Nejprve ale připomenu skrývané východisko, které za "boji o hodiny dějepisu" stojí: Dosavadní výuka dějepisu prý dodává dětem potřebnou znalost minulosti, a proto u nás mají lidé dobrý vztah ke svému národu. Kdo poslouchal rozhlas 28. října, mohl být pěkně šokován tím, jak málo dotázaných lidí bylo s to odpovědět na otázku, proč 28. říjen slavíme. Zkuste se vyptat dospělých ve svém okolí na rok, kdy byla objevena Amerika, anebo více vlastenecky: kdy asi umřel Karel IV. Kdyby aspoň století trefili! Proč by si to ale někdo měl pamatovat? Nebo u přátel zkuste zjistit, odkdy mají vozy tažené koňmi otočnou přední nápravu -- měly ji vozy za Otakara II, krále železného a zlatého, nebo teprve husitské vozy, nebo až kočár Rudolfa II., nebo až vůz, jímž F. L. Věka vezli na studie? Je to vůbec historicky důležitá otázka?

Sami si zkuste říct, proč ano nebo ne. Víte z hodin dějepisu, které otázky o minulosti jsou důležité? Učili vás vůbec ptát se? A mimochodem, dokážete si dát inteligentní odpověď na to, co to vlastně je "rozumět minulosti"? Odpovíte si povšechnou frází, anebo máte v zásobě přehled docela precizních činností a dovedností, které má ten, kdo historii národa a lidstva rozumí? Naučili vás těm dovednostem ti, kdo vás učili dějepis? Přišla na to v hodinách vůbec kdy řeč, a cvičili jste často takové (duševní) činnosti, které umí dělat člověk, jenž rozumí minulosti? Myslíte si, že to jsou činnosti jen pro profesionální historiky, nebo že by něčím takovým měl být vybaven každý maturant i deváťák?

Nepřesnost?

Nový návrh hlavního dokumentu, podle kterého se bude plánovat vyučování ve školách (Rámcový vzdělávací program), netvrdí, že se musí sloučit dějepis a občanka. V čem je informace uvedená panem Dokulilem nepřesná? Nejde o nutnost, ale o možnost. Informace ani není úplná: Slučovat některé tradiční vyučovací předměty se neplánuje vždy a všude, ale jen když to bude shledáno potřebným a prospěšným. Nebude to předepsáno shora a naráz, ale bude to v rozhodnutí školy.

Pokud vám to není srozumitelné, pomozte si přirovnáním k lékařství: chcete, aby postup léčby vaší nemoci stanovila úřednice ministerstva zdravotnictví, nebo byste se přece jen radši nechali léčit svou lékařkou?

RVP pro gymnázia uvádí, že "učební plán (tj. rozpočet předmětů a hodin) podporuje integrativní tendence ve vzdělávání tím, že vedle předmětů založených na tradičním oborovém pojetí umožňuje vznik integrovaných předmětů." (s. 62) Hned za tím RVP uvádí také to, co je třeba považovat za povinné: "vzdělávání v 1. a 2. ročníku v převážné většině vzdělávacích oblastí projektováno jako povinné a pro realizaci těchto oblastí je vymezena i minimální hodinová dotace, již je možno na úrovni školního vzdělávacího programu v rámci ročníkové dotace navyšovat či dalšími vzdělávacími aktivitami a činnostmi vhodně doplňovat..." Ve třetím a čtvrtém ročníku dává RVP škole možnost velmi přizpůsobovat výuku potřebám a záměrům studentů, předepisuje však, že se v předepsaných oblastech studenti vzdělávat musejí.

Podle RVP bude záviset na škole, kolik hodin tomu nebo onomu předmětu přiřadí. To není jen velká libovůle, ale taky obrovská zodpovědnost svěřená škole. Komu se to nelíbí, měl by si zodpovědět otázku, zda by byl radši, aby o tom, jak bude jeho dítě vzděláváno, rozhodovali úředníci na ministerstvu, kteří jeho dítě, třídu, výuku ani příslušného učitele nikdy neviděli a neuvidí, anebo zda by o tom, jak jeho dítě vyučovat, mají rozhodnout ti, kdo ho vyučují.

