Nedávná minulost

Po pádu SSSR a socialistického bloku v Evropě byla noční můra zničující jaderné války nahrazena drsnou realitou mnoha zničujících konvenčních válek. EU, ať už jednající jako jeden celek nebo jako skupina členských států, byla v centru mnoha takových konfliktů a aktivně se podílela prakticky na všech.

Rozbití Jugoslávie bylo jejím vrcholným příspěvkem k podřízení celého evropského kontinentu novému imperialistickému světovému pořádku. Události 11. září 2001 přišly jako dar z nebes pro agresivní politiku nejen v USA, ale i v EU. "Válka proti terorismu" poskytla druhou záminku pro intervenci, vedle "ochrany" práv menšin, kterou obratně využily ve válkách na Balkáně. Koncepce "prevence a managementu krizí" poskytla rámec pro vojenské intervence kdekoli na světě. EU ani USA nezapomněly na "vnitřního nepřítele": na lid, na pracující. EU rozvinula a zdokonalila mechanismus útlaku, se Schengenskou dohodou, Europolem, "protiteroristickými" zákony, soudní a policejní spoluprací a Mezinárodním tribunálem pro zločiny v bývalé Jugoslávii. Zároveň nastartovala usilovný ideologický útok aby přesvědčili lid (či spíše "občany", vzhledem k tomu, jak nesnáší slovo "lid") o prospěšnosti kapitalistické integrace, aby je přesvědčili, že to je jednosměrná cesta.

Válka v Iráku

Úkladná agrese proti Iráku upozornila na nejednotnost uvnitř imperialistického tábora právě tak jako uvnitř EU. V tomto kontextu je třeba položit si dvě otázky: a) jak hluboká je tato nejednotnost a b) z čeho pramení.

Vzhledem k první otázce je poučné podívat se do textu společného stanoviska EU o Iráku, vydaného 17. února 2003. Text ve svých závěrech jasně prohlašuje, že všech patnáct členských států souhlasilo s tím, že "cílem Unie pokud jde o Irák je plné a účinné odzbrojení", což znamená, že EU plně převzala stanovisko USA, že Irák představoval hrozbu kvůli vlastnění zbraní hromadného ničení, což se ukázalo jednoduše jako enormní lež. Závěry dále prohlašovaly, že "Irák má poslední příležitost řešit krizi pokojně" a objasňovaly, že v poslední instanci může být použita síla. Jedinou věcí, na níž se státy neshodly, jak ve svém projevu k evropskému parlamentu v první den agrese (20. března) zdůraznil komisař Patten, bylo to, kdy bylo dosaženo bodu užití síly. Není tedy náhodou, že pan Simitis, premiér Řecka a president Evropské rady, obdržel blahopřání pana George Bushe za společné stanovisko EU.

Další fakt, který by měl být brán v potaz je to, že se pět členských států EU spolu s osmi kandidátskými zeměmi otevřeně postavilo na stranu USA; jeden z nich (Velká Británie) se aktivně podílel na agresi a mnoho dalších (včetně Německa, Francie a Řecka) poskytlo nedocenitelnou a neomezenou podporu vojenským operacím. Nakonec (ale rozhodně v neposlední řadě), když byla okupace Iráku hotovou věcí, předsednictvo EU legitimizovalo invazi prohlášením, že "koalice má zodpovědnost za zajištění bezpečného prostředí", přičemž stejné prohlášení předsednictví prohlašovalo, že "irácký lid má nyní příležitost utvářet své zemi novou budoucnost" - tvrzení, které bylo opakováno v závěrech předsednictva ze soluňského summitu: "Pád vlády Sadáma Husajna uvolnil iráckému lidu cestu k tomu, aby se těšil z klidné, bezpečné a prosperující budoucnosti" (!)

Z výše uvedeného vyplývá, že nejednotnost uvnitř EU a mezi EU a USA nebyla tak hluboká, jak si ji někteří lidé přáli vidět a že stanovisko Velké Británie bylo v podstatě reprezentativní pro celou EU. Co je ještě důležitější je to, že pokud by existovalo nějaká ze 100 % společné stanovisko, bombardovali by Irák všichni společně.

Pokud jde o kořeny této nejednotnosti, je dost zjevné (přinejmenším těm, kdo uznávají, že motivy této agrese byly ekonomické a strategické zájmy), že neměly nic společného s obranou nebo mírem. Šlo jednoduše o konflikt partikulárních zájmů.

Současnost a blízká budoucnost

Vzápětí po irácké válce je třeba věnovat zvláštní pozornost nedávnému vývoji. Zdůrazním zejména summit v Soluni, summit EU a USA 25. června a text evropské "Ústavy".

