Michal Zítko má dostatek energie, ale i peněz, aby mohl dále bojovat a celý případ dostat třeba před Evropský soud pro lidská práva do Štrasburku. Přeji mu úspěch.

Hitlerův text není ničím než historickým dokumentem, který neukazuje zrovna nejkladnější stránky lidské povahy. Podobným dokumentem jsou ale např. i padesát let staré filmové týdeníky či asi dvacet let staré Televizní noviny, které vysílá Česká televize. Jak to, že televizní dramaturgové, kteří tyto "skvosty" zařadili do vysílání, nestojí dosud před soudem? Jde přece o propagaci komunismu, tedy hnutí směřující k potlačování lidských práv. A jaktože dosud nestojí před soudem programoví pracovníci televize Prima? Seriál Třicet případů majora Zemana přece glorifikuje zločineckou StB? V průběhu psaní tohoto textu jsem se dozvěděl z médií, že skutečně na Primu někdo podal trestní oznámení. Což takhle podat trestní oznámení na výkvět našeho hereckého stavu, který v obludném seriálu hraje? Většina z nich se dodneška objevuje na televizních obrazovkách. To přece nejde.

Raději zanechám podobných úvah, někdo by mne mohl vzít za slovo. Rozhodně se nepřimlouvám za potrestání televizních pracovníků, za to, že nám bez vysvětlujícího komentáře, dávají možnost připomenout si vlastní minulost (a vlastní bídu). Chci jen ukázat absurditu v rozhodování našich soudů. Jde mi o podivný dvojí metr, který se v této zemi používá ve vztahu k ideologiím nacismu a komunismu.

Viděl jsem již několik hospod či rockových klubů, které jsou ozdobeny bustami J. V. Stalina, Klementa Gottwalda, vlajkami bývalého SSSR a dalšími relikty doby minulých. Nikoho to nevzrušuje. Představme si ale restauraci, ve které majitel vystaví bustu Adolfa Hitlera či vlajku s hákovým křížem. Bude obviněn a pravděpodobně i odsouzen za propagaci hnutí potlačující lidská práva. Ostatně zrovna v těchto dnech je v médiích probírán absurdní případ majitele brněnského army-shopu, který prodával předměty s nacistickými symboly. Já jsem si v létě koupil v místním vojenském výprodeji čepici Sovětské armády, nosil jí na hlavě a nikdo mne nezavřel.

Byl snad Stalin menší zločinec než Hitler? Byl menší zločinec Gottwald? Je nějaký zásadní rozdíl, pošlu-li na smrt stovky, tisíce nebo miliony nevinných lidí? Je vyhubení rasy větším zločinem než vyhubení třídy? Můžeme samozřejmě sofisticky dokazovat, že komunistická ideologie nemá v sobě zakotvené žádné téze o něčí méněcennosti, že nenabádá k vraždění. Již bible ale jasně říká: "Poznáte je po ovoci."

Svědectví politických vězňů z padesátých let, zrcadlí ono "ovoce": tedy rozpor mezi komunistickou teorií o vyšších marxisticko-leninských principech humanity a praxí státního terorismu vzniklého z diktatury jedné politické strany. "Vyšetřovací" metody STB, převzaté od sovětské KGB, se odlišovaly od metod gestapa jen tím, že byly v mnoha ohledech dokonalejší. I když se neobešly bez fyzického násilí, důležitější zde bylo psychické zlomení člověka, likvidace celé jeho osobnosti.

O zvěrstvech padesátých let bylo napsáno množství knih, nejsem si ale příliš jist, že by o ně byl nějaký příliš velký zájem. Čtou je snad jen "morální masochisté" jako já. Současné učebnice dějepisu se o fenomén padesátá léta jen lehce otřou, učitelé, zvláště staré kádry, se mu vyhýbají jako příslovečný čert kříži.

A tak jediné "vyrovnání se s minulostí" prezentuje podvodný seriál ČT Černí baroni. Proč píšu podvodný. Miroslav Švandrlík sloužil u tzv. pomocných praporů, nikoliv u PTP. Neříkám, že jeho vojna byla růžová, to nebyla žádná vojna v komunistické diktatuře. Neberu mu ani právo na odstup a na to se všemu vysmát. Nezkreslujme však dějiny a nebagatelizujme lidské utrpení. To pokládám za větší zločin než vydání vyčpělého Hitlerova textu.

Položme si tedy dvě otázky. Proč tak neradi slyšíme o vlastní minulosti? Proč německý nacismus chápeme jednoznačně jako zločinný režim, zatímco pro komunismus buď hledáme omluvy nebo předstíráme, že zločiny se vlastně nestaly, že šlo jen o omyly či deformace, jak se říkalo v šedesátých letech. Odpověďi nejsou ani tak složité, jen je mnoho lidí nerado slyší.

Za své čtyři desetiletí života jsem nepotkal ani jediného bývalého příslušníka NSDAP, za to komunistů, dříve aktivních, dnes bývalých, těch jsem potkal bezpočet. Nechci a nebudu samozřejmě někoho konkrétního soudit jen za nošení stranické legitimace, to by bylo laciné. Na druhé straně se ovšem odvážím říci, že každý člen KSČ byl součástí zločinné struktury. Většina bývalých členů KSČ, mimo ty vyloženě zdiskreditované, se nějak etablovala do struktur nových. Je pochopitelné, že jen neradi slyší o gangsterském chování strany jejíž byli členy.