Zkusme si odpovědět, kde se bere ta důvěra, že by nějaký pro všechny platný a velmi přesný předpis o tom, co se má vyučovat a kolik hodin, mohl zajistit, že národ bude vzdělaný. Má to vůbec nějakou spojitost -- ta plošná předepsanost a kvalita vzdělanosti? Patrně za tím je skryta představa, že dobré vzdělání je jednotné, jediné, že za vzdělané platí ti, kteří vědí všichni totéž? Nebo kteří prošli týmž tréninkem? Už jste se o tom nějak pevně přesvědčili?

Nebo nám to podvědomě vsugerovala tradice? A odkud se bere jistota, že při dřívějších jednotných předpisech se jimi jednak všichni řídili, a jednak všichni dobře naučili? Vždyť si každý z nás pamatuje ty spolužáky, se kterými nic nehnulo, a taky ty, kteří skvěle uměli buď úplně jiné věci nebo daleko víc, než předpis žádal. Prosím pozor na nereflektovanou víru v nějakou jedinou pravdu. Ta patří do náboženství, ale historie -- aspoň pro laika - předmětem nábožné víry není.

Jednotný předpis má ještě jeden překvapivý háček:

Když někdo volá po jednotném a pevném předpisu podrobných obsahů nebo postupů vzdělávání například v dějepise, patrně předpokládá, že učitelé dějepisu jsou vlastně neschopní diletanti, kteří by ze své odbornosti nedokázali sami rozhodnout, na které látce a na kterých důležitých událostech nebo osobnostech je vhodné učit žáky rozumět dějinám!

To je velmi překvapivé: veřejně v Učitelských novinách, v tisku, v rozhlase aj. takto podceňují učitele dějepisu sami vůdcové asociace dějepisářů. Já být členem asociace, vystoupím a zřeknu se toho spolku. Dělá mi hanbu...

Že si rodiče potřebují zkontrolovat, že učitelé dobře rozhodují o tom, co vyučovat a jak, to je až další úkol a problém. Ale nečekejme pojišťovácky, že nějakým centrálním nařízením nám úřad zabezpečí vzdělanost. Nanejvýš tak nadělá z učitelů otroky a z dětí pak taky.

Zkreslení?

V čem je informace o spojování dějepisu a občanky zkreslená? V tom, že ti, kdo varují před sloučením dějepisu a občanky nás chtějí strašit tím, že takové předměty nejdou sloučit a že tím dojde ke škodám na vzdělanosti.

Ve skutečnosti možná opravdu nejdou sloučit taková pojetí, jaká z dosavadního školního dějepisu známe: Kdyby se měly sloučit hromady historických údajů, které učitelé a po nich žáci odříkávají ve škole, s hromadami údajů o společnosti a životě v ní, jak je donedávna přinášela občanská nauka, asi by to opravdu nešlo -- a nemělo by to cenu.

Ale proč by se měly sloučit dvě nefungující koncepce výuky? To RVP vůbec nenavrhuje! Když víme, jak málo žáky zajímá dnešní výuka dějepisu ve většině tříd -- zejména na základní škole - a jak málo si odnášejí, měli bychom zkusit výuku jinou. Stačí vyhlédnout za hranice, a to dokonce i jen do Německa, nebo do Švýcarska -- ti jsou přece vlastenci. Viděli jste švýcarské osnovy dějepisu? Jsou na internetu. RVP naznačuje, jak by taková výuka měla být koncipována. Jenže právě v oboru dějepisu jsou oba návrhy RVP (pro základní školy i pro gymnázia) nejslabší -- nejzastaralejší - mezi všemi předměty...

Naletět?

Proč jsme měli, tomu, kdo pustil do oběhu fámu o slučování dějepisu a občanky, naletět? Abychom pomohli těm, kdo dosud neumějí vyučovat účinněji a o lepším dějepise, zůstat ve škole, aby se nemuseli učit nicnového, aby mohli opakovat své víceméně zastaralé a nefunkční metody výuky (a otravovat naše děti nudou).

