Myšlenka představit tento text těm, kteří neměli to štěstí knihu Tofflerových "objevit", a napsat k němu komentář z pohledu člověka, který s českou společností a její politikou (jako občan i jako její aktivní účastník v letech 1998 až 2003) učinil své smutné zkušenosti poté, co prožil 27 let v jedné z nejlepších demokracií svobodného světa, byla důsledkem mých častých názorových střetů nejen v aktivní politice, ale i v nejrůznějších diskusích s přáteli, účastníky různých diskusních fór, setkání, konferencí...

Předmluva a něco na vysvětlenou k motivaci autora

Předkládám všem těm, kdo jsou ochotni zamýšlet se nad problémy české společnosti a její politiky nejen z úzce českého, vnitřního, pohledu, podmíněného stále ještě zkušeností totality a NEzkušeností s vyspělou (ale již stále méně "dokonalou") západní demokracií, výňatek z knihy brilantních myslitelů: Alvin a Heidi Toffler, "Creating a New Civilization, The Politics of the Third Wave", copyright Alvin a Heidi Tofflerovi 1994, 1995. (U nás vyšlo jako: "Nová civilizace; Třetí vlna a její důsledky" v překladu Bohuslava Blažka v nakladatelství Dokořán - konečně! - v r. 2001.)

Myšlenka představit tento text těm, kteří neměli to štěstí knihu Tofflerových "objevit", a napsat k němu komentář z pohledu člověka, který s českou společností a její politikou (jako občan i jako její aktivní účastník v letech 1998 až 2003) učinil své smutné zkušenosti poté, co prožil 27 let v jedné z nejlepších demokracií svobodného světa, byla důsledkem mých častých názorových střetů nejen v aktivní politice, ale i v nejrůznějších diskusích s přáteli, účastníky různých diskusních fór, setkání, konferencí... Myšlenky nového paradigmatu pro českou demokracii, potřeba přehodnocení a změny ryze zastupitelského modelu demokracie ve směru k demokracii participativní, kde stranicky nepodmíněný a neorganizovaný občan a jeho nepolitické společenské struktury jsou rozšířením, kooperativní součástí a zpětnou vazbou zastupitelského modelu, narážejí v české postkomunistické společnosti bohužel stále ještě na značné nepochopení -- a nekvalifikované odmítání.

Nepředstavuji českému čtenáři pouze samotný text A.+H. Tofflerových, ale připojuji formou poznámek pod čarou své komentáře a vlastní názory -- a to proto, že jsem ve svém vlastním myšlení a závěrech nalezl s autory knihy úzkou rezonanci. Mé názory se vyvinuly z konfrontace vlastní dlouholeté zkušenosti s občanskou demokracií ve švýcarském exilu s poznatky z intenzivního sledování a přímé účasti na české politice "zevnitř" v letech 1998 až 2003. Důkladné přemýšlení nad knihou Tofflerových a zadostiučinění mi poskytující zjištění, jak úzce se shoduje moje vlastní vize budoucí demokracie s vizí autorů, mne jen ještě více utvrdilo v mém přesvědčení: občanská participace jako otevření i jako korektivní zpětná vazba stále více se uzavírajícího a degenerujícího českého modelu demokracie ryze stranicko-zastupitelské, je pro nalezení společensky optimálního konsenzu mezi "vládnoucími" a "ovládanými" jediným možným a jediným správným řešením komplexních problémů, stojících před demokracií zítřka. Ostatně nikoli jen před demokracií v České republice -- jak z textu Tofflerových velmi přesvědčivě vyplývá.

Unie svobody, později US-DEU, strana, jejímž spoluzakládajícím členem jsem se r. 1998 stal a v jejímž republikovém výboru jsem po dvakráte zasedal, odmítla moje návrhy na přijetí strategických principů participativní demokracie, nebyla ochotna zahájit práci na politickém programu otevírání legislativní cesty k ní, neměla zájem o programově zakotvenou kooperaci s politicky ostrakizovanou českou občanskou společností.

