Soudíme, ze vás to k něčemu takovému pudilo --- byli jste přímo donuceni, hnáni přílivovou vlnou událostí a plni obav před zhroucením neefektivní vlády, která byla jako ochromená nepřiměřenými zásadami a zastaralými strukturami. Dodnes nás vaše principy uvádějí do pohybu, tak jako uváděly do pohybu nesčetné miliony lidí po celé planetě. Není pro nás snadné číst některé pasáže z Jeffersona nebo Payna, aniž jsme na pokraji slz nad jejich krásou a smysluplností. Děkujeme vám, zesnuli revolucionáři, že jste nám umožnili žít jakožto američtí občané, kterým vládnou zákony a nikoli lidé, a zejména za ony skvostné dodatky, které nám daly možnost nejen mít nepopulární a občas pomatené nebo omylné názory, ale také je vyjadřovat --- vskutku, to, co zde stojí, píšeme bez obav z útisku. Právě proto, že jste žili mezi dvěma civilizacemi --- ve starém zemědělském světě, který už vřel předzvěstmi přicházejícího průmyslového světa ---, rozuměli jste myšlence politické zastaralosti.

Rozuměli byste i tomu, proč Ústava Spojených států potřebuje být nově promyšlena a změněna. Ne proto, aby se zkrátil federální rozpočet nebo aby se do ní začlenil ten či onen dílčí princip, ale aby se rozšířila její listina práv, vzala se v úvahu ohrožení svobody, jaká byla v minulosti nepředstavitelná, a vytvořila se celá nová vládní struktura, která by byla schopna činit inteligentní demokratická rozhodnutí nezbytná pro přežití ve třetí vlně v Americe jednadvacátého století. Nepřicházíme s žádným jednoduchým návodem na ústavu dneška. Nedůvěřujeme těm, kdo si myslí, že už mají v ruce odpovědi, zatímco my se teprve snažíme formulovat otázky. Přišel však čas, abychom si v úplnosti představili nové alternativy, diskutovali, kritizovali, rozebírali a od základu projektovali architekturu demokracie zítřka.

Nikoli v duchu zloby nebo dogmatismu, nikoli v náhlé impulsivni křeči, ale na základě nejširšího projednávání a za mírumilovné participace veřejnosti se musíme spojit dohromady, abychom Ameriku rekonstituovali.

Určitě byste této potřebě rozuměli, neboť to byl právě muž vaší generace, Jefferson, který ve své vyzrálé reflexi prohlásil: "Někteří lidé pohlížejí na ústavy se zbožnou oddaností a považují je za něco jako archu úmluvy, která je příliš svatá, než aby bylo možné se jí dotknout. Připisují lidem všech předchozích dob nadlidskou moudrost a předpokládají, že co učinili, se prostě zlepšit nedá... Určitě nejsme stoupenci častých a nepromyšlených změn zákonů a ústav..., ale zároveň víme, že zákony a instituce musí jít ruku v ruce s pokrokem lidské mysli... Jak za změněných okolností vznikají nové objevy, odhalují se nové pravdy a mění se způsoby i názory, musí jít vpřed i instituce a držet krok s dobou.

Snad nejvíc ze všeho vám, pane Jeffersone, děkujeme za tuto moudrost, která pomohla vytvořit systém, jenž nám tak dobře sloužil po tak dlouhou dobu a který nyní musí zemřít a být zaměněn novým, protože na něj přišla řada.

Alvin a Heidi Tofflerovi

Imaginární dopis... Nepochybně v mnohých zemích budou jiní lidé, kteří by vyjádřili podobné pocity, pokud by k tomu měli příležitost. Neboť zastaralost řady dnešních vlád není žádné tajemství, které bychom odhalili pravé my, ani to není choroba vlastní pouze Americe. Je fakt, že budování civilizace třetí vlny na troskách institucí druhé vlny zahrnuje projektování nových, přiměřenějších politických struktur v řadě zemí zároveň. Je to projekt bolestný, ale nezbytný, svým rozsahem vyvolává závratě a nepochybně bude trvat celá desetiletí, než se završí. Je značně pravděpodobné, že si vyžádá i zdlouhavou bitvu, která by radikálně přebudovala kongres Spojených států, anglickou dolní a horní sněmovnu, francouzskou chambre des députés, německý Bundestag, tak jako sněmy, obří ministerstva a etablované státní úřednictvo, ústavy i dvorské systémy - prostě spoustu z toho zbytnělého a stále více nefunkčního aparátu nynějších vlád založených na reprezentaci. ¹

Tyto vlny politického zápasu se nezastaví na národní úrovni. Za měsíce a desetiletí se celá "globální právní mašinérie" - od Spojených národů na jednom konci po městečko nebo městskou radu na konci druhém - nakonec střetne s narůstajícím a vposledku neodmítnutelným požadavkem na restrukturalizaci.

Všechny tyto struktury se budou muset fundamentálně proměnit nikoli proto, že by byly vtěleným zlem, ani proto, že je ovládá ta či ona třída nebo skupina, ale proto, že stále méně fungují - už se prostě nehodí k potřebám radikálně změněného světa.