Je myslitelné, že by ve veřejné diskusi nějací představitelé učitelů dějepisu takto manipulovali fakty a míněním? Považuji to za pravděpodobné a zkusím vám podat důvody:

Jakého učitele dějepisu si představujete?

Představte si, že jste učitel dějepisu, který studoval před třiceti, dvaceti, deseti lety na některé české fakultě dějepis. Naučili jste se spoustu informací, dovedete vyjmenovat desítky až stovky osobností a zařadit desítky až stovky událostí, nastudovali jste tisíce souvislostí.

Možná dokonce dokážete žákům nebo studentům poutavě vyprávět třeba o době vlády Jiříka z Poděbrad, a dokonce máte i obstojný přehled o kultuře všech slavných období. Jste zvyklí vyložit žákům látku, zadat pasáže ke studiu, přezkoušet je z nabytých znalostí. Možná aspoň jednou ročně dokonce zařadíte do výuky tzv. projekt, v němž žáci samostatně přečtou v příručkách, či dokonce v odborných historických publikacích rozmanité informace o nějakém období a pak je formou zajímavých referátů přednesou (a to skupinově!) ve třídě.

Nejlepší váš žák dokonce vloni vyhrál okresní olympiádu v dějepise. Ti žáci, kteří jsou z dobrých rodin a mají zájem, se od vás naučili tolik dějepisu, že dnes studují na filozofické obor historie s archivnictvím.

Snese váš učitel dějepisu změny v pojetí předmětu a způsobu výuky?

Jak byste asi jako dějepisář staré školy reagovali na to, když ministerstvo vyhlásí, že napříště se nebude dějepis vyučovat tak, aby se žákům odvykládaly historické události pěkně popořadě a s údaji, které musí přece znát každý. Kdyby se vám naopak do ruky dostal návrh koncepce výuky, který tvrdí, že výuka se nemá soustřeďovat na Karla IV. ani na Habsburky, ba ani na národní obrození nebo na první světovou válku, nýbrž že se má soustřeďovat třeba na to, aby si žáci vytvářeli schopnost posuzovat historické údaje z hlediska toho, jaký asi zájem měl ten, kdo je zapsal do kroniky nebo historické listiny.

Co kdybyste měli od příštího roku začít svou výuku měnit tak, abyste žákům umožnili získávat kompetence vlastní jednak historikům, jednak lidem, kteří umějí myslet s ohledem na zkušenost historie? Co kdybyste například měli na celý život naučit své žáky té pozoruhodné dovednosti nespolknout zkreslenou nebo neúplnou informaci i s navijákem? Nikdo vás přitom nikdy takovým didaktickým postupům cíleně neučil.

Myslím, že byste se lekli, že přijdete o práci, anebo aspoň že se budete muset příšerně moc učit a po pár let budete dávat všechen všechen čas na vypracování úplně nových příprav na hodiny. A to teď, když máte do důchodu už jen 5, 10, 15, 20 let!

A když je patrné, že vám stát (např. jeho pedagogická centra, nebo jeho dotace pro školu na tréninky učitelů) ani není připraven k novým dovednostem moc pomáhat. Anebo by vás napadlo, že k jmenovaným dovednostem myšlení může vést děti nejen dějepisář, ale že vlastně to mají dělat skoro všichni učitelé -- a pokud to vy nebudete umět, možná přijdete o úvazek. Vyučovací předměty, které nebudou učit děti tomu, s čím bude možné se uplatnit za dvacet let v Evropě, nejspíš ve škole dostanou míň a míň prostoru. A naopak větší úvazky dostanou učitelé, kteří to vše aspoň trochu umějí, nebo jsou ochotní se o to snažit.

Nedivil bych se, kdybyste hned začali hledat nějaký háček, který ten nový školský návrh má, a za který by se dalo trhnout a celé to zhatit.