Jde zde především o politiky, podnikatele, vedoucí pracovníky, ředitele škol, vojenské a policejní velitele a samozřejmě soudce. Budu citovat z textu, který v roce 1995 zpracovala skupina soudců a advokátů a který dotvořil JUDr. Milan Hulík. Zde se píše: "...počet bývalých členů KSČ mezi předsedy soudů dokazuje, 'červená pracovní knížka' má dosud přímo magický vliv. Všichni dnešní předsedové soudů v Praze byli členy KSČ! V rámci objektivity je třeba dodat. Většina z nich jsou lidé na svých místech i dnes, ale jiní by v justici neměli pracovat vůbec. I v soudnictví jako v jiných oborech byli v KSČ lidé kvůli kariéře nebo ze skutečného komunistického přesvědčení (nebo z obou důvodů). Ti 'opravdoví', vyznávající totalitní ideologii si své přesvědčení ponechávají i v demokratických poměrech."

V podobném stavu jako naše justice jsou i naše zákony. Všechny nejdůležitější zákony, trestní, občanský, správní, rodinný zákoník a mnohé další jsou jen novelizované zákony komunistické. Jak vlastně tyto zákony vznikaly? Komunistické zákony byl vytvářeny od roku 1948 do roku 1950 v tzv. právnické dvouletce a následně pouze doplňovány. V čtyřicátém osmém roce byl jednoduše zlikvidován demokratický právní systém a místo něj byl u nás zaveden systém sovětský, který mnohdy vycházel ze zákonodárství carského Ruska se všemi obludnostmi s tím souvisejícími. (byzantinské myšlení). Do dnešního dne spousta zákonů tohoto druhu platí a běžně se uplatňují. Celé to svědčí o spornosti zvoleného řešení kontinuity práva.

To ale není vše. Komunistický režim naprosto zdevalvoval smysl práva jako takového.Můžeme se podívat, co k tomu píše jedna "teoretička socialistické zákonnosti": "Podle širšího chápání metody socialistické zákonnosti, není zákonnost čistě právnickou kategorií, je především politickou metodou uskutečňování politiky socialistického státu prostřednictvím práva."(sic!) Citováno podle knihy Antonína Kratochvíla ­ Žaluji.

Běhá z takovýchto vět alespoň někomu mráz po zádech? Kratochvíl v citované knize píše: "Socialistická zákonnost byla v praxi orgánů činných v trestním řízení důsledně předem manipulovaná stranickými rozhodnutími a výnosy. A to jak již v řízení přípravném, tak i soudním." Toto již naštěstí pominulo jenže, je v tom háček. Znovu se vracím k již zmíněnému textu o stavu české justice. Stojí zde také napsáno: "Typickými znaky dnešní justice jsou nejistota v rozhodování maskovaná falešnou nadřazeností, alibismem, kompromisnictvím - a nedostatek odvahy formulovat vlastní právní názor." Není snad toto názorná ukázka, že naše soudy postrádají právě onen stranický dohled? Zdálky to tak vypadá.

Zblízka je to asi ještě horší. Michal Zítko má výhodu, že jeho případ je dostatečně medializován. Co si ale má počít normální prostý občan, který nemá peníze na drahé advokáty? Držet hubu a krok, chtělo by se říci. Žijeme v zemi, kde se za zabití člověka ukládá trest odnětí svobody jeden rok, zatímco za neplacení alimentů dvojnásobek. Oba případy se staly v mé bezprostřední blízkosti a mohu je snadno doložit.

V této zemi je rozhodně výhodnější spáchat milionový tunel a posléze mít na to zaplatit si právníky, kteří mne z toho celého dostanou na základě nějaké formální kličky, než dostat se do existenční krize. To se neodpouští. O nesmyslnosti zavírání lidí za neplacení alimentů jsem v Blistech psal před asi třemi lety. Nic se od té doby nezměnilo.

V srpnu 1999 vyšel v LN článek Antonína Procházky, tehdejšího soudce Ústavního soudu, s názvem: České soudy trpí 'formálním manýrizmem'. Autor říká, že se jedná o posttotalitní syndrom, kdy se soudnictví vyžívalo v procesních otázkách, zatímco o věci už bylo dávno rozhodnuto jinde. Říká, že takovýto jev vede k úpadku justice kdekoliv. Procházka dále píše: "Příčiny tohoto jevu mohou být různé. U soudců je to nedostatek odvahy k ráznému a rychlému řešení věci, u obhájců snaha obhajovat i neobhajitelné nebo snaha po získání největšího počtu honorovaných úkonů.... Narůstající manýra může mít ještě jeden velmi nepříjemný následek. Může ze soudních síní vytěsnit samu spravedlnost....Ve formalistních sporech dochází k převrácení hodnot a sankce - následky nejsou přiměřené příčinám. Tento fenomén, vyvstává všude tam, kde se soudci úzkostlivě podřizují zásadě, že 'zákon je zákon'. Zákon vždycky ano, ale nemůže být samoúčelný....