Abychom nanovo vybudovali funkční vlády - a uskutečnili, co je zřejmě nejdůležitějším politickým úkolem naší doby -, budeme muset opustit nahromaděná klišé éry druhé vlny. A budeme muset znovu promyslet politický život z hlediska následujících tří hlavních principů.

Tyto principy se přitom mohou proměnit ve stavební principy vlád třetí vlny zítřka.

Moc menšin

Prvním - kacířským - principem vlády třetí vlny je, že je vládou menšiny. Platí, že vláda většiny, která byla hlavním legitimizujícím principem éry druhé vlny, je stále zastaralejší. Dnes nejde o většiny, ale o menšiny. A naše politické systémy musejí tuto politickou zkušenost stále více reflektovat. ²

Když Jefferson zase jednou formuloval přesvědčení své generace, prohlásil, že vlády se musejí chovat tak, že se budou "absolutně podrobovat rozhodnutím většiny". Spojené státy a Evropa - ještě na úsvitu éry druhé vlny - byly právě na počátku dlouhého procesu, který je nakonec proměnil v industriální masové společnosti. Myšlenka vlády většiny dokonale odpovídá potřebám těchto společností. Naše současná masová demokracie je politickým výrazem masové výroby, masové spotřeby, masového vzdělání, masových médií a masové společnosti.

Jak jsme viděli, necháváme dnes industrialismus za zády a rychle se stáváme demasifikovanou společností. Následkem je, že zmobilizovat většinu nebo alespoň vládnoucí koalici je stále obtížnější a mnohdy i nemožné. ³ Jak říká politolog Walter Dean Burnham z Massachusettského technologického institutu ve Spojených státech "nevidím dnes žádnou bázi pro jakoukoli pozitivní většinu ve prospěch čehokoli".

Na místě vysoce stratifikované společnosti, v níž se spolčuje několik hlavních bloků, aby vytvořily většinu, máme dnes společnost složenou z konfigurací. Víří v ní tisíce menšin, z nichž mnohé jsou jenom dočasné, a ty vytvářejí radikálně nové přechodné struktury, které se málokdy spojí do koalic, jež by nalezly konsensus s velkými tématy. Vzestup civilizace třetí vlny tak oslabuje samu legitimitu mnoha stávajících vlád.

Třetí vlna také zpochybňuje všechny naše konvenční předpoklady o vztahu vlády většiny k sociální spravedlnosti. Po dobu civilizace druhé vlny byl boj za vládu většiny lidský a osvobozující. I nadále takovým zůstává v zemích, které se stále ještě industrializují - jako dnešní Jihoafrická republika. ⁴ Ve společnostech druhé vlny vláda většiny takřka vždy znamenala slušnější šanci chudým, protože právě chudí byli ve většině.

Dnes však v zemích, které jsou zmítány třetí vlnou, platí často pravý opak. Skutečně chudí už nemusejí mít na své straně početnost. Ve velmi mnoha zemích se stejně jako mnozí jiní stávají menšinou.

Proto vláda většiny již není vhodná jakožto princip legitimity a navíc: ve společnostech, které se přibližují třetí vlně, nemusí již mít humanizující ani demokratizující efekt.

Ideologové druhé vlny stále dokola lamentují nad rozkladem masové společnosti. Místo aby viděli v této obohacené diverzitě příležitost pro lidský rozvoj, napadají jí za "fragmentarizaci" a "balkanizaci", jež připisují zvýšené "egocentričnosti" menšin. Toto triviální vysvětlení zaměňuje následek s příčinou, neboť vzrůstající aktivita menšin není výsledkem náhlého propuknutí egocentrismu. Je mimo jiné odrazem potřeb nového výrobního systému, který pro pouhou svoji existenci potřebuje daleko diferencovanější, barvitější, otevřenější a diverzifikovanější společnost, než jakou jsme poznali dosud.

Tendenci k diverzitě můžeme buď odmítnout a marně se do posledního dechu snažit zachránit politické instituce naší druhé vlny, nebo můžeme diverzitu přijmout a odpovídajícím způsobem tyto instituce změnit.

První z těchto strategií se dá realizovat pouze totalitárními prostředky a musí vyústit do ekonomické a kulturní stagnace, druhá strategie směřuje k sociální evoluci a k demokracii 21. století, která se opírá o minority. ⁵

Abychom rekonstituovali demokracii ve smyslu třetí vlny, potřebujeme odhodit hrozivý, ale mylný předpoklad, že narůstající díverzita s sebou automaticky přináší i vzrůstající napětí a konflikty ve společnosti. Ve skutečnosti může být pravdou pravý opak. Nejen že konflikty ve společnosti jsou nutné, ale v jistých mezích dokonce žádoucí. Jestliže stovka lidí zoufale touží, aby si na kolotoči sáhli na mosazný kroužek, který se nad nimi houpá, a tak získali další jízdu zdarma, jsou vlastně nuceni o něj bojovat. Na druhé straně: když každý z této stovky má odlišný cíl, je pro něj mnohem přínosnější vyjednávat, spolupracovat a navazovat symbiotické vztahy. Za vhodných sociálních podmínek může být diverzita stavebním materiálem bezpečné a stabilní civilizace.

Právě nedostatek přiměřených politických institucí vyhrocuje dnes na ostří nože - přestože to není nezbytné - konflikty mezi menšinami. Právě nedostatek vhodných institucí způsobuje, že jsou menšiny neústupné. A právě nedostatek takových institucí způsobuje, že je stále obtížnější najít vůbec nějakou většinu.