Přečtěte si návrh, a pak poslouchejte námitky

Je možné věřit, že vaše děti vede děti k moudrosti a k dovednosti myslet i jednat ten učitel, který vysvětluje, jak co bylo a co si o tom myslet, kdo přináší do třídy učební texty, klade otázky, kontroluje zapamatování a správné objasnění od žáků? Jestli ano, počkejte prosím se závěry, dokud se neobeznámíte s novými návrhy Rámcového vzdělávacího programu.

Prozkoumejte ho tak dobře, jako jste se obeznámili s tím, co opravdu hlásal Jan Hus, co skutečně tvrdil TGM při obhajobě Hilsnera nebo co vlastně napsal Vaculík v "2000 slov". Nenechte se o RVP informovat -- o spisech Jana Husi jste se vy historici taky nedali jen poučit, ne? Přečtěte si ho!

Zkoumejte návrhy Rámcového vzdělávacího programu (je na www.vuppraha.cz) -- buď svými historicky vybroušenými badatelskými nástroji, anebo svým zdravým občanským rozumem - a sami určete, jaká podoba učitele, jaké pojetí jeho role před žáky a před dějinami je v RVP obsažena. Až ho prostudujete, odpovězte si:

Můžu si být jist s tím, že podle RVP se bude vyučovat stejným způsobem, na jaký jsem zvyklý a jaký byl výše popsán? Jsem si jista, že je v oné koncepci opravdu přikázáno sloučení dvou tradičních výukových postupů -- v dějepisu plus v občance?

Anebo se tu dovoluje učitelům, aby k dosažení potřebných kompetencí u žáků podle žákovské i učitelské potřeby propojovali předměty tam, kde to bude užitečné a kde to zvládnou? (Pokud náhodou neznáte dnes platné osoby a pracovní předpisy: ty to znemožňují.)

Proč se máme o úvazky dějepisářů zajímat my laici?

Kdo z nás měl učitele, jenž vyučoval jinak než "výklad - domácí úkol - zkoušení"? Jestli jste takového měli, kolik dalších takových žáků znáte (mimo své spolužáky), a jaké procento jsou z celé české populace? Víte o tom čísle něco, nebo jen hádáte? Jestli nevíte či hádáte, zdržte se prosím ještě chvíli soudů o tom, jak má vypadat koncepce a výuka dějepisu. Asi byste nechtěli, aby se vaše děti daly manipulovat výroky, které si neověří, ze kterými nerozpoznají skrytý záměr zájmové skupiny. Asi byste nechtěli, aby vaše děti naletěly někomu, kdo mává ušlechtilými hodnotami příslušnosti k národu a lásky k vlasti, ale přitom je chce využít třeba pro své osobní cíle. Ani vy se prosím nechovejte tak naivně - ani vy, pane Dokulile.

Češi vyvázli před 14 lety ze zakletí režimu, jenž se snažil zastavit čas, zrušit historii a zabednit myšlení lidí. Je podle vás možné, že by komunistický režim byl podporoval takové způsoby výuky dějepisu, které vedou k dobrému chápání sebe, dneška, budoucnosti? Asi sotva. Ale změnily se masově způsoby výuky, anebo se hlavně jen vyměnila fakta, jména, vysvětlení? Jestli si někdo myslí, že bolševický režim se systematicky nestaral o to, aby vzdělávání odrazovalo lidi od myšlení, pak je naivka, a pokud vyučuje dějepis, asi mu scházejí některé základní dějepisářské profesní dovednosti - asi ho moc neumí.

Život našich dětí v Evropě 21. století bude patrně hodně odlišný od života v 19. a 20. století. Je myslitelné, že by způsoby výuky, které se vyvinuly před sto lety, když svět byl tak jiný po všech stránkách, byly tak dokonalé, že budou fungovat i pro docela jinou Evropu a svět? To bych si radši dobře prověřil...