V základních ustanoveních naší ústavy jsme se přihlásili k tomu, že chceme být státem právním. Ústavu jsme postavili na přirozeném právním základu. Znamená to, že bychom se měli posunout o kousek dál a že bychom pravdu a spravedlnost neměli hledat pouze ve strohé liteře zákona, ale v etickém náboji právní normy, která posvěcuje pravidla lidského chování...." Nebýt toho, že tento názor napsal soudce, napíši, že je naivní.

Již několikráte jsem v těchto novinách napsal, že jsme mnohem více v zajetí komunistické ideologie, než si dokážeme přiznat. Toto se týká i našich soudů. Marxismus totiž říká, že spravedlnost je součástí buržoazní ideologie, která získává platnost jen díky své funkčnosti v kapitalistické ekonomice. V tomto duchu vyučovaly naše právnické fakulty. O tom, že existují pojmy legalita a legitimnost toho či onoho zákona, se čeští právníci mnoho nedozvěděli.

Legální zákon je takový zákon, který byl pouze z jakéhokoliv popudu kýmsi napsán a kýmsi schválen, ale nemá jakékoliv mravní či historické opodstatnění a někdy je dokonce v přímém rozporu s etikou. Příkladem nám mohou být tzv. "Norimberské zákony" v nacistickém Německu. Legální zákon existuje, občané jsou nuceni jej dodržovat i když slouží ku prospěchu pouze určité společenské skupiny a někdy ani to ne. Pouze tu samoúčelně zůstává jako relikt z dob minulých, ale zrušit nelze neb zákon je zákon.

Legitimní je jen takový zákon, který v sobě má ono "vyšší posvěcení", který je zde ku prospěchu celku. Krize legitimity je ovšem problém celé západoevropské civilizace. Stále více se uplatňují zákony, které prosadila nějaké lobby ve svůj prospěch bez zřetele na zájem jiných. brzký vstup ČR do EU nám jistě brzy dovolí pocítit nějaký takový zákon na vlastní kůži. Čeští zemědělci by mohli vyprávět už teď.

Myslím si, že bychom se všichni, tedy nejen soudci, měli kousek vrátit. A to do doby, kdy existovalo nejen právo, ale i spravedlnost. Nejsem nostalgik a nesním o nějakém minulém zlatém věku lidstva. Jde o problém nanejvýše pragmatický. Všichni se můžeme shodnout, že pojem spravedlnosti slouží ke stabilizaci společenského řádu. Je proto v zájmu těch, kdo mají užitek ze sociální stability (a mezi nimi jsou nejvýznačnější vlastnické třídy), aby standarty spravedlnosti byly akceptovány a uplatňovány v co nejširším měřítku. Některá rozhodnutí našich soudů, třeba to o knize Mein Kampf, mají ke spravedlnosti daleko. Odvážím se proto vyslovit tvrzení, že mnohem větší nebezpečí pro demokracii v této zemi je v současné justici, nikoliv ve snůšce Hitlerových blábolů.

Jak jsem již napsal, komunismus byl zločinný systém, ať už se nám to líbí nebo ne. I jeho zákony a především justiční praxe byly tedy zaměřeny tak, aby chránily právě zločinnou podstatu systému, tedy vládnoucí skutečné zločince. Normální občan zde příliš zákonem chráněn nebyl a hlavně nebyl nikterak chráněn proti mocenské zvůli. Netvrdím, že v současnosti existuje v této zemi nějaká programová, cílená zvůle nějaké vládnoucí skupiny. Tvrdím však, že běžný člověk je zákony chráněn stejně málo, jako v komunistických dobách. Proti monstrózní mnohdy zcela samoúčelné byrokratické mašinérii zůstává občan obvykle naprosto bezmocný. Právní pomoc je u nás jen pro vyvolené, tedy pro ty, kteří na to mají.

Teď možná někdo řekne, že bych svá tvrzení měl nějak doložit. Příkladů bych měl po ruce dost a dost. Co mi schází, to je literární talent Franze Kafky. Jen mé osobní souboje s různými byrokratickými strukturami by vydaly na knihu, třeba jí někdy napíšu. Zatím je to pro mne příliš velké sousto a navíc mám pocit, že by mi mnozí nevěřili.

Budu na závěr trochu osobní. Je téměř patnáct let po listopadovém převratu a já prožívám hlubokou depresi. To, co mne deptá je v podstatě obyčejná lidská hloupost. Jen hlupák si totiž např. může myslet, že jestliže zakáži připomínat některé symboly minulých temných dob, zabráním tím opakování těchto dob.

Pravdou je pravý opak. Jeden z nejdůležitějších znaků totality je zákaz samostatného myšlení a názoru. V totalitním systému je to vždy někdo jiný, pověřený za nás myslet a rozhodovat. Je tu vždy někdo "chytřejší", kdo ví lépe než mi sami, co máme číst či, co smíme vědět o svých vlastních dějinách. Tímto směrem se bohužel ubírá nejen česká justice, ale celá česká společnost.