Odpovědí na tyto problémy není umlčovat disent ani obviňovat menšiny ze sobectví (jako kdyby elity a jejich experti netrpěli podobným sobectvím). Odpověď spočívá v imaginativních nových strukturách, které by se přizpůsobovaly diverzitě a legitimizovaly ji - v nových institucích, jež by byly citlivé vůči rychle se měnícím potřebám proměnlivých a množících se menšin.

Možná, že se jednou budoucí historici budou dívat na volby a na hledání většin jako na archaický rituál, který provozovali komunikační primitivové. Ovšem v dnešním nebezpečném světě si nemůžeme dovolit delegovat veškerou sílu někomu jinému, nemůžeme se podrobit ani slabším populárním vlivům, které existují v majoritních systémech, a nemůžeme dovolit maličkým menšinám, aby činily obrovská rozhodnutí, která tyranizují všechny ostatní menšiny.

Proto musíme drasticky zrevidovat primitivní metody druhé vlny, jimiž hledáme dnes těžko polapitelnou většinu. Potřebujeme nové přístupy, které by byly navrženy pro demokracii menšin - metody, jejichž účelem by bylo rozdíly spíš odhalovat než retušovat formou voleb vynucených nebo falešných většin (přičemž se určité skupiny předem z voleb vylučují), formou sofistického rámcování témat nebo zmanipulovaných volebních postupů. Krátce řečeno: potřebujeme zmodernizovat celý systém tak, aby se posílila role rozmanitých menšin, nicméně aby se jim umožnilo vytvářet většiny. ⁶

Ve společnostech druhé vlny se volby pomáhající vyjádřit vůli lidu staly významným zdrojem opakované zpětné vazby poskytované vládnoucím elitám. Když se z toho či onoho důvodu staly podmínky pro většinu nepřijatelné a jedenapadesát procent voličů zveřejnilo svůj problém, mohly elity přinejmenším provést posuny ve stranách, změnit své politiky nebo se nějak jinak přizpůsobit.

I v masové společnosti včerejška byl však princip jedenapadesáti procent značné necitlivým, čistě kvantitativním nástrojem. Volby na většinovém principu nám neříkají vůbec nic o kvalitě názorů lidí. Mohou nám říci, kolik lidí v daném okamžiku chce X, avšak neříkají, jak silně ho chtějí. A co víc, neříká nám to vůbec nic o tom, co by byli ochotni za X vyměnit - což je ve společnosti složené z mnoha menšin klíčová informace.

Nesignalizuje to ani, zda se minorita cítí ohrožena jako taková, nebo zda připisuje jedinému problému takovou životní důležitost, že by jejím názorům měla být přikládána vyšší než obvyklá váha.

V masové společnosti se tyto dobře známé slabiny vlády většiny tolerovaly, protože kromě mnoha jiných důvodů větší část menšin neměla strategickou moc k rozvrácení systému. V dnešní hustě provázané společnosti, ve které jsme všichni členy nějakých menšinových skupin, to už není pravda.

Pro demasifikovanou společnost třetí vlny jsou zpětnovazební systémy průmyslové minulosti přespříliš primitivní. ⁷

Proto musíme hlasování a voleb využívat radikálně novým způsobem.

Naštěstí poskytují technologie třetí vlny určité cesty směřující k demokracii třetí vlny. V pozoruhodném novém kontextu znovunastolují základní otázky, které naši zakladatelé posuzovali před dvěma staletími. Tyto technologie umožňují i nové, dosud nevyzkoušené formy demokracie. ⁸

Polopřímá demokracie

Druhým stavebním blokem politických systémů zítřka musí být princip "polopřímé demokracie" - přesun od závislosti na reprezentantech k sebereprezentaci. Kombinací těchto dvou přistupů je polopřímá demokracie. ⁹

Zhroucení konsensu podrývá i koncept reprezentace, jak už jsme viděli. Pokud se voliči po návratu od voleb mezi sebou nedohodnou, koho potom ve skutečnosti jejich představitel "představuje"? Zároveň se zákonodárci musejí stále více spoléhat na podporu svého personálu a na spolupráci s externími odborníky, kteří jim poskytuji konzultace při formulování zákonů. O britských poslancích je známo, jak jsou slabí tváři v tvář byrokracii ve Whitehallu, protože právě nemají dostatečnou podporu svých rýmů, takže přesouvají větší část moci z parlamentu na nevolené úředníky. ¹⁰

Kongres Spojených států ve snaze vyvážit vliv exekutivní byrokracie vytvořil svou vlastni byrokracii - Rozpočtovou kancelář Kongresu, Kancelář pro vyhodnocování technologie a další nezbytné agentury a jejich přívěšky. Tím se však pouze problém přesunul zvenčí dovnitř. Naši volení zástupci vědí stále měně o nesčetných opatřeních, o nichž musejí rozhodovat, a jsou stále více nuceni opírat se o posudky jiných lidí. A tak už reprezentanti nereprezentují ani sebe sama.