Národ ani škola nebudou lepší, když se nebudeme učit, jak líp pracovat

Nyní jde v dějepise opravdu o to, aby se neustrnulo na tom, že byly přepsány dějiny -- že už víme, že koncentráky byly i za komunismu atd. atd. To byl úkol tak do roku 1995. Nejpozději od tehdy už bylo povinností soudných odborníků promýšlet také způsoby, jak změnit postupy ve výuce -- pokud mají ze školy vycházet nemanipulovatelní, přemýšliví, svobodní a zodpovědní lidé. Ti, kdo se zabývají dějepisem, zatím bohužel moc zpráv o takovém vývoji nedávají.

Návrhy cílů předmětu a učiva v dosavadních verzích Rámcových vzdělávacích programů byly v dějepise opravdu o dvě třídy zaostalejší než pojetí ostatních předmětů! Jako by v ostatních oborech už byli lidé, kteří chápou, co je to gramotnost a vzdělanost v přírodovědě, češtině, fyzice atd., a jako by se v dějepise jaksi nedali najít. Občankáři už mají před nimi aspoň 50 let náskok, protože využívají i zkušenosti ze svobodné části Evropy a světa. Ale ani oni ještě nemají vytrénováno dost učitelů, kteří by v hodinách vedli skutečně demokratickou výchovu (to je pedagogický termín, ne nějaké novinářské klišé).

Jestli se dějepisáři budou korporativně věnovat záchraně svých zastaralých představ a postupů, sami způsobí to, že je ve školách nahradí například lépe profesionálně připravení občankáři...

Které chyby má nová kurikulární politika české vlády?

Návrhy RVP ovšem mají také mnoho vad a nedomyšleností. To je při vývoji nové podoby kurikula běžné a nutné, a je proto nutné, aby učitelé na odstranění vad spolupracovali -- aby byli zváni a aby na to dostali čas a peníze.

První vážnou chybou tvůrců ministeriální politiky ve věci nových vzdělávacích programů však je to, že zcela zanedbali a stále zanedbávají důkladné a promyšlené informování veřejnosti. Postupovali tak, že v kruhu odborníků vytvořili reformní návrh, z něhož pro učitele poplyne zásadní povinnost znovu se naučit svému oboru! Ale ne dost efektivně se zabývali tím, jak zařídit, aby se toho učitelé nelekli, nebáli, aby je to nezatížilo nad snesitelnou míru, a aby to také uměli zvládnout. Žádat nové pracovní postupy a nenaučit před tím své pracovníky, jak je provádět, to je hrubá nedbalost manažera změny.

Když má národ mít opravdové kurikulum, nikoli stoleté osnovy, bude se muset zlepšit vyučování -- tedy práce každého učitele přímo ve třídě.

Paradoxně: ti učitelé, kteří už dnes umějí vyučovat moderněji, jejichž žáci se učí přemýšlet i znát zároveň, ti se nebojí a nebouří, ale naopak hledají sami cesty, jak se naučit sepsat nový program své školy a svého předmětu. Slibují si totiž od nových předpisů, že konečně přestane být ilegální to, že jejich žáci se zajímají o práci v hodinách, že zkoumají, studují, a také umějí -- myslet, pochybovat, podávat důvody opřené o znalosti faktů i metod zkoumání. Takových výkonů nemůže dosáhnout učitel, jenž považuje za svou povinnost "probrat všechno učivo sepsané v osnovách a učebnicích". To nejde -- ani to nejde naučit, ani se tomu nejde vyhýbat, ani se tím nikdo nenaučí zodpovědně myslet a mít vztah k svému národu. Jestli někdo tvrdí, že ano, bohužel se mýlí a měl by se někdy podívat mezi děti ve škole i po škole (a ne jen do třídy elitního gymnázia...).

Druhým vážným a zanedbaným problémem je to, že ministerstvo a většina lidí, kteří u nás uvažují o školství, umějí myslet nanejvýš o zákonech a předpisech. Jsme přece historicky Rakušáci a Němci (jestli ne, měli bychom to projevit...).