Po definitivním zklamaní nad převládajícím myšlení strany, posléze konkrétně nad tím, že se rozhodla svoji existenci opřít a spojit se socialisující ČSSD, jsem na posledním republikovém shromáždění v lednu 2003 stáhl nejen svoji kandidaturu na úřad místopředsedy, ale poté se vzdal i samého členství ve straně. Pochopil jsem, že US-DEU ztratila definitivně jakoukoli schopnost vize, jež by přesahovala horizont dnešní české politiky, definovaný jednak mechanistickou a úzce stranickou interpretací zastupitelské demokracie, jednak -- a to v případě US-DEU především -- horizont vymezený téměř posedlou touhou po podílu na moci i za cenu kompromisů, sahajících daleko za kdysi deklarované programové meze. Na tom především (ale také jistě na mé neochotě chovat se v naší politice tak utilitaristicky a tak pragmaticky jako ti, kterým nevadí, jakými metodami se v ní většinou zaručeně dosáhne úspěchu a nerozpakují se jich použít) ztroskotal můj záměr - ostatně kromě podpory několika mně podobných "moralistů a v politice nepoužitelných idealistů" dosti osamocený - přesvědčit a ovlivnit stranu nakonec snad i z pozice místopředsedy (člověku bez "postu" v naší politice nikdo nenaslouchá) o nutnosti nového paradigmatu demokracie pro budoucnost české společnosti. US-DEU nepochopila svou jedinečnou šanci, být jako etablovaná součást českého politického establishmentu pomocníkem této nové demokracii cestou kooperace s občanskými strukturami a -- především - programovou přípravou a prosazováním legislativních podmínek pro přeměnu ryze zastupitelského modelu demokracie v model demokracie participativní. Jsem i nadále přesvědčen, že takto zcela nově nabídnutou spolupráci politiků s občany by voliči - vzhledem k eskalující frustraci z dosavadního politického vývoje -- odměnili novou důvěrou a pro změny potřebnou silou mandátu ve volbách.

Není to ovšem pouze US-DEU, která nebyla a nadále není schopna překročit zastaralý způsob politického myšlení, spočívající svými kořeny v dnes již ani západní civilizaci ne zcela vyhovujícím paradigmatu zastupitelské demokracie. Zastupitelská stranická (a tedy NE-občanská!) demokracie, tak, jak je již od ranných 90. let interpretována a vládnoucími politickými strukturami v této zemi zavedena a praktikována, opustila navíc velmi rychle prakticky všechny základní principy a sliby, pro něž byla ve své počáteční hvězdné chvíli po rozkladu komunistického systému nadějí české společnosti. Veškerý český politický establishment (vyhýbám se slovu "elita"; na elitu klade kulturní lidstvo mravní a odborné požadavky, v jejichž naplňování naše vedoucí politické vrstvy smutně selhávají) -- i přisoudíme-li mu ty nejlepší úmysly -- chápe a provozuje demokracii jako zápas o aritmetickou "pravdu" číselné většiny a z ní odvozovaný nárok na politickou moc jako jediný prostředek správy země. Nejen, že v této éře již nelze vládnout společnosti na základě pouze většinového konsenzu, jak přesvědčivě dokládají Tofflerovi, ale i to, že samou podstatou české stranické zastupitelské demokracie není "pravda" - nýbrž skupinové i individuální zájmy, (nad)vláda - nikoli služba, boj o funkce, spojené s mocí, prestiží, vlivem -- nikoli primárně práce pro tuto zemi, konfrontace a konflikt -- nikoli tolerance a kooperace, materiální i morální korupce a zištnost -- nikoli neúplatnost a slušnost - a v neposlední řadě: materiální výhody a zisky. Boj se vede navenek (o poměrech "uvnitř" politiky lépe pomlčet) prostřednictvím "voleb". Těmi úvozovkami chci vyjádřit lidovou frustraci z toho, že "není koho volit"; skutečná volba je totiž akt výběru z variant, nikoli rozhodování pro to nejmenší ze vzájemně srovnatelných zel -- což je u nás současné smutné "volební" kritérium! O volbách (i o těch skutečných!) ostatně Tofflerovi říkají: "Možná, že se jednou budoucí historici budou dívat na volby a na hledání většin jako na archaický rituál, který provozovali komunikační primitivové".

Tento můj tvrdý odsudek neplyne z nějaké manicheistické interpretace chování české politické reprezentace -- nepodsouvám jí principiálně a záměrně "zlem" motivovaný přístup k politickým aktivitám. Její chování se řídí jednak obecnými souvislostmi, které velmi přesně analyzují Tofflerovi, jednak skutečností, že tyto souvislosti či zákonitosti působí jako bakterie na příznivém a výživném substrátu mentality a hodnotových hierarchií, formovaných více, než dvěma generacemi totalitního režimu a poté zcela nezodpovědného a zhoubného materiálního, mravně téměř zcela vyprázdněného laissez-faire klausovské éry.

Příslušníci českého postkomunistického politického establishmentu, drtivá většina dnešní vládnoucí a rozhodující generace, nemají s demokracií přímou životní zkušenost; jejich podstatná část vyrostla a byla formována myšlením antidemokratickým, antiobčanským. Po roce 89, na počátku let 90., kdy se česká společnost nacházela na osudové křižovatce rozhodování o charakteru budoucí demokracie, byla svedena apoštoly jejího ryze partajního zastupitelského pojetí, vylučujícího participaci občana jakkoli jinak, než prostřednictvím občasných voleb především politických (tj. stranicky vázaných!) zástupců. Apoštolové neviditelné ruky trhu, neušpinitelnosti peněz, priority prvotní akumulace kapitálu před právem ... v duchu "vlčího kapitalismu" 19. a počátků 20. století, rozhodli na oné křižovatce, že česká demokracie se stane demokracií politických stran, nikoli demokracií (také) nepoliticky na společném díle kooperujících občanů.

Rozhodující většina obyvatel této země pak nemá životní zážitek a zkušenost občanské společnosti, občanského podvědomí a občanské identifikace se svojí společností, civilní odvahy a iniciativy -- neodmyslitelné náplně, bez z níž demokracie zůstává jen prázdnou formální slupkou -- a tak snadnou kořistí stranických manipulátorů. V kombinaci s českou samolibostí a nadutým přesvědčením, že "nikdo zvenku, zvláště ti, kteří tu s námi 'netrpěli', nás tu nebude o demokracii (a vlastně o ničem!) poučovat", naše politická reprezentace od samého počátku odmítla pomocnou ruku (pokud nepřinášela peníze) západních demokratů, českého exilu a většiny těch, kdo nám náš posttotalitní zápas chtěli ulehčit dobře míněnou kritikou, radou i přímou angažovaností. Statisícům našich exulantů, dodnes z velké části českých občanů, jsme doposud neumožnili ve volbách technicky jednoduchým korespondenčním způsobem spolurozhodovat o tvaru a náplni naší demokracie. A přitom je exil (Češi rádi používají téměř pejorativního označení "emigranti") právě ta část našeho národa, která nejenže nebyla zasažena mentální rakovinou komunistické totality, nepošpinila se žádnou jakkoli racionálně omlouvanou kolaborací s komunistickým režimem, ale také se stala v dlouhých desetiletích života ve slušných demokratických společnostech nositelem znalostí, styků, zkušeností, postojů a myšlenek, kterých tato země měla po listopadu 89 zapotřebí jako soli. Myslím, že to vše nebylo náhodné -- ti, kdo se po "pádu" komunismu dostali k pákám nového režimu nepotřebovali, aby jim do svědomí pošpiněného ne-li přímou kolaborací, pak rozhodně i "jen" tolerancí totalitního režimu mluvili ti, kdož si je zachovali čisté. Nežili tu, tak tady do toho nemají co mluvit -- tak nějak se o exilu vyjádřil Václav Klaus a není -- bohužel - v tomto svém pošetilém a pro zemi škodlivém postoji sám.

Po přečtení -- a promyšlení! -- knihy Tofflerových a pohledu na náš politický establishment její optikou musí hloubavému a otevřenému čtenáři svítat, že v aktivní české politice stále ještě prakticky neexistují státnické osobnosti, jež by byly schopné (a ochotné) moderního demokratického myšlení, netkvící svými názory a politickým jednáním ještě někde v devatenáctém století. (Slovy Tofflerových: převládají obránci a konzervátoři druhé, masově-industriální, civilizační vlny.) A pokud se v ní takové nalezly, byly z ní poměrně rychle a snadno vytěsněny! Nevidím na české politické scéně osobnosti, politické myslitele, schopné "otevřenosti hlav", snahy pochopit směřování pro nás především relevantní západní části lidské civilizace třetího milénia - směřování, které si třetí civilizační vlna vynucuje a vynutí. Takových osobností však je nezbytně třeba k přípravě české embryonální demokracie na otřesy stále bezprostředněji se projevujícího konfliktu mezi tofflerovskými civilizačními vlnami: doznívající civilizací druhé a nastupující globální civilizací třetí civilizační vlny.

A tak dnešní český (ale mnohdy ovšem nejen český!) politický establishment připomíná projektanty a stavitele továrny pro třetí tisíciletí, která má být poháněna politickým parním strojem bez účinného regulátoru občanské společnosti (tedy bez nezbytné těsné zpětné vazby), strojem, jenž roztáčí ústředními ručními pákami ovládané řemenové transmise.

* * *

Dvě poznámky

• Tofflerovi psali knihu především o americké, potažmo západní společnosti a politice. Nejen ve zde komentované kapitole 9, ale v celé knize je řada kritických pohledů na demokracie druhé vlny. Slabiny, nemoci a neřesti, které autoři kritizují, lze snadno rozeznat jako v této končící éře "obecné" a "zákonité". Tofflerovi ovšem neměli ani přímou zkušenost s komunistickou totalitou a jejím produktem -- mentalitou druhu "homo sovieticus" (termín/titul knihy disidenta Alexandra Zinověva, 1982) -- ani s fungováním quasidemokratických systémů, vyrostlých v 90. letech na její živné půdě. Domnívám se, že kdyby takovou zkušenost byli získali, byla by jejich kritika neduhů zastupitelské demokracie druhé civilizační vlny ještě daleko ostřejší.
• Při psaní komentářů k textu 9. kapitoly -- Demokracie pro 21. století - jsem měl v úmyslu v původním textu nějak graficky zdůraznit některé z mého pohledu důležité myšlenky. Zjistil jsem, že by text byl takovýmito zdůrazněními přeplněn -- tolik totiž obsahuje myšlenek, které by nějakého zdůraznění zasloužily. A tak ono zdůrazňování (většinou stínováním textu) omezím na jen skutečně principiální věci a ponechám na čtenáři, zda si udělá dost času, aby myšlenky Tofflerových, jejich vzájemné sepětí a celou brilantní architekturu vize nové demokracie, objevoval při studiu znovu a znovu. Nemělo by to být až tak obtížné: forma a náplň moderní demokracie třetí vlny natolik kontrastují se společenským vývojem, vnucovaným polistopadové české společnosti jejími politiky, a jsou touto společností bohužel přijímány natolik pasivně jako jakési "nutné zlo", páchané "nezkušenými" politickými aktéry, že pro čtenáře, schopného chápání souvislostí by kniha (jejíž celkovou četbu vřele doporučuji především zastáncům stranického zastupitelského systému a pochybovatelům o reálnosti a uskutečnitelnosti participativní demokracie), měla být skutečným objevem celého vesmíru doposud netušených možností nové demokracie.