Ještě zásadnější je, že parlamenty, kongresy nebo shromáždění jsou místa, ve kterých by teoreticky bylo možné smířit požadavky soupeřících menšin. Jejich reprezentanti by totiž mohli v jejich prospěch vyjednávat. S dnešními otupenými politickými nástroji druhé vlny však žádný zákonodárce nedokáže ani sledoval mnohé skupinky, které formálně reprezentuje, natož aby v jejich prospěch efektivně vyjednával. A činí větši je zátěž amerického Kongresu, německého Bundestagu nebo norského Stortingu, tím je situace horší.

To nám pomáhá vysvětlit, proč se úzce zaměřené politické nátlakové skupiny stávají nesmiřitelné. Když vidí kongresem nebo legislativou omezené možnosti složitého vyjednáváni či smírčího procesu, jejich požadavky na systém se stávají ultimativni. Teorie vlády založené na zastupitelské demokracii v roli posledního vyjednavače tedy rovněž kolabuje.

Zhroucení procesu vyjednávání, rozhodování pod tlakem okolností, prohlubující se paralýza zastupitelských institucí, to vše z dlouhodobého hlediska znamená, že mnohá rozhodnuti, která dnes činí malý počet pseudoreprezentantů, mohou být přenesena postupně na samy voliče. Pokud nám naši volení vyjednavači nedokáží být prospěšní, budeme muset jednat sami. Pokud zákony, které připravují, jsou stále vzdálenější našim potřebám nebo jsou k nim stále méně vnímavé, budeme je muset zformulovat sami. K tomu všemu budeme potřebovat nové instituce, jakož i nové technologie.

Revolucionáři druhé vlny, kteří vynalezli základní instituce dneška, si byli dobře vědomi možností přímé a zastupitelské demokracie. Američtí revolucionáři dobře znali radnice Nové Anglie a formování organického konsensu v malém měřítku. Vady a nedostatky přímé demokracie byly všeobecně známé a ve své době i přesvědčivější. ¹¹

"V knize Federalista se uvádějí dvě námitky vůči takovýmto inovacím," píší McCauley, Rood a Johnson, autoři návrhu na zavedení národního plebiscitu ve Spojených státech. "Za prvé: příma demokracie neumožňovala přerušit nebo zadržet dočasné a emotivní reakce veřejnosti. A za druhé: úroveň tehdejší komunikace neumožňovala zvládnout celý mechanismus."

To jsou legitimní problémy. Jak by frustrovaná a rozhořčená americká veřejnost v polovině šedesátých let například odpověděla na otázku, zdá hodit, nebo nehodit atomovou bombu na Hanoj? Nebo jak by západoněmecká veřejnost rozzuřená teroristickou skupinou Baader-Meinhofové reagovala na návrh zřídit tábory pro jejich "sympatizanty"? Co třeba kdyby Kanaďané uspořádali plebiscit o Quebecu týden poté, co se René Levesque ¹² dostal k moci? O volených zástupcích se předpokládá, že jsou méně emocionální a méně radikální než veřejnost.

Problém nadměrně motivované reakce veřejnosti se však dá překonávat různými způsoby, například lze vyžadovat lhůtu na zklidnění nebo druhé hlasování před uskutečněním hlavních rozhodnutí, k nimž se dospělo pomocí referenda nebo jinými formami přímé demokracie. ¹³

Dá se vyvrátit i druhá námitka: stará komunikační omezení přece již nestojí v cestě rozšíření přímé demokracie. Dnešní pozoruhodné pokroky v komunikační technologii poprvé otevírají ohromující škálu možností pro přímou participaci občanů na politickém rozhodování.

Před lety jsme měli to potěšení, že jsme ohlašovali historickou událost - první "elektronickou radnici" na světě --- prostřednictvím kabelově televize Qube ve městě Columbus v Ohiu. Pomocí tohoto interaktivního komunikačního systému měli obyvatelé malého předměstí Columbu možnost aktuálně se elektronickou cestou účastnit politického mítinku své místní plánovací komise. Zmáčknutím knoflíku v obývacím pokoji mohli bezprostředně hlasovat o návrzích týkajících se takových praktických věcí, jako je plán zóny ¹⁴, domovní řád nebo navržená výstavba dálnice, Mohli hlasovat nejenom pro nebo proti, ale účastnit se i diskuse a promluvit v ní. Dokonce mohli stisknutím knoflíku sdělit předsedajícímu, že by měl přejít k dalšímu bodu jednání.

Byl to pouhý prvotní náznak zítřejšího potenciálu přímé demokracie. S využitím dnes daleko pokročilejších počítačů, satelitů, telefonů, kabelového spojení, volebních technik a dalších nástrojů - nemluvě o internetu a dalších komunikačních sítích - mohou vzdělaní občané poprvé v dějinách začít s řadou vlastních politických rozhodnutí. ¹⁵

To není otázka "buď a nebo". Není to otázka "elektronických radnic" v zjednodušené podobě, o jaké hovořil Ross Perot ¹⁶. Dnes jsou možné daleko citlivější a rafinovanější demokratické postupy. A nepochybně nejde o protiklad přímé versus nepřímě demokracie ani reprezentace sebe sama versus reprezentace jinými.