Během summitu v Soluni uskutečnila EU významné kroky na cestě k další militarizaci v kontextu Společné evropské bezpečnostní a obranné politiky (European Common Security and Defense Policy, CSDP). Zvláštní pozornost si zasluhují návrhy Javiera Solany , které jdou tak daleko, že akceptují koncepci preventivních úderů. Právě tak významná je deklarace o "zbraních hromadného ničení" -- ta může být pokládána za dárek pro USA v předvečer summitu EU-USA, protože plně přijímá jejich tvrzení k tomuto tématu. Zároveň je jisté, že toho bude využito jako další záminky pro intervenci, spolu s "ochranou menšiny a lidských práv"" a "boje proti terorismu". Navíc summit uveřejnil nové varování vůči Íránu a Lidově-demokratické republice Koreji, a zároveň vyhrožoval Kubě kvůli otázkám lidských práv.

Summit přijal velmi důležité rozhodnutí vytvořit "mezivládní agenturu na poli obranných kapacit, vývoje, výzkumu, akvizic a výzbroje". To, spolu s rozhodnutím z počátku tohoto roku odstartovat program společného obranného výzkumu, je velkým skokem směrem k militarizaci, která jde ruku v ruce s předchozími rozhodnutími o rozvíjení vojenských sil, už aktivních v Bosně a Hercegovině, ve FYROM a konžské Bunii. Diskutují dokonce i o svých záměrech využít pro vojenské účely vesmír, což je integrální a významná součást vesmírné politiky EU, jak byla nastíněna v nedávné "zelené zprávě".

Summit EU-USA byl naplánován takovým způsobem, aby uhladil poničenou image transatlantických partnerů. Spolu s deklarací o zbraních hromadného ničení přinesl pan Simitis Bushovi ještě jeden dárek: smlouvu o soudní spolupráci, tedy o předávání podezřelých do USA na požádání. Soudě podle zpráv, které jsem slyšel před psaním tohoto článku, účel byl splněn. Dva hlavní imperialistické póly budou znovu spolu navzdory menším odlišnostem, a spolu nyní ohrožují Koreu a Írán. Text vytvořený konventem, který byl poněkud domýšlivě nazvána "ústava", poskytuje jisté stopy k jejich plánům pro blízkou budoucnost. Nepřekvapí, že v ní znovu nalezneme "vyzbrojovací, výzkumnou a vojensko-kapacitní agenturu" právě tak jako příslib, že "členské státy budou postupně zlepšovat své vojenské kapacity" (článek I-40.3). Ovšemže bude CSPD "respektovat závazky určitých členských států, které realizují společnou obrannou politiku v rámci NATO." (článek I-40.2).

V rámci CSPD si jsou všichni rovni, ale někteří jsou ještě rovnější než jiní, protože "ty členské státy, jejichž vojenské kapacity splňují vyšší kritéria a které mezi sebou mají hlubší závazky jeden vůči druhému v této oblasti s ohledem na nejnáročnější mise spolu vytvoří strukturovanou spolupráci" (článek I-40.6). A to vše ve jménu ochrany "strategických zájmů Unie" (článek I-39.2)! Není náhodou, že EU bude mít jediného ministra: ministra zahraničních věcí, pověřeného rovněž obranou.

* * *

Kdykoli měla EU společný přístup k otázkám války a míru, byla jejím stanoviskem válka. Vzhledem k charakteru EU to nemůže překvapit. Unie evropského kapitálu nemůže jeho zájmy celosvětově ochraňovat žádnými jinými prostředky. Vyžaduje si to sílu a rozvíjení vojenských kapacit, aby byla rovnocenným partnerem s USA v distribuci světových zdrojů, trhů a politického vlivu. Unie evropského kapitálu se jednoduše domáhá role evropského pólu světového imperialistického systému. Za takové situace není myšlenka, že společná evropská bezpečnostní politika by mohla posílit mír, pouhou iluzí, je velmi nebezpečnou iluzí. Stejně jako myšlenka bipolárního nebo multipolárního světa namísto unipolárního. Rozdíl mezi situací teď a situací před dvaceti lety nespočívá jednoduše v tom, že tehdy existoval druhý pól, ale ve faktu, že SSSR a socialistické země v Evropě tehdy nemohly od války nic získat. Proto jejich stabilizační akce, proto jejich příspěvky světovému míru.

Před mírovým hnutím leží velký úkol: odvrátit příští válku, ať už by měla mít jakýkoli cíl (Korea, Kuba, Írán, Sýrie). Toho nemůže být dosaženo iluzemi, ale jen realistickým zhodnocením situace a spojením boje za mír se zápasem za sociální spravedlnost.

Costas Alissandrakis je profesorem astrofyziky na Univerzitě v řecké Ioannině a členem Evropského parlamentu.