Dokument "Němý výkřik" představuje syrovou informaci o tom, že potrat je krvavá hrůza. Jako takový ani nemůže být jiný než "jednostranně emocionální, nevyvážený, protipotratový". Umím si, s trochu větší dávkou fantazie, představit i film laděný opačně, který by divákovi vylíčil potrat jako nutné zlo, ba dokonce přímo dobrodiní pro přelidněnou zemi. Co si však představit neumím, je směs obojího v jediném vyváženém dokumentu. Bylo by to nutně násilné, nevěrohodné. Musel by to být samostatný, a ovšem taktéž jednostranný a nevyvážený film. Zatím se o něj nikdo nepokusil. Proč asi? A jestliže k "Němému výkřiku" neexistuje dosud žádná relevantní protiváha, je to dostatečný důvod, abychom jej odmítali? Nebylo by poctivější přiznat, že se na něj dívat nechceme, protože se z té podívané člověku obrací žaludek?

Nepochopením Karasových snah, nechceme-li nikoho podezírat ze zlovolného překrucování, je v médiích neustále papouškované tvrzení, že pan poslanec usiluje o "absolutní zákaz potratů". Výjimky (ohrožení života matky, znásilnění) připouští totiž ve svých návrzích i on. Jenže proti totálně prezentovanému zákazu se zajisté lépe argumentuje strašákem nové totality... :-)

Z hlediska obětí mám za celkem bezvýznamné, zda skončí v igelitových pytlích na gynekologii nebo v popelnicích na ulici, stejně jako na výsledku nic nemění, zda byl výkon proveden sterilní kyretou na klinice nebo pletací jehlicí doma v kuchyni. V každém případě byl jeden život zmařen a další ohrožen. (Velkomyslně nahrávám na smeč: pokoutní potraty jsou rizikovější, pane Mareši!) Kardinální otázkou musí být, zda je toto barbarství zásadně akceptovatelné v civilizaci, která se na druhé straně vychloubá tím, že ve jménu úcty k životu už ani usvědčené hromadné vrahy nepopravuje. A nejsme-li se schopni shodnout, kde přesně je ta hranice mezi "člověkem" a "ještě ne člověkem", zda to má být ponecháno na vůli či zvůli každého jednotlivce.

Smutné je, že z problému povýtce morálního a etického se stává munice politických tahanic a šarvátek, jakmile se v něm začne exponovat některý politik. Místo po jádru věci se pak kdekdo začne pídit po možných i nemožných politických motivacích a darebáckých manipulacích. Že by takovému poslanci mohlo jít o něco jiného než o počet hlasů v příštích volbách, které mu umožní zůstat u koryta, to se u nás už jaksi vůbec nepředpokládá, masarykovský idealismus jako by byl z parlamentních lavic už dávno vyhnán a nenávratně pohřben. Je-li tomu tak opravdu, pomoz Bůh našemu národu.