Ke kombinování přímé a nepřímé demokracie se dají vynalézt mnohá nápaditá uspořádání. Již dnes si členové amerického Kongresu a mnoha daJších parlamentů nebo legislativ vytvářejí vlastní výbory. Neexistuje však způsob, jakým občané mohou donutit zákonodárce, aby vytvořili výbor, který by se zabýval nějakým opomíjeným nebo vysoce kontroverzním tématem. Proč by však voliči nemohli dostat možnost přímo prostřednictvím petice tlačit na zákonodárný orgán, aby vytvořil komisi zabývající se tématem, které považuje za důležité veřejnost, nikoli zákonodárci?

Na takových "ujetých" návrzích usilovně pracujeme ne proto, že bychom byli bez váhání pro, ale pouze proto, abychom podtrhli cosi mnohem obecnějšího: že existují účinné způsoby, jak otevřít a demokratizovat systém, který je dnes blízek zhroucení a jímž se cítí být adekvátně reprezentován jen málokdo, pokud vůbec někdo. Musíme však začít myslet mimo vyjeté koleje minulých tři staletí. Už nemůžeme řešit problémy pomocí ideologií, modelů a přežilých struktur druhé vlny. ¹⁷

Dříve, než se začnou takové nové návrhy (jež mají nejasné důsledky) užívat v širším měřítku, je třeba pečlivě prokázat jejich nosnost ověřováním a pokusy v místním měřítku. Ať si však myslíme o tom či onom nápadu cokoli, staré námitky vůči přímé demokracií slábnou, a to přesně v době, kdy námitky vůči demokracii založené na ideji reprezentace sílí. Jakkoli se to zdá nebezpečné nebo bizarní, polopřímá demokracie je umírněný princip, který nám může pomoci vyprojektovat fungující nově instituce do budoucna.

Dělba decize

Více otevřít systém směrem k moci menšin a umožnit občanům hrát přímější roli ve vlastních záležitostech je sice nutné, ale znamená to pro nás jen část cesty. Třetí základní princip politiky zítřka je dokázat odstranit decizní zácpu ¹⁸ a dostat rozhodnutí tam, kam patří. Výhradně to je lékem proti ochromení politiky - ne nějaké nové namíchání politických vůdců. Říkáme tomu "dělba decize".

Některé problémy nelze řešit na lokální úrovni. Jiné jsou neřešitelné na národní úrovni. Některé si žádají jednat na mnoha úrovních zároveň. Kromě toho: místo vhodné k řešení problémů není fixní. Mění se v čase.

Abychom vyléčili dnešní zácpu rozhodování, která vyplývá z přetížení institucí, potřebujeme dělit decize a přesouvat je -- tato dělba se musí stát mnohem širší a místo rozhodování je třeba přesouvat podle toho, jak vyžadují samy problémy.

Současné politické uspořádání tento princip krutě narušuje. Problémy se přesouvají, ale možnost rozhodovat nikoli. A tak nadále zůstává příliš mnoho rozhodování soustředěno na jednom místě a institucionální architektura je nejpropracovanější na národní úrovni. Naproti tomu na nadnárodní úrovni probíhá nedostatečné množství rozhodnutí a struktury, kterých by k tomu bylo třeba, jsou zásadně nevyvinuté. Kromě toho se příliš málo rozhodovacích pravomocí ponechává na úrovni subnárodní - na regionech, státech, provinciích nebo obcích nebo konečně na negeografických --- tedy na místo nevázaných --- sociálních seskupeních.

Na nadnárodní rovině jsme dnes stejně politicky primitivní a nevyvinutí, jako tomu bylo na národní úrovni v době před třemi sty lety, kdy se rozjížděla průmyslová revoluce. Přesunem některých rozhodovacích pravomocí "nahoru" směrem nad národní stát umožňujeme efektivně jednat na úrovni, na níž se zpravidla řeší mnohé z naších nejvýbušnějších problémů. Zároveň snižujeme decizní zátěž na přetížené centrum - na národní stát. Dělení decize je klíčové. ¹⁹

Přesun rozhodování směrem nahoru je pouze půlka našeho úkolu. Stejně nezbytné je přesouvat ohromné množství decize z centra dolů.

Opět nejde o problematiku typu "buď a nebo". Nejde o decentralizaci versus centralizaci v nějakém absolutním smyslu. Jde o racionální přerozdělení decize v systému, který nadměrné zdůrazňuje centralizaci až do takově míry, že nové informační toky přímo zahlcují centra rozhodování. ²⁰

Politická decentralizace není ještě zárukou demokracie. Stále jsou možné zločinné lokální tyranie. Místní politici jsou často ještě zkorumpovanější než politici národní. Mimoto mnohé z toho, co se odehrává ve jménu decentralizace, je svého druhu pseudodecentralizací ve prospěch centralizátorů.

Nicméně přes všechny tyto výhrady je třeba říci, že bez podstatné decentralizace pravomocí nelze mnoha vládám vrátit smysl, řád a efektivní management. Potřebujeme rozdělit decizní zátěž a významnou část z ní přesunout dolů.

Nikoli proto, že by romantičtí anarchisté po nás žádali, abychom obnovili "vesnickou demokracii", ani kvůli rozhořčeným bohatým daňovým poplatníkům, kreří by chtěli zredukovat státní podpory poskytované chudým. Důvodem je, že každá politická struktura - i s pomocí celých zástupů počítačů --- zvládne jenom určité množství informací, nikoli víc, dokáže produkovat jenom určité množství a určitou úroveň rozhodnutí a že decizní imploze nyní dotlačila vlády za tento zlomový bod.