Jako by je historie nepoučila o tom, že se změny k lepšímu nenavozují příkazem, ani pouhým zákonem, ale tím, že lidé se učí nově jednat. Kdyby si podnikatel myslel, že vyšší kvalitu výrobků nebo služeb dosáhne vydáním oběžníku, který všem přikáže pracovat líp, asi brzy zkrachuje. Přesně tak jednal komunistický stát řízený nedouky. Cožpak není divné, že si tolik lidí u nás všímá tvorby školského zákona, psaní nového vzdělávacího programu, a že tak málo lidí a peněz se věnuje tomu, aby ředitelé, učitelé, rodiče, novináři uměli porozumět tomu, o co ve změně jde, a aby se naučili s novými nástroji pracovat? Historie nás neučí jen tomu, co máme slepě nebo vědomě přebírat, na co uvážlivě nebo nereflektovaně věřit, co udržovat. Rozumět vývoji znamená taky chápat, co už dnes nemůže dobře sloužit, co ztratilo hodnotu, co získává jiný význam a pracuje pro jiné cíle. I dějepis je oborem, kde se studuje, jak si to kdy lidi zařizovali, aby se jim žilo líp.

Třetím problémem tvorby kurikula je to, že se při ní má národ "sám vytáhnout za vlasy na strom". Kde se na MŠMT měli vzít lidé, kteří by si uvědomovali, zda mají v Česku dost odborníků, ochotných v dějepise myslet jinak než na to krásné ponoření do kouzla minulých věků? I kdyby je to bylo napadlo, našli by takové mezi našimi akademiky? Zdá se mi, že i nejlepší dějepisci u nás jsou pořád hlavně oněmi zapálenými dloubaly, kteří se už od školních let tak ztráceli v bohatosti minulých dějů, okolností, krajin a zemí, že na spojitosti s denním provozem dneška neměli čas dost myslet. Úžasně prozkoumali husitství nebo josefínské polní hospodářství, opravdu přinesli vědě mnoho bohatství, ale starat se o to, zda z vědy vypadne taky něco pro dnešek, to nepovažovali za svůj úkol. Kdyby takové odtržení základního výzkumu od aplikací panovalo v lékařství, už dávno bychom byli všichni na prkně. Kdyby tak jako v dějepise vládlo ve fyzice a chemii, jen bychom nakupovali licence, neměli bychom kontaktní čočky, léky na zmírnění HIV a kdoví co ještě. (Mimochodem -- nemůže s tím akademickým vztahem k dějepisu nějak souviset to, jak pitomě se už staletí chová naše politická reprezentace a my sami u voleb?)

Možná sem mělo být pozváno mnohem více odborníků z Anglie a Skotska, z Itálie a Francie a USA atp., aby se určité způsoby uvažování o české výuce dějepisu vůbec mohly zrodit.

Nedivím se, že tohle ministerstvo nezvládlo -- je nanejvýš tak kvalitní, jak kvalitní je u nás obecně myšlení o vzdělávání, o vzdělanosti, o výuce a učení. Tohle je zodpovědnost běžného vzdělance, tedy člověka s maturitou. Kolikrát týdně se vy, kdo nepracujete ve školství, bavíte s přáteli a kolegy o vzdělání národa? A dopřáváte si nadávání, povrchních soudů, nebo se pídíte po podstatách? Když se tak rádi poddáváme zapomenutí na školu, když tak snadno svěřujeme děti do moci učitelů a radši si podnikáme, bádáme, nakupujeme a bavíme se, můžeme se dočkat jen školství čím dál horšího. I kdyby nějaký osvícený vládce omylem zavedl nové kurikulum a nové učebnice, my mu to překazíme. První demagog nás namotá na svou kouzelnickou hůlku.

Tam, kde se lidé nenaučili ve škole, například v hodinách dějepisu, prozkoumávat, co listiny říkají doopravdy, co to pro nás znamená, jak věci fungují v našem světě, jak se s nimi zachází, tam vládne zabedněnost. Tu si ale nemůžeme dovolit. Rozlamovat bednění své mysli musíme každý -- u sebe i u druhých.