Naopak, případ by podle mne mohl mít spíše pozitivní efekt: toto publicisticky "vděčné" téma by mohlo nasměrovat větší pozornost veřejnosti ke dvou skutečným problémům, o nichž se běžně nehovoří, k zdánlivě poněkud speciálnímu a okrajovému tématu projednávání přestupků, v obecnější rovině pak k otázkám odpovědnosti úředníků.

Způsob, jímž se pan A. vykroutil, ukazuje na dlouhodobě neřešené problémy v přestupkovém řízení. Celé toto řízení se (až na drobné odchylky) odehrává podle správního řádu -- tedy podle zákona, v němž se jaksi "mlčky" předpokládá že účastník řízení má zájem na co nejrychlejším projednání. Je zřejmé, že obviněný naopak žádný zvláštní zájem na projednání svého přestupku obvykle mít nebude, a bude se snažit o co nejdelší protahování řízení -- zejména proto, že jednou z "drobných odchylek", zmíněný výše, je institut promlčení. Přestupci proto stačí rok se vyhýbat projednání přestupku a má vyhráno.

V praxi je tato doba obvykle často podstatně kratší, tím kratší, čím je případ složitější nebo závažnější -- do této lhůty se totiž počítá i šetření policie, případně rozhodování soudu nebo státního zastupitelství, řešení místní příslušnosti nebo námitek podjatosti, vyjádření znalců, případné odvolací řízení apod. Přestupce může pro využít řady "nástrojů" (vedle nevyzvedávání předvolánek např. opakovaných námitek podjatosti, omluv z nařízeného ústního jednání, vyžadování svědků apod.).

Mohl by převládnout názor, že přestupky jsou většinou málo závažné delikty, a že se koneckonců až tak moc nestane, unikne-li sem tam někdo potrestání. Obojí je omyl. I ten, kdo vás dosti násilně a bolestivě ztluče (nic vám ale nezlomí) nebo vám ukradne z kabátu na věšáku peněženku s penězi na čtvrtletní tramvajenku, bude (nebudou-li zde jiné důvody) stíhán pouze pro přestupek. A nejde o ojedinělé případy -- z dlouholetých zkušeností předsedy komise k projednávání přestupků vím, že značná část závažnějších a složitějších případů končí "do ztracena". Možná se zdá, že jde o pouhou liknavost úředníků.

Bohužel, přestupkové orgány jsou ve složité situaci -- po zrušení povinnosti orgánů policie vyšetřovat přestupky jsou v pozici vyšetřovatele, a nemají téměř žádné nástroje pro řešení tohoto úkolu. Mohou si (s nejistým výsledkem) vyžádat součinnost "lépe vybavených" orgánů -- to ovšem polyká drahocenný čas. Mohou -- teoreticky -- projednat přestupky bez přímé účasti obviněného v příkazním řízení nebo při jeho opakované neúčasti. Velmi pravděpodobně však potom obviněný uspěje v odvolání a získá další čas. (Nemluvě o tom, že se správnímu orgánu nemusí podařit obviněnému doručit rozhodnutí, a dostanou se tak do potíží při pokusu vynutit si jeho plnění.) Mohou použít pro doručování orgánů městské policie, mohou požádat orgán Police ČR o předvedení obviněného.

Prakticky to ale pomáhá jen málo, a lze tedy říci, že se projednávají zejména více méně ojedinělé přestupky jinak "slušných lidí", kteří se cítí vinni, stydí se a chtějí věc co nejdříve vyřídit. Projednávání (dosti častých) přestupků bezdomovců a podobných existencí často ani nelze zahájit (adresát se ve svém trvalém bydlišti nezdržuje), složité případy se dostanou ke správnímu orgánu po půl roce, a to už je pro jen trochu zkušenějšího přestupce snadné se jednou omluvit, jednou si nevyzvednout pozvánku a potřetí, když nepřijdou předvolaní svědci (které už otrávilo chodit na zbytečná jednání), vznést na ně řadu dotazů. No, a příště se už zase lze omluvit. Při lhůtách pro doručování a nutnosti plánovat jednání s předstihem už pak nejspíš nezbude než věc jako promlčenou odložit.

Dostáváme se tím k druhému problému, podle mne závažnějšímu, odpovědnosti úředníků za důsledky jejich jednání. Nejde mi tu o přímou hmotnou (vyčíslitelnou) škodu způsobenou úředníkem při rozhodování, odpovědnost za ni už je (naštěstí) upravena zákonem. Jde o nepřímé důsledky činnosti (např. udělení státního občanství známé restituentce, nedostatečná aktivita a šablonovitost při předvolávání známého bojovníka proti lumpům, "nepovšimnutí si" drobných argumentačních nesrovnalostí v materiálech pro územní řízení). V takových případech je za prvé těžko dokazovat úředníkovi nějaké závažné pochybení -- jeden nemusí vědět, že jde o restituční "kauzu" za stovky milionů, druhého prostě "nenapadlo" zkusit poslat předvolánku na pracoviště obviněného (a žádný předpis o tom nemluví), třetí "věřil papírům" a nezkusil si udávaná čísla přepočítat. A stejně, žádná škoda přímo nevznikla, nepřímé dopady je velmi těžko vyčíslit.

Oběma problémům je společné to, že se o nich ví už dost dlouho, aniž by se řešily. Také ovšem to, že spadají do resortu ministerstva vnitra. Čekal bych tedy od pana ministra Grosse hlubší reakci, než pouhé prohlášení o tom, jak ho jeho někdejší chráněnec "naštval". Po tom, co jsem od zástupců ministerstva vnitra na poradách k přestupkové agendě po léta slýchal o připravované zásadní novele přestupkového řízení, moc nevěřím ani tvrzení, že vše vyřeší připravovaná novela správního řádu.