Kromě toho vládní instituce musejí být v jisté korelaci se strukturou ekonomiky, informačního systému a dalších charakteristik civilizace. Dnes jsme svědky radikální decentralizace a regionalizace výroby a ekonomické aktivity. Je skutečné možné, že národní hospodářství už přestalo být základní jednotkou. ²¹

To, co kolem sebe vidíme, jak už jsme porůznu zdůrazňovali, je vznik velice rozsáhlých a stále koherentnějších regionálních subekonomik v rámci každé národní ekonomiky.

Na úrovni podniku pozorujeme nejen snahu o vnitřní decentralizaci, ale i probíhající decentralizaci geografickou.

To vše je zčásti odrazem gigantického posunu informačních toků ve společnosti. Jak už bylo řečeno, s tím, jak upadá moc centrálních sítí, procházíme zásadní demasifikací komunikace. Jsme svědky fantastického šíření kabelů, kazet, počítačů a soukromých systémů elektronické pošty, což znamená tlak jedním a týmž směrem, k decentralizaci.

Není možné, aby společnost demasifikovala ekonomické aktivity, komunikaci a mnoho dalších klíčových procesů, aniž bude dříve nebo později nucena decentralizovat i vládní ro/hodování.

To všechno si vyžaduje daleko víc než jen kosmetické změny stávajících politických institucí. Předpokládá to ohromné boje o kontrolu nad rozpočty, daněmi, půdou, energií a dalšími zdroji. Dělba decize nepřijde snadno, ovšem v nadměrné centralizovaných zemích je absolutně nevyhnutelná.

Expandující elity

Koncept "decizní zátěže" má zásadní význam pro porozumění demokracii. Všechny společnosti vyžadují určité množství a určitou úroveň politických rozhodnutí, aby mohly fungovat. Každá společnost má totiž svou jedinečnou decizní strukturu. Čím početnější, rozmanitější, častější a komplexnější rozhodnutí se mají uskutečňovat, tím větší je politická decizní zátěž. A tak způsob, jakým se tato zátěž rozděluje, zásadné ovlivňuje úroveň demokracie ve společnosti.

V předindustriálních společnostech (kde byla dělba práce elementární a změna byla pomalá) byl počet politických nebo administrativních decizí, které byly nutné k udržování věcí v chodu, minimální. Rozhodovací zátěž byla malá. Nevelké polovzdělané, nespecializované feudální nebo monarchické elity dokázaly více méně zvládat věci bez pomoci zdola, nesouce na sobě celou zátěž rozhodování.

To, čemu dnes říkáme demokracie, může vzkvétat pouze tam, kde decizní zátěž náhle přesáhne kapacitu staré elity, jež přestane tuto zátěž zvládat. ²² Příchod druhé vlny, který s sebou přinesl rozšiřující se obchod, větší dělbu práce a skok na novou úroveň složitosti společnosti, způsobil tehdy stejný druh decizní imploze, jaký dnes vyvolává třetí vlna.

Následkem toho byly decizní kapacity starých vládnoucích uskupení přímo zaplaveny a aby se dokázaly s decizní zátěží vyrovnat, bylo třeba přibírat nové elity a subelity. Pro tento účel bylo třeba vyprojektovat nové, revoluční politické instituce.

Jak se industriální společnost rozvíjela a stávala se stále složitější, její integrující se elity--- "technici moci" --- byly tedy neustále nuceny, aby přibíraly novou krev, která by jim pomohla nést zvyšující se decizní zátěž. Právě tento neviditelný a neúprosný proces stále více vháněl střední třídu do politické arény. Byla to narůstající potřeba rozhodovat, jež vedla k rozšiřování volebního práva a ke vzniku postů, které bylo možné zaplňovat "zdola".

Pokud je tento obraz alespoň v hrubých obrysech správný, říká nám, že míra demokracie méně závisí na kultuře, na marxistickém pojetí třídy, na odvaze vést boj, na rétorice nebo na politické vůli a více na decizní zátěži každé společnosti. Velká zátěž musí být nakonec rozdělena prostřednictvím širší demokratické participace. Pokud se tedy decizní zátěž sociálního systému zvyšuje, demokracie není ani tak věcí volby, jako přímo evoluční nezbytností. Systém bez ní prosté nemůže fungovat. ²³

Z toho všeho dále vyplývá, že se možná ocitáme na pokraji dalšího velkého demokratického skoku vpřed. Už pouhá imploze rozhodování, jaká nyní zaplavuje naše prezidenty, premiéry a vlády, totiž - poprvé od dob průmyslové revoluce --- otevírá vzrušující výhledy na radikální expanzi politické participace.

Potřeba nových politických institucí je přesnou paralelou naší potřeby nové rodiny a nových vzdělávacích a celospolečenských institucí. Je hlubinně zakódovaná v našem hledání nové energetické základny, nových technologií a nových průmyslových odvětví. Je odrazem revoluce v komunikaci a potřeby restrukturalizace vztahů s neindustriálním světem. Krátce řečeno: je politickým odraxem zrychlujících se změn ve všech těchto rozmanitých sférách.

Pokud nenahlédneme tyto spojitosti, nemůžeme porozumět titulkům v médiích. Nejvýznamnějším politickým konfliktem dneška není totiž střet mezi bohatými a chudými, mezi vzestupujícími a upadajícími etnickými skupinami ani mezi kapitalistickou a socialistickou vizí. Rozhodující zápas dneška se odehrává mezi těmi, kteří se snaží podporovat a uchovávat industriální společnost, a těmi, kdo jsou ochotni ji překročit. To je superzápas zítřka. Tvoření jako úděl

Některé generace jsou zrozeny k tomu, aby vytvářely civilizaci, jiné aby ji udržovaly. Generace, které spustily druhou vlnu historických změn, byly tlakem okolností nuceny být tvůrci. Montesquieu, Mill nebo Madison vynalezli většinu politických forem, které dnes považujeme za samozřejmost. Protože se ocitli vklíněni mezi dvěma civilizacemi, jejich údělem bylo tvořit.

Dnes se v každé ze sfér sociálního života, v našich rodinách, školách, v podnikání, v církvích, v našich energetických a komunikačních systémech musíme vyrovnávat s potřebou vytvářet nové formy třetí vlny --- a miliony lidí v mnoha zemích se do toho již pustily. Ovšem zastaralost není nikde tak rozvinutá a tak nebezpečná jako právě v našem politickém životě; na žádném jiném poli se dnes nesetkáme s tak malou mírou představivosti, s méně experimenty a menší vůlí reflektovat nezbytnost zásadní změny. ²⁴

I lidé, kteří jsou odvážně inovativní ve vlastní práci --- ve svých právních kancelářích nebo laboratořích, kuchyních, třídách nebo firmách ---, při jakékoli zmínce, že naše ústava nebo naše politické struktury jsou zastaralé a že potřebují radikální přestavbu, vypadají, jako když je polije studenou vodou. Vyhlídka na hlubokou politickou změnu s jejími očekávatelnými riziky je tak děsivá, že se status quo - jakkoli absurdní a represivní --- náhle zdá být nejlepším ze všech možných světů.

Na druhou stranu máme v každé společnosti radikální křídlo pseudorevolucionářů, kteří jsou prosáklí zastaralými předpoklady druhé vlny a pro něž žádná z navrhovaných změn není dost radikální: staromarxisté, anarchoromantici, pravicoví fanatici, rasističtí demagogové a náboženští fanatici, gerily od zeleného stolu a nefalšovaní teroristé, kteří sní svůj sen o totalitárních technokraciích, středověkých utopiích nebo teokratických státech. I když se rychle přesouváme do nové zóny dějin, živí se svými sny o revoluci, které jsou opsány ze zažloutlých stránek politických traktátů včerejška.

To, co se k nám blíží s narůstající intenzitou superzápasu, nebude žádná repetice někdejšího revolučního dramatu: nebude to centrálně řízené svrženi vládnoucích elit nějakou "avantgardní stranou", která by za sebou strhovala masy, nebude to ani spontánní a údajně očistné masové povstání vyvolané teroristickou akcí. Vytvoření nových politických struktur pro civilizaci třetí vlny nenastane jakýmsi náhlým vyvrcholením revoluční vlny, ale jakožto důsledek tisíců inovací a střetů na mnoha úrovních a na mnoha místech v průběhu několika desetiletí.

Možnost násilí na cestě k zítřku není vyloučena. Přechod od civilizace první vlny k civilizaci druhé vlny byl jedním dlouhým, krví zbroceným dramatem plným válek, revolucí, hladomorů, vynucených migrací, převratů a katastrof. Dnes je v sázce ještě mnohem víc, protože čas se "zkracuje", akcelerace je vyšší a nebezpečí jsou ještě větší.

Mnoho záleží na flexibilitě a inteligenci soudobých elit, subelit a superelit. Pokud tyto skupiny dokáží být tak krátkozraké, zbavené představivosti a vyděšené, jako tomu bylo s většinou vládnoucích vrstev v minulosti, budou rigidně vzdorovat třetí vlně, a tudíž eskalovat rizika násilí i rizika své vlastní destrukce.

Pokud naopak poplují se třetí vlnou a uznají potřebu rozšířené demokracie, mohou se reálně zapojit do procesu vytváření civilizace třetí vlny, tak jako nejinteligentnější elity první vlny předjímaly příchod industriální společnosti založené na technice a připojily se k jejímu vytváření.

Podmínky se liší od země k zemi, avšak nikdy v dějinách nebylo tolik solidně vzdělaných lidí, kteří by byli vybavení poznáním tak neuvěřitelného rozsahu. Nikdy se tolik lidí netěšilo tak vysokému stupni blahobytu, který je možná vratký, ale umožňuje jim věnovat čas a energii občanským zájmům a aktivitám. Nikdy nemělo tolik lidí možnost cestovat, komunikovat a tak mnoho se učit od jiných kultur. A především: nikdy nemohlo tolik lidí tak mnoho získat tím, že se stanou zárukou mírumilovného provedení nezbytných --- i když samozřejmě hlubokých --- změn.

Elity nemohou vytvářet novou civilizaci samy, jakkoli jsou osvícené. Bude k tomu třeba energetických potenciálů celých národů. Avšak tyto energie tu jsou a čekají, až se na ně napojíme. Pokud zejména my, kdo žijeme v zemích, které dosáhly úrovně high-tech, si vytyčíme jako svůj explicitní cíl pro další generaci vytvoření zcela nových institucí a ústav, dokážeme uvolnit cosi ještě daleko silnějšího než energií: kolektivní imaginaci.

Čím dříve začneme s projektováním alternativních politických institucí, které se budou zakládat na třech výše uvedených principech --- na moci menšin, polopřímé demokracii a dělbě decize ---, tím lepší jsou naše šance na mírumilovnou transformaci. Úroveň rizika nezvyšují změny samy, ale pokusy tyto změny zablokovat. Hrozbu krveprolití vytvářejí slepé snahy bránit zastaralost.

To znamená, že máme-li se vyhnout násilné revoluci, musíme se ihned začít soustřeďovat na problém strukturální politické zastaralosti všude ve světě. Musíme ho předložit nejen expertům --- zákonodárcům, právníkům a politikům, ale i veřejnosti --- občanským organizacím, odborům, církvím, ženským spolkům, etnickým a rasovým menšinám, vědcům, ženám v domácnosti nebo podnikatelům.

Jako první krok musíme vyvolat co možná nejširší veřejnou dehatu o potřebě nového politického systému , který by byl sladěný s potřebami civilizace třetí vlny. Aby se uvolnilo chrlení čerstvých idejí, potřebujeme konference, televizní programy, soutěže, simulační pokusy a zkusmé verze ústav, které by generovaly nejširší škálu imaginativních návrhů na politickou resrrukturaci. Měli bychom být ochotni využívat nejrozvinutějších nástrojů, jaké máme k dispozici, od satelitů přes počítače a videodisky po interaktivní televizi.

Nikdo neví dopodrobna, co se skrývá v budoucností ani co bude nejlépe fungovat ve společnosti třetí vlny. Proto bychom si neměli představovat jedinou rozsáhlou reorganizaci ani jedinou revoluční kataklyzmatickou změnu, která bude řízena shora, ale spíše tisíce záměrných decentralizovaných experimentů, které nám umožní na místní a regionální úrovni testovat nové modely politické decize ještě před jejich aplikací na národní a nadnárodní úrovni. ²⁵

Zároveň musíme začít vytvářet obec stoupenců pro podobné experimentování s institucemi - a pro jejich radikální přestavbu na národní a nadnárodní úrovni. Dnes ve světě tak široce rozšířené zklamání, hněv a zahořklost vůči vládám druhé vlny se buď mohou zvrátit ve fanatickou posedlost demagogů volajících po autoritativním vůdci, nebo mohou vést k mobilizaci veřejnosti ve prospěch demokratické rekonstrukce.

Nastartováním širokého procesu sociálního učení --- což je experiment v participativní demokracii, který probíhá v mnoha zemích zároveň --- můžeme preventivně čelu totalitárnímu protiúderu. Můžeme připravovat miliony lidí na zmatky a nebezpečné krize, které máme před sebou. A můžeme vyvíjet strategický nátlak na stávající politické systémy, aby nezbytné změny urychlily.

Bez tohoto obrovského tlaku zdola se nedá očekávat, že by mnoho z dnešních vůdců - prezidentů, politiků, senátorů a členů ústředních výborů --- zpochybnilo vlastní instituce. ²⁶ Bez ohledu na to, jak jsou zastaralé, poskytují jim totiž prestiž, peníze a moc --- když ne reálnou, pak alespoň fiktivní. Někteří výjimečně prozíraví politici nebo úřednici poskytnou zápasu o politickou transformaci určitou podporu. Avšak většina z nich se uvede do pohybu jedině tehdy, když nebudou moci požadavkům zvenčí odolat nebo když bude krize již tak velká a bude se natolik blížit násilí, že již neuvidí žádnou jinou alternativu.

Odpovědnost za změnu je tedy na nás. Musíme začít u sebe a učit se tomu, jak se předčasné neuzavírat vůči novému, překvapivému a zdánlivě radikálnímu. To znamená, že musíme zaplašit ty, kdo zabíjejí myšlenky, kdo vyrážejí za každým novým nápadem, aby ho na základě jeho údajné nepraktičnosti zabili. Přitom vlastně obhajují všechno stávající coby praktické, byť by to bylo jakkoli absurdní, represivní nebo nefunkční ²⁷. Znamená to tedy boj za svobodu vyjadřování --- za právo lidí říkat nahlas vlastni myšlenky, byť i kacířské.

Především to znamená zahájit proces rekonstrukce hned teď, dříve než další dezintegrace stávajících politických systémů vyžene stoupence tyranie do ulic, aby páchali násilí, a tak znemožní mírumilovnou transformaci do demokracie 21. století.

Pokud začneme hned teď, můžeme se my i naše děti podílet na vzrušujícím rekonstituování nejen našich zastaralých politických struktur, ale i civilizace samé.

Podobně, jako to zažila generace našich otců zakladatelů, i našim údělem je tvořit.

Zveřejněno s laskavým svolením překladatele, pana Blažka, a držitele autorských práv pro ČR, vydavatelství Dokořán