoké důvěryhodnosti českých závazků). A jak je patrné, tak si stát půjčil a dále půjčuje převážně z našich úspor (kterých máme v korunách jeden každý cca 88 000), aby je utratil za nás.

Diskuse může být vedena směrem, zda stát utrácí peníze stejně efektivně, jako by je utratily soukromé subjekty, diskuse může být o počtu úředníků a nákladech na státní správu, ale vždy je při tom nutno míti na paměti, že v případě ČR v současnosti se stále jedná o peníze, které si občané naspořili a nějakým způsobem se k nim po přerozdělení zase vracejí (včetně těch hrozivě vypadajících úroků). Různé standardní ekonomické modely popisují chování občanů v takové situaci různě. Jeden tvrdí, že když si stát více půjčuje, racionální občan začne více šetřit, protože ví, že v budoucnu, až stát bude chtít své dluhy splatit, bude muset zvýšit daně, což sníží disponibilní příjem obyvatel, a tento racionální občan bude moci faktickou ztrátu příjmu kompenzovat přechodně z úspor. Kauzalita může být však i opačná, nevyžadující racionální uvažování. Prostě když si stát začne půjčovat doma, rostou úrokové sazby a občan začne více šetřit, protože to zdánlivě více vynáší (pokud zvýšené zadlužování státu nemá dopad na vyšší inflaci, vynáší to více i ve skutečnosti). Takže celý problém není o splácení, ale o přelévání peněz z kapes jedněch do kapes druhých (možná přes kapsy státu), tedy od věřitelů k dlužníkům a naopak.

Stát může svůj dluh zmenšit několika způsoby. Nejjednodušší je natisknout peníze, způsobit inflaci a znehodnotit tak svůj (nominální) dluh vzhledem k objemu reálné ekonomické aktivity. Tato možnost je zatím v ČR díky nezávislé centrální bance, která má ze zákona zakázáno státu půjčovat, prakticky vyloučena. Další možností je příznivý vývoj ekonomiky, kdy se vybere na daních dostatek peněz na vyrovnané nebo dokonce přebytkové hospodaření státního rozpočtu. A v případě horšího vývoje ekonomiky už zbývá jen více šetřit nebo zvýšit daně.

Zanedbáme-li však náklady na státní správu, stále nula od nuly pojde, nepůjčíme-li státu na zadlužení (stát bude šetřit), dostaneme méně peněz na penze, zdravotnictví atd. a zaplatíme si to pak přímo, jen se zmenší míra přerozdělování. A zvýší-li se daně? Dostaneme stejně na sociální výdobytky od státu, ale trochu si připlatíme. A zaplatí to zejména ti, kdo na to budou mít (nikoliv úspory, ale příjem).

Přesto že se můžeme ve sdělovacích prostředcích často setkat s názorem, že rovná daňová sazba znamená, že všichni platí stejně (tedy chudí i bohatí), člověk, který absolvoval nižší stupeň základní školy by měl vědět, že je to nesmysl. Dvacet procent z 10 000 je totiž vždy méně než 20 % z padesátitisícového měsíčního platu. To jen progresivní daňová sazba je dodatečným "trestem" za úspěch těch odporně bohatých.

Autor se živí jako makroekonom, ale není specialista na veřejné finance. Proto je možné, že se v tomto článku dopustil (doufejme že jen drobných) nepřesností, jeho nevědomost jej neomlouvá, ale dopřává mu alespoň klidného spánku. Veškeré polemiky, doplnění či připomínky na e-mailovou adresu